Falstaff
Campanadas a medianoche
Chimes at Midnight
Režie:
Orson WellesKamera:
Edmond RichardHrají:
Orson Welles, Jeanne Moreau, Margaret Rutherford, John Gielgud, Marina Vlady, Walter Chiari, Tony Beckley, Fernando Rey, Keith Baxter, Ralph Richardson (více)Obsahy(1)
V postavě Falstaffa Welles skvěle spojil bujarý komediální pohled s trudnomyslným dumáním o zvratech osudu. Falstaff spolu s princem Halem, ochotným se účastnit každé výtržnosti, vymetá krčmy a prožívá napínavá dobrodružství, aby byl hořce odmrštěn v okamžiku, kdy mladík nastoupí na královský trůn.
Orson Welles nalezl své alter-ego: při povrchním pohledu bychom mohli konstatovat, že se ve Falstaffovi převtělil do žokovitě tlustého vychloubačného mluvky, jenž malichernou a směšnou zbabělost svých skutků později zakrývá vodopády slov, v nichž hájí své udatenství. Avšak kresba Falstaffa není zdaleka jednoznačná: je to poživačný přítel dobrého pití, laškování s děvčaty, člověk odmítající si připustit své neduhy, ochotný se rozdělit, ale hlavně je to za všech okolností optimistická bytost. Je jistě směšný, dojemný, ale důvěra, jakou vkládá do přátelství, si zasluhuje uznání – i proto vyvolává soucit, když je posléze odmrštěn jako nejen nepotřebná, ale přímo zhoubná připomínka minulosti.
Falstaffovým věrným druhem a mnohdy dokonce iniciátorem divokých kousků (mezi nimiž nechybí oloupení zbožných pocestných) je totiž princ Jindra, následník trůnu. Když se ujme vlády, své někdejší nevázanosti i přátel se zříká. Falstaff pak záhy umírá nejen na své neduhy, ale především kvůli opovržlivé přezíravosti svého někdejšího druha, od něhož si sliboval (nejen pro sebe) výhodné místo u dvora...
Welles si všímá společenského zázemí, důležitý je smysl pro detailní rozkreslení tehdejších sociálních podmínek, ať již společenské spodiny (výmluvná je zejména ošuntělá hospoda s příbytky podobnými spíše brlohům) či nejvyšší aristokracie (zde jsou příznačné záběry ze vznosných katedrál). Zapojuje do komparsu postavy s výraznou obličejovou fyziognomií, souznívá tak s postupy Pasoliniho. Včleňuje drobné epizody snad až groteskního dopadu, např. výjevy, jak těžkotonážní obrnění rytíři musí být na koně vytahováni kladkostrojem.
Zatímco dialogové pasáže (a zejména všechny dvorské) ještě prozrazují vliv výchozího divadelního půdorysu, líčení Falstaffových nepravostí vykazuje více filmařských nápadů – ovšem nesporým inscenačním vrcholem je scéna krvavé bitvy, kdy proti Jindřichovi povstali odbojní šlechtici. Tato sekvence je natočena kamerou těkající často v detailech po bojišti, po probodávaných tělech, zběsilost dění umocňuje i střihová skladba, hraničící až s jakousi horečnatou vizí, jíž se proplétá zmateně pobíhající Falstaff.
