NIRO

Jeden ze úhlů herecké práce okomentoval: "Nikdy jsem nechápal, jak by někdo mohl při hraní vědomě čerpat z osobních zážitků. Ony se asi nějak projeví, tomu se člověk nevyhne, ale dělat to úmyslně mi připadá jako fakt blbej nápad. Já se naopak snažím, aby v mých rolích bylo ze mě co nejmíň."

V roce 2002 na otázku, týkající se výzamu tetování, které má na ruce, odpověděl: "To je kruh a neznamená nic. Hnusí se mi představa, že bych měl na ruce nějaký galský symbol moudrosti nebo podobnou kravinu."

Herec Marek Vašut vzpomínal na jejich spolupráci při tuzemském natáčení České spojky (2002): "S tím jsem se spřátelil nejvíc, i když jsme se jen málokdy bavili o práci. Spíš jsme se šťouchali kvůli hokeji, povídali jsme si o ženskejch, ale taky třeba o daních. Ve Švédsku jsou daně úplně zoufalý a právě kvůli nim ve třiceti emigroval do Ameriky, kde v tomhle ohledu není žádnej problém. Taky jsme se bavili o tom, jak hrát Rusy... Hrozně jsme se spolu nasmáli, právě proto, že zná evropský reálie, který většině Američanů nic neříkají."

Své první herecké zkušenosti sbíral velmi netradičně: "Když mi bylo asi sedm, byl jsem v partě pořádných sígrů. Jednou jsme takhle vlezli do divadla a začali ho demolovat. Najednou se odněkud vynořila taková tlustší ženská a my si mysleli, že jsme v pořádném průšvihu a že si nás odvedou policajti. Jenže ona povídá: 'Jestli tady chcete hrát, buďte tu denně ve čtyři a budete dostávat dvacet dolarů za týden.' Tehdy jsem poprvé dostal příležitost rozesmívat lidi, aniž bych potom musel do ředitelny."

Když se Toma Hankse, který pracoval na jeho Road to Perdition (2002) zeptali, jak se mu pracovalo s režisérem, který točil svůj teprve druhý film, herec odpověděl: "Když s ním pracujete, tak takový pocit nemáte. Vypravěčský cit má obrovský. Spousta lidí, kteří se se stali režiséry, se k tomu dopracovala skrz vyprávění cizích příběhů: byli to třeba střihači nebo scenáristi, jejichž příběhy naopak vyprávěl někdo jiný. Sam byl architektem mnoha příběhů na divadle, takže ví, jak pracovat s načasováním vyprávění i se vztahy mezi jednotlivými postavami. A tím ostatním, těmi filmařskými aspekty, se nenechává zastrašit. Když máte po boku člověka, jako je Conrad Hall, tak si se záležitostmi jako jsou kamerové úhly či čočky, opravdu nemusíte dělat starosti. Navíc je pro herce skvělé, když pracuje s někým, kdo má takové zkušenosti z divadla. Sam už se musel nespočetněkrát vypořádat s tím, jak na jevišti vyrazit z lidí dobrý výkon bez ohledu na to, jak hrozně se před chvílí pohádali s manželkou nebo jakou mají kocovinu. Je neskutečně schopný diplomat."

