Romeo, Julie a tma

Schopný režisér a neméně zdatný scénýrista, kterým bezpochyby Jan Otčenášek byl, splývají do špičkové linie válečného tématu československé kinematografie, která ve Weissově případu začíná hned po válce ULOUPENOU HRANICÍ. ROMEO, nesený vynikajícími výkony obou protagonistů (Ivan Mistrík, Dana Smutná), dokonalým zachycením hrůzné atmosféry permanentního strachu o všechny a o všechno, kyselinou rozežíraných jistot, ale i hloubkou milostného prolnutí, jež své trvání může počítat spíše na hodiny než na dny, obstojí v této verzi víc než čestně s později natočenými zahraničními filmy (PIANISTA, OSUD ČLOVĚKA, PŘICHÁZET A ODCHÁZET). Relativní čerstvost zážitku a zkušenosti z války propůjčila filmu zvláštní naléhavost, která promlouvala o jeho dobovým premiérovým divákům. Asi právě tato schopnost životní zkušenosti a nadhledu je to, co víc než o čtvrtstoletí mladší televizní adaptaci přece jen řadí o stupínek níže. Hrdinství všedního dne existovalo i během válečné apokalypsy druhé světové války. Hrdinství, které je dosažitelné a vyjadřitelné i dnes v mezích i mimo rámec obecněji známé a sdílené statečnosti občanské. (02.12.2007)

Reflexe stále čerstvých válečných událostí byla jednou z nejvýraznějších tváří nové československé kinematografie, která zvláště v prvních letech nebyla ještě s to rozeznat skutečnou uměleckou hloubku a ve většině případů poskytovala prostor pouze samoúčelnému hrdinství (MUŽI BEZ KŘÍDEL, NADLIDÉ, jiný Weissův film ULOUPENÁ HRANICE). Otčenáškova novela jakoby se vzpouzela tomuto ceremoniálnímu stereotypu, což vynikne nejen v kontextu literárním, ale především filmovém. Drama, vyznačující se působivým zachycením permanentního strachu a krůček po krůčku hroutících se mravních zásad, je dáno do kontrastu s mihotavými okamžiky štěstí zamilované dvojice při tanci v malém pokojíku nebo při plánování společné budoucnosti, jež se zdá stejně nedosažitelnou jako padající hvězdy na nebi. Weissův film pak vyniká nejen špičkově zvládnutou technickou stránkou, ale stejně špičkovými hereckými výkony hlavních (Ivan Mistrík, Dana Smutná) i vedlejších představitelů (mimořádně skvělá maminkovská kreace Šejbalové, Smolík, Bohdanová, objevuje se tu mladý Jiří Kodet). Zdánlivě nehrdinská odvaha těch, kteří se zlu vzepřeli jen uvnitř své duše, je nakonec gestem nejsilnějším, stále živým a stále hluboce dojemným. (08.04.2012)

Není to film, který bych musela za každou cenu vyhledávat. Potřebuje svůj čas a člověk na něj musí mít náladu. Je to pro mě velmi silný filmový zážitek, zvlášť, když mu podlehnu. Herecké obsazení bylo výborné. Měla jsem trošku problém s Blankou Bohdanovou, ale co, ta role prostě byla taková. S tím nic nenadělám. (06.05.2013)

V poslednom čase som videl niekoľko filmov, ktoré zachycujú obdobie Heydrichiády (Vyšší princip, Atentát), no Romeo, Julie a tma ma z nich dostal najviac. Vynikajúci Ivan Mistrík napriek svojej mladosti predvádza herecký koncert emócií. Jeho postava, ukrývajúca pekné židovské dievča v podkroví, v sebe mieša mladícku naivitu, hrdinstvo v ťažkej dobe absolútnej životnej neistoty, ale najmä zdrvujúci príval citov prvej lásky. Trojica Šejbalová - Smolík - Bohdanová nezaostáva a dokresľuje dokonalú atmosféru, ktorá stojí najmä na vykreslení emócií prirodzených pre všetky tri postavy, postupne buduje väčšiu a väčšiu úzkosť prameniacu vo faktickej bezvýchodiskovosti situácie až do takého bodu, kedy som nemohol ani vydychovať v predtuche prichádzajúceho záveru. Ten nesklamal a priniesol zdrvujúce vyvrcholenie dovtedajších konfliktov. Skvelý zážitok prinášajúci prvé znaky nastupujúcej Novej Vlny. (16.02.2009)

Úžasné, ale zároveň strašné. Ten červen roku 1942 na půdě jednoho pavlačáku úplně dusil. A nebylo to jen tam. Už jen odchod židovské rodiny do transportu za zpěvu kanára na pavlači byl děsivý. Poslední rozloučení pozvednutím klobouku se sousedy, poslední podání ruky statečného souseda, který se nebál a nedbaje protižidovských vyhlášek a opatření, podal ruku na rozloučenou... Jak tak rodina odcházela prázdnou ulicí s po dlažbě klapajícím dvoukolákem vstříc strašnému osudu kdesi v Polsku, už tehdy na mne z filmu padla tíseň. Dalším momentem byly skřípající pásy kolon haklů na kočičích hlavách stoletých pražských ulic najíždějící do města těsně po atentátu... Červen roku 1942 dusil. Příběh odehrávající se kdesi v posledním patře starého domu byl jen střípkem celého toho utrpení našeho národa, které rozpoutali mstící se nacisté po atentátu našich statečných výsadkářů na zastupujícícho říšského protektora. Mistřík i Smutná hrály velmi přesvědčivě, zajímavá však byla také postava zahraná Blankou Bohdanovou a zejména postava dědečka hraná Františkem Smolíkem. Tohle byla role přesně pro něj. Charakterní, vážná a přitom neskonale dobrotivá. Pravda , Dana Smutná vypadal spíše jako dívka ze šedesátých let a nikoliv čtyřicátých, ale čož... Úžasný film, který mi dlouho unikal a který jsem opravdu rád viděl. 5 hvězd na noční obloze viděných otevřeným vikýřem. * * * * * (01.01.2015)