Pokus vypreparovat Falstaffa z několika Shakespearových her, v nichž se objevuje (zejména z Jindřicha IV., ale také Jindřicha V. a Veselých paniček windsorských), akcentuje nejen tragikomické pojetí titulní postavy jako středověkého bohéma a výtržníka, ale také zevšeobecňující úvahu o bezohledné, necitelné zodpovědnosti, která ve jménu čisté pověsti razantně zavrhuje včerejší hříchy mládí. (Jan Jaroš, LFŠ 2007) (oficiální text distributora)
(více)Recenze (35)
Nápad poskládat si z Shakespearových her novou o Falstaffovi visel kolem poloviny minulého století ve vzduchu – u nás se ještě před Werichem pustil do zpracování stejné látky protektorátní dramaturg Národního Miloš Hlávka. Škoda, že Werich svou vysněnou verzi nikdy nedotáhl do konce, bylo by to zajímavé srovnání. Ta Wellesova se hodně drží linie klasických filmových adaptací Shakespeara, funguje skvěle v komediální, ironizující rovině, o něco míň přesvědčuje ta tragicko-patetická a celkový rytmus filmu trochu klopýtá o hlušší pasáže. Wellesovo převtělení do hlavní postavy je ovšem dokonalé, pro mě určitě jeho nejsilnější herecký výkon, pro který stojí za to zaokrouhlit z ***1/2 nahoru. ()
Wellesův Falstaff je skutečně jen a pouze pastva pro oči(jak výprava, tak zejména Wellesovy nezvyklé záběry s kamerou). Ovšem pastva pro oči tak nádherná, strhující a dokonalá, že celý film utáhne jako nic. I přes vcelku zmatený příběh a příšerně nízký rozpočet je Falstaff příjemná, kvalitní a velice originální podívaná, kterou by si neměli nechat ujít minimálně fanoušci Orsona Wellese. ()
5-. Krásný příklad adaptace Williama Shakespeara pro film, směsice humoru a dramatu. Orson Welles byl opravdu velký filmař (v obou významech slova). ()
[2,5*] "Uneasy lies the head that wears a crown." Shakespearovské adaptácie určite nepatria k typu filmov, ktoré by som vyhľadával (mám pocit, že Shakespearove diela je ťažko možné preniesť na filmové plátno). Navyše ma nikdy nebavili kadejaké mocenské hry, v ktorých sa "vznešení" páni navzájom zabíjajú, len aby sa dostali na trón. A popri tom v bojoch umiera množstvo ľudí v mene ušľachtilých... počkať, v mene čoho vlastne? Napriek týmto, z môjho pohľadu zjavným hendikepom, cítim v tomto filme istú kvalitu, takže s prižmúrením očí hodnotím film skôr pozitívne (prihliadam aj na to, že pri tom mohutnom prúde slov trochu ťažšej angličtiny som občas nie všetkému porozumel). Výborná je najmä tragikomická postava Falstaffa, skvele stvárnená Orsonon Wellesom a výborná je aj kamera, tvoriaca pôsobivé obrazy. Ako silný kontrast k prevažne komediálnemu ladeniu filmu pôsobia krvavé bojové scény, v ktorých je použitý na dobu vzniku prekvapivo divoký strih (upodozrievam tvorcov, že si takto ich nakrúcanie výrazne uľahčili). Film bol zaradený medzi 1001 filmov, ktoré musíte vidieť, než umriete. "Your means are very slender, and your waste is great." "I would it were otherwise. I would my means were greater and my waist slender." ()
nesnesitelně rychlý film :/ ()
Na KVIFF rád chodím i na staré filmy, protože často to jsou snímky, které v TV jen tak neuvidíte a které se těžko shání. Už jsem takto viděl mnoho filmů, které mě naprosto nadchly a okouzlily. Falstaff se mezi ně bohužel nezařadí. Asi to bude tím, že Falstaff je adaptace divadelní hry. Jazyk, a to umím anglicky výborně, je těžko stravitelný a dokonce i titulky jsem měl problém ty 2 hodiny vnímat. Důsledkem toho se člověk snadno ztratí v záplavě postav a ani hezky natočená bitva už to nezachrání. Připadám si se svým hodnocením hloupě, ale tohle se fakt nedalo. Aspoň už budu vědět, o kom Chandler z Přátel mluví, když zmiňuje režiséra Orsona Wellese. Nejlepší zážitek z filmu pro mě bylo to, že o řadu za mnou seděl Willem Dafoe. Za mě 50%. ()
Jsou filmy zoufale špatné, kdy cítíte pokus o hloubku. A pak jsou filmy zoufale hluboké, kterým něco málo chybí k tomu, býti alespoň dobré. A Falstaff je takový film. Je za ním cítit zájem, nasazení, je vidět Wellesův génius, snad dokonce i proč si Welles vybral Falstaffa, lze poznat. Ale nic z toho. Sám Welles má scény skvělé i scény, kdy jen tak tak hraje. Po scénách, geniálně se vyrovnávajících se všemi omezeními, následují scény chaotickým střihem maskující nějaký problém. I ta kamera se nevyhne tu a tam jen prázdnému exhibování. Abych ale jen nehaněl, sir John Falstaff je rozporně tragická postava. Opilecký tlouštík, podléhající sebeklamu? Sancho Panza bez Quijota? Nebo je v něm i něco více? Je princ Jindra svině z největších? Naprostým vrcholem filmu je ovšem bitva u Shrewsbury, kde za velmi málo peněz dostaneme hnusně středověkou řežbu. Falstaff je tak to nejlepší i to nejhorší z Wellese. PS. V mnoha různých scénách jsem viděl a dokonce i slyšel Wericha. Škoda, že se on ke svému Falstaffovi nedostal. ()