Už coby úspěšný filmový a televizní producent rekapituloval své začátky takto: "Víc než dvanáct let jsem se na Barrandově věnoval produkci - od asistenta až po vedoucího produkce. Po nástupu Václava Marhoula na místo ředitele jsem na Barrandově pracoval jako produkční ředitel a později jako šéf jednoho z producentských center, ale pak jsem se rozhodl, že tahle úředničina pro mě není a že to zkusím s kariérou producenta. Začal jsem s Vláďou Michálkem a Amerikou, což je film silně nekomerční, podle Kafky, režisér debutant, já debutant, zkrátka experiment po všech stránkách. Všichni jsme se oťukávali, hledali a učili. Potom jsem dlouho tápal a chtěl natočit úspěšný komerční film. Když se díky Petru Jáklovi naskytla příležitost natočit akční film o kaskadérech, přišlo mi to jako dobrý nápad. Jenže ačkoli mám naše kaskadéry rád, nesmírně si jich vážím a řadím je mezi absolutní světovou špičku, stejně jako si vážím Martina Hollého, je to skvělý člověk a vynikající režisér. Cesta peklem nakonec dopadla tak, jak dopadla. Točit v Čechách akční thrillery prostě není nejšťastnější. Rovnat se v tomhle směru Hollywoodu byl od nás nerozum. (...) Takže jsem bezpečně zjistil, kudy cesta nevede. Alfou a omegou mé producentské práce se stal scénář. Zatímco v Hollywoodu totiž nemusíte mít příběh zrovna nejpevnější a divácké body naženete na tricích a hvězdném obsazení, u nás to prostě takhle nefunguje. Já osobně mám v tomhle směru štěstí, že se dlouhá léta kamarádím s Jirkou Křižanem, kterého považuji za jednoho z našich nejlepších scenáristů. (...) Velmi rychle jsme se domluvili na spolupráci a vznikl z toho film Je třeba zabít Sekala, podle mě jeden z nejlepších českých porevolučních filmů. (...) Ale ačkoliv jsem Sekalem udělal film, po kterém jsem vždycky toužil, bohužel neměl ten finanční efekt, aby se mně a ostatním koproducentům vrátily peníze. A protože z něčeho existovat přece jen musíte, hledal jsem projekt, který by měl jistou úroveň a zároveň i jistý komerční efekt. Zdálo se mi, že televizní seriál typu Pana Tau nebo Návštěvníků by mohl být tou správnou cestou. Pořád jsem hledal dostatečně zajímavou látku nebo schopného autora, až jsem jednou na chodbě potkal režiséra Jaroslava Hanuše a ten mi řekl, že v Táboře je zakopaný jistý Honza Míka. Zavolali jsme mu, sedli si a vznikl Život na zámku. Byla to pro mě další obrovská seberealizace a další mimořádně důležitý krok v mé producentské dráze, protože jsem si dokázal, že jsem vedle uměleckého filmu schopen na točit i vkusný, divácky velmi úspěšný televizní seriál."

Poslední devět let života strávil ve vegetativním stavu ve Fakultní nemocnici v Motole poté, co náhodně vdechl kousek stravy, což mu na dvacet minut přerušilo přísun kyslíku do mozku.

Byl považován za "krále českého komiksu" - v roce 2009 se hned  tři jeho díla ("Muriel a andělé", "Lips Tullian" a "Arrnal a dva dračí zuby") umístila v první desítce ankety o nejlepší český komiks všech dob.

Jeden z nejúspěšnějších českých režisérů Jan Svěrák k němu řekl: "Ten mě dost ovlivnil - svoje comicsy totiž vypráví ve filmových záběrech. Použvá celek a detail a taky pohyb - často je tam takové to... zooom... nebo jsou to obrázky v několika fázích jako nájezdy. To, co dělá, to jsou úplné filmové storyboardy. A používá i světlo - jeho comicsy byly trojrozměrné. Tak se u filmu dělá třetí rozměr - světlem. Jeho čerobílé comicsy vycházely ve starých Mladých světech. Naši je schovávali v haldách na chalupě, a já když jsem byl nemocný, tak jsem to sjížděl. A ty ženský, co kreslil, to byla těla..."

Na téma filmového průkopnictví a bezpečného mainstreamu v roce 2003 s úsměvem řekl: "Záleží na tom, jakou kariéru chcete mít. Víte, průkopníky poznáte podle toho, že jim ze zad trčí šípy. Otázka, kterou si musíte položit, zní: chci zapadat do naolejované mašiny velkého mainstreamového filmu? A na kladné odpovědi není nic špatného, já jsem si tím prošel. Je skvělý pocit rozdat si to s přímou konkurencí a rozmáčknout ji jako brouka. Zkrátka jde o to, co vás uspokojuje."

