Kabinet doktora Caligariho

Temná metafora ve zdeformovaných kulisách města, kde se snoubí kubismus s expresionismem v jemném oparu dada. Film jsem viděl s hudbou Rainera Viertelboecka (1993). V řadě scén mi připomněla německou industriální skupinu Einstürzende Neubauten - klasické nástroje připomínají hudbu počátku minulého století, do toho prolínají nástroje elektronické a následně rozličné bicí a ruchy. Snímek s řadou významů, a tedy vykládaný různě, je dnes již klasickým dílem německého expresionismu. Doba po skončení války, rozvrácená německá ekonomika, neradostné vyhlídky, manipulace s jedincem....já si ale kromě toho vzpomněl na E.A.Poa (Metoda doktora Téra a profesora Péra). Kulisy, výprava, líčení herců, hudba a skvělý konec. Příběh sám dnes jistě objevný není a jeho zpracování bude asi současného diváka nudit. Za pozornost ale stojí některé detaily, které se staly zřejmě vzorem pro další filmy - stínohra (vraždění) a toporná chůze Cesara připomenou další klasiku - Upír Nosferatu... (09.04.2014)

Jedno z TĚCH přelomových děl světové kinematografie, které ji posunulo o krok dál. Německý expresionismus ve své nejkrystaličtější podobě (rozuměj nejschizofrenější, nejpokřivenější a nejstyličtější). Film z roku 1919, který tento slavný, s hororem spojovaný filmařský styl představil světu dodnes dýchá nepopsatelnou atmosférou. Přesto – samozřejmě z dnešního pohledu – mi dost vadí jeho tempo (místy se skutečně neuvěřitelně vleče). (17.06.2006)

V době svého vzniku, kdy film bojoval ještě sám se sebou, hledal svou formu a vlastní možnosti, to byl zřejmě velice odvážný počit, který se pouštěl do výtvarných experimentů s nebývalou invencí a sebevědomím. Příběh sám o sobě je zajímavý, neotřelý a i konec nepředvídatelný. Přece jen je to však, zdá se mi, ještě více divadlo, než film. Také se to trochu vleče. (17.11.2009)

Fantastické dílo, které od prvních vteřin zaujme (což jindy bývá problém němých hororů) - a můžou za to samozřejmě úchvatně stylizované kulisy od Der Sturm. Vraždící somnambul Cesare vůbec není špatným hororovým monstrem, ale u mě to na plné čáře vyhrál samotný doktor Caligari, předobraz všech budoucích ďábelských vědců. Tak, jak jsem se s hlavním hrdinou nořil do (nejen kulisami) pokřiveného světa jeho mysli, stoupalo i moje nadšení. K tomu je třeba přičíst ujeté jazzové improvizace jako hudební doprovod (restaurovaná verze na DVD z Levných knih) a ve výsledku tu máme skvělý film, jeden z nejlepších němé éry, dokonale vygradovaný k psycho finále. (15.10.2012)

Du musst Caligari werden. Německý bazar bizarností, jehož iluzorní cejch šílenství dal světu zásadní přelom v dějinách kinematografie. V kontrastu s historickým významem tohoto mezníku snad nikoho nepřekvapuje, že mamutí vliv "postcaligariovské" tendence pociťujeme do dnešních dnů, speciálně v osobě líbivě morbidního Tima Burtona. Zvrácený, ambiciózní, stísňující, nastavující nelichotivé zrcadlo realitě - tj. Kabinet doktora Caligariho. (12.09.2008)