Motto: "Půlnoční zvony nám často odbíjely čas, pane Roberte Nehlubo." - "Odbíjely, odbíjely. To teda odbíjely. Bože, to byly časy!" Orson Welles považoval své poslední filmy Proces a Půlnoční zvony (Falstaff) za svoje nejlepší. Někdo říká "velký vadný film", budiž. Na okraj poznamenávám, že zatímco Procesu neupírám status pětihvězdičkového díla, které se z nejrůznějších důvodů nepovedlo, Půlnoční zvony patří ke vzorovým filmům, s nimiž by měly být poměřovány všechny ostatní. Ve skutečnosti se provinily jedině tím, že jsou adaptací a že všechno, co řeknou, pověděl už kdosi koncem 16. století. "Když ještě tohle tělo mělo duši, byly mu úzké meze království. A teď mu stačí kousek mrzké hlíny. Země, co mrtvého tě obejme, nezrodí nikdy skvělejšího muže." Původ filmového zpracování Jindřicha IV. (obohaceného epilogem o Falstaffově smrti z Jindřicha V., přičemž z Richarda II. a Veselých paniček windsorských jsou užity jen kraťoučké pasáže kolem 20. minuty, resp. v 76. minutě) lze hledat ve Wellsových divadelních inscenacích. On sám za jádro příběhu považoval "zrazení přátelství", mnozí pak akcentují vztah otce se synem. Nechci se tu pouštět do nějakých disputací (pro což csfd není ani místem), ale pro mě je postava Jana Falstaffa (jeho zbrojnoše hraje Wellesova dcera Beatrice) personifikace umění nevázanosti, sprosté každodennosti, půlnočních zvonů, života, dobroty i citu ("Kdybych měl tisíc synů, vštípil bych jim jako hlavní životní zásadu, že se mají vystříhat slabých, nanicovatých tekutin a zasvětit se vínu."), což se kontrastně vyjeví v závěrečném rozsudku nového krále Jindřicha V., který je nanejvýš rozumný, avšak bezcitný (snad proto mu Welles vloží do úst alespoň milosrdná slova, která se ve hře Falstaffa vůbec netýkají). Byla položena zbytečná otázka, na čí straně z těchto světů Shakespeare vlastně je (Westminster nebo ulice Eastcheap?). Všichni bychom měli být na straně plnění povinnosti, být ctihodní a ctnostní, když však čteme shakepearovské historické hry, je nám předkládán jen jakýsi krvavý koloběh bojů o "ten zlatý kroužek", použijeme-li slova prince Jindřicha, a můžeme dodat: "Nejlepší zlato jsi i nejhorší. Oč cennější je méně cenné zlato." České titulky k filmu jsou kupříkladu k nezaplacení. ()
Dvojnásobně geniální výkon Orsona Wellese. Režijně i herecky naprosto přesné, jen je mi líto, že se k této roli přes svoji téměř celoživotní snahu nedostal Honza Werich. Mohl bychom mít světově proslulého Falstaffa. ()
Bafta 1 nominace : Nejlepší zahraniční herec Orson Welles. ()
Jediná myšlenka roztažená do dvouhodinového filmu. Pěkná květnatá středověká angličtina. Falstaff jako komická figurka zakomponovaná do doby kolem roku 1400. Dobrá bitva, která chvílemi vypadala jak groteska, ale Welles asi dobře věděl, co dělá. Celkově to ale působilo dost zdlouhavě a vlastně se tam toho ani moc nestalo. ()
Třetí Wellesova filmová adaptace Shakespearova divadelního dramatu je v porovnání s předchozími adaptacemi jednoznačně komplexnější, srozumitelnější, celistvější, a navíc lehce vtipná a ironická. I přes několika početnou inspiraci různých divadelních her, tvoří Falstaff ucelený příběh, který zároveň nepůsobí až tak moc divadelním dojmem, což se velmi razantně projevovalo v Macbethovi a Othellovi, ale i přesto se Welles velmi striktně drží divadelní hry, jejíž podobu lze spatřit v každém záběru a zaslechnout v každém dialogu, ale už to nepůsobí jako pouhý záznam z divadelní hry zachycený na kameru a převeden na plátno. Přesto některé scény a postavy jsou zbytečně matoucí, navíc ve snaze co nejvíce zviditelnit postavu Falstaffa, která připomíná obtloustlou karikaturu, pobíhající po scénách, představující bohémský život vzbouřence, a v samotném závěru dosahující tragického pojetí o zradě přátelství, na kterou se film, i přes svoji jednoduchost, velmi pečlivě soustředí. ()
41. LFŠ Uherské Hradiště 2015 ()
Koncept nadčlověka není třeba. Wellesův Falstaff je člověk konečný. ()