Objevila se hned v několika filmech, v nichž hrálo velikou roli jídlo a záležitosti kolem něj. V roce 2003 k tomu řekla: "Jídlo, především jeho příprava, je symbolem, představujícím komunikaci. Tak jako ve francouzské kultuře hraje strava podstatnou roli, i pro mě je jídlo velmi důležité. Hlavně když jsem v zahraničí, tak mi připomíná vlast a vyvolává ve mně smutek a touhu po domově. Především v Americe. Protože tam mám pocit, že všechno chutná úplně stejně. Ovoce, zelenina - všechno má stejně umělou chuť. A chuť je podstatná, chuť je pocit, chuť je o citech, o prožívání, o tom, co se nedá vypovědět, ale bez čeho se nedá žít. Na druhé straně ale musím přiznat, že společnost, ve které jím, je pro mě obvykle mnohem důležitější než samo jídlo."

Na téma své práce si zapolemizovala: "Dobré herectví má blízko k modlitbě. Skutečné umění nemůže vycházet z negativních pocitů, nikdy nepramení ze zla. Žádné dílo ještě nevzniklo z hněvu či přetvářky. Na filmu, který je kolektivním uměním, je to ještě těžší, protože se tu setkávají a spojují schopnosti, vlastnosti, city a kvality velikého počtu lidí a herec sám to může ovlivnit jen málo. Take vznik skutečně dobrého filmu je vlastně zázrak. Naštěstí - zázraky se dějí."

Jeho kamarád a častý kolega Ben Affleck o jejich vztahu v roce 2003 řekl: "Díky Kevinovi vznikl Dobrý Will Hunting. Díky Kevinovi hraju hlavní role a ne štěky otravných tupců. Kevin mi po Flákačích věřil a dal mi hlavní roli v Hledám Amy. Řekl Miramaxu, který původně odmítl scénář Willa Huntinga, aby si to rozmysleli a ještě jednou ho přečetli. Vždycky mi pomáhal. V podstatě mu vděčím za celou svoji kariéru. Ale to mu neříkejte, chtěl by po mně prachy!"

Režisér Jiří Menzel vzpomínal, že "pan profesor Vávra nás učil, že film za mnohé dluží literatuře. A že literatura vybízí k tomu, aby člověk při jejích adaptacích hledal nové filmové výrazové prostředky, uměl slovo nahradit obrazem, najít obrazový ekvivalent psaného. Učil nás, že nestačí vzít jen povrch, jednoduchý děj, ale vždy musí filmař proniknout do duše literáta, poznat kořeny jeho tvorby, zjistit, proč to autor psal právě takhle. Rozumět příběhu i postavám, pokusit se ho přes veškerou obtížnost vyložit tak, jako poctivý překladatel tlumočí knihu do jiného jazyka, s úctou k autorovi a jeho předloze. Rozesmutní mne, když se některý můj kulturou nezasažený kolega zmocní knížky, před kterou já jsem měl ostych a bál se ji filmem zkazit, barbarsky z ní vycucá vtipy a zajímavé situace, ale nechá nepovšimnut styl a duch předlohy. Udělá z inteligentní knížky hloupej film."

Na své začátky coby filmového diváka vzpomínal: "Nebyl jsem moc velkej filmovej fanda. V padesátých letech tady nebyly žádné filmové kluby, jenom pár nadšenců zorganizovalo promítání filmů z filmového archivu. Každý čtvrtek večer v Kinu mladých v Klimentské ulici. Tady jsem poprvé viděl Intoleranci, Občana Kanea, Zrzka, Pepé le Moko, Dovženkovu Zemi, Děti ráje, filmy Chaplinovy a Clairovy, Ejzenštejnův Křižník Potěmkin. Bylo to v době, kdy jsem toho moc nevěděl, ale moje hlava i srdce byly otevřené a tyhle filmy mi řekly všechno, co jsem potřeboval o filmu vědět. Jeden z těch večerů byl věnovaný Renoirovi a před Velkou iluzí běžel krátký snímek Výlet do přírody. Tenhle film rozsvítil mou hlavu jako lampu na plyn, mohu-li citovat klasika. Spolu s filmem Soví řeka patří k absolutní špičce mého diváckého žebříčku. Film, i ten zvukový, nemá být nic jiného než vyprávěním v obrazech. Vedle těch dvou filmečků mi připadají současné filmy většinou spíš užvaněné a ukodrcané."

Ve věku už zralém řekl o vlivu, který na něj měli rodiče: "Maminka mě vychovávala k opatrnosti - abych s každým vyšel, abych nikoho neurazil, učila mě neupozorňovat na sebe, držet se při zdi. Tatínek byl zase trochu fanfaron s velkým smyslem pro právo a spravedlnost. A tak mám sice věčný strach z konfliktů, strach z toho, abych se někoho nedotkl, ale přitom občas nevydržím, dělám si nepřítele, kde nemusím a lezu do předem prohraných bojů. To je moje dědictví po obou rodičích. Maminka byla hodně racionální, tatínek byl spíš idealista. Obojí se ve mně dodnes pere."

Největší úspěchy slavil coby režisér, ale tu a tam se postavil i před kameru: "Byl jsem dost dlouho stydlivej. Moje plachost mne nakonec přivedla k herecké kariéře. Ján Kadár hledal vhodný typ do filmu Obžalovaný pro roli začínajícího nesmělého advokáta. Mezi herci nenašel takovou vyzáblou brejlatou postavu, jak jsem tenkrát vypadal já, a tu roli dla mně. Hrál jsem v tom filmu vlastně sebe. Film se povedl a o mně si začali myslet, že herec opravdu jsem, a tak jsem se objevil i v dalších filmech. Ke hraní jsem měl ale ostych a k hercům velkou úctu na to, abych se sám považoval za herce. (...) Když pak připravoval Jiří Krejčík pro televizi Pension pro svobodné pány, sestra Pepíka Abrháma, která mu dělala asistenta, mu doporučila mou maličkost. Krejčík s Pepíkem mi mně tehdy dali cenné lekce herectví. A v té roli jsme pak měl mnoho let úspěch i na jevišti Činoherního klubu. Asi jsem v sobě objevil nějaký exhibicionismus, před diváky dokázal dělat věci, o kterých jsem netušil, že je umím. Hrál jsem pak ještě v mnoha filmech v cizině, ale vlastně jsem přišel k tomu herectví jak slepej k houslím a dodneška vím, že jako herec jsem amatér neboli, jak se dřív říkalo, 'herec z libosti'".

Na téma svých začátků coby režiséra později řekl: "Neměl jsem o sobě moc velké mínění a myslel jsem si, že v nejlepším případě budu jednou asistovat svým úspěšnějším kolegům. Šťastnou shodou okolností jsem se ale k režii celovečerního filmu brzy dostal. Věděl jsem, že budu dělat české filmy a hledal vzory v Čechách. Než se objevili Jasný a Vláčil, vládlo na českém filmovém nebi pro mne trojhvězdí Vávra, Krška, Frič. Usoudil jsem, že ti první dva jsou umělci, na které nikdy nebudu stačit. Mým vzorem se stal Martin Frič. Stalo se sice, že jsem pak dělal filmy, které k němu měly daleko, ale za to já nemůžu. Jeden z nich byl dokonce zamýšlen jako poklona mistrovi - Zločin v šantánu -, ale na něm bylo vidět, o co byl Frič lepší než já. Když mě vzali na Barrandově za režiséra, myslel jsem si, že budu pracovat jako on. Jeden film za druhým, komedie, sem tam nějakou detektivku, poctivě jak dobrý řemeslník - až do penze. S tím předsevzetím jsem