Údolí včel

Příběh náboženského fanatika, který za slávu boží neváha šáhnout pro meč a touha po normálním životě je mu cizí. Člověku se ani nechce věřit, že tenhle film vznikl hlavně proto, aby se využily kostýmy z Markéty Lazarové. Údolí včel je stejně znamenitý, atmosféra 13.století z něj jenom čiší a hudba Zdeňka Lišky je jako vždy jedinečná. (11.05.2003)

"Všichni plni hříchu by měli být utraceni bez rozdílu." "Pak by ovšem na světě jediného člověka nezůstalo. Život by zanikl." "Nechť zanikne. Zůstanou pak andělé. Nikdo z lidí je neviděl, a přec slyším tlukot jejich křídel. Jsou tu mezi námi. Jinak bychom žili ve tmě. A lidé přesto žijí bez víry a množí se jak mravenci. Proto je smrt jejich jediným vykoupením." ____ Aneb naturalisticky autentická a vizuálně podmanivá historická freska, s níž si Vláčil vydobyl čestné renomé a všeobecnou prestiž u evropských filmařů. Doposud jsem v rámci tuzemské kinematografie neviděl tak fenomenální využití širokoúhlého formátu, a celkově něco tak autorsky skvostnýho a formalisticky progresivního - alespoň co se týká snímků z minulého století - páč než samotný příběh (který je nezpochybnitelně neskutečně poutavý) mě absolutně pohltila samotná umělecká interpretace. Sofistikovaná metodika, s jakou Vláčil inovativně pracuje s kompozicí desaturované obrazotvornosti, epistémou fikčního makrosvěta, estetikou a scénografickou komplexností mizanscény, a neobyčejnou disponibilitou hry světel a stínů, je tak dechberoucí, že to fakticky nemá sebemenší obdoby. Jejím prostřednictvím tak apriorně oživuje středověké reálie, pragmaticky se opírá o mytologii kajícných poutí templářů, a akurátně prezentuje konflikt mezi asketicky zfanatizovaným a bezbožným způsobem života, v němž jednotliví aktéři nemají daleko k Oidipovskému komplexu, vraždě, smilstvu a incestu - a zároveň tak zkoumá amorálnost a reflektuje manýry středověké společnosti bez jakýchkoliv příkras či skrupulí - o hereckých výkonech raději ani nemluvě. Famózní hudební podkres Zdeňka Lišky je jen nedocenitelným pozlátkem navíc - scéna na pláži, která je umocněna oněmi znepokojivými tóny, se mi hluboko vryla do paměti. Jediným deliktem jsou tak do uší bijící postsynchrony a velice nekompatibilní zvukové kulisy - ale pokud opomenu tyto sporadický nedostatky, nemám jakýkoliv výtky. 'Údolí včel' je bez sebemenších debat celuloidový drahokam československé kinematografie (určitě jeden z nejlepších) a bezchybná definice vizuální onanie - sledovat tu nádheru v horším rozlišení než ve FULL HD si tenhle démant fakt nezaslouží - to je prostě hřích kacířskýho kalibru! Snímek zároveň slouží jako předkrm k Marketě Lazarové - a nejen proto se mi nechce ani věřit, že byl tento ikonický snímek natočen jen z toho důvodu, aby se spotřeboval kapitál právě z produkce onoho lyrického eposu.... Vláčil je naše národní božstvo! [#46.LFŠ] (16.08.2020)

Nemám rád Bergmana ani Tarkovského, ale když už, tak Bergman dokáže oslovit hlubokými myšlenkami a Tarkovskij atmosférou, či vizuálem. Údolí Včel se vzdáleně podobá Sedmé pečeti a Andreji Rublevovi a upřímně mě nebavilo ani z jednoho pohledu. Do atmosféry jsem nepronikl, ke zdejšímu rytířství, jejich poslání a náboženství jsem si taktéž cestu nenašel a nemyslím si, že by to byla vyloženě jen má chyba. Film je obtížné uchopit a zpracovat, divák to musí vyloženě chtít, jinak má smůlu a bude trpět. Pochválit můžu akorát Čepka, ale jinak můj skromný a ryze subjektivní verdikt zní 3/10 (08.04.2009)

Z mého pohledu působivější a snad také vydařenější snímek než Marketa Lazarová - dost možná i proto, že Údolí včel mi nedalo takovou práci pochopit, jeho scénář není nijak "zašifrovaný" (monology a dialogy z pera Vladimíra Körnera se nezapřou) a jednání postav je dobře čitelné. Naprosto úžasný je Petr Čepek, Jan Kačer doslova démonický... Nejvíce mi však k srdci stejně přirostl Josef Somr v malé, ale důležité roli. Hudba Zdeňka Lišky je jako vždy nádherná, Vláčilovu režii nemá smysl vynášet do nebes, neboť tam už dávno je. Stoprocentní film. (29.11.2011)

Specifická záliba režiséra Františka Vláčila v historických příbězích dostoupila svého třetího vrcholu v roce 1967 adaptací původního Körnerova námětu. Před námi se otevírá tragický příběh přátelství a fanatické závisloti dvou řádových rytířů, které rozdělí touha po svobodě. Zatímco citlivý Ondřej nachází uspokojení v návratu do rodného sídla na Vlkově i v pozdějším vztahu se svou nevlastní matkou, chladný a strohý Armin se nedokáže zbavit myšlenky na návrat bez bývalého přítele. Neodvratný děsivý závěr na sebe nenechá dlouho čekat. Vláčil zde opět dosáhl maximálního výsledku ve prospěch konečného divákova pocitu. Tísnivá atmosféra přísných řádových pravidel, rozháraná existence i touha po svobodě a šťastném životě titulního hrdiny společně s přesnou kamerou Františka Uldricha a snad nejpůsobivější hudbou Zdeňka Lišky vytvářejí dílo světových rozměrů. Základem je ovšem herecká virtualita tří osobností. Dokonalá paralela mezi Janem Kačerem a Petrem Čepkem nemohla najít lepších představitelů, a to navzdory původní Vláčilově skepsi k Čepkovi ("Co je to za šerednýho Avara! Já tam chtěl Slovana!"). Domnívám se, že vpravdě životní výkon zde podala Věra Galatíková, jejíž postava i přes zdánlivě malý výrazový prostor dává tušit gigantickou sílu osobnosti. Tento film je pak v podstatě jen završením umělecké geniality Františka Vláčila, pro něhož znamenalo Údolí včel poslední setkání s historickou látkou. Jeho výjimečný talent totiž nenašel pochopení u komunistických kádrů, kteří jej – stejně jako řadu dalších – násilně umlčeli. Vláčil se pak po zbytek života potácel v tvůrčí bezradnosti. Navzdory těmto skutečnostem představuje Údolí včel dodnes hrubě nedoceněné dílo, které se neprávem ocitá ve stínu slavnější Markety Lazarové. (29.12.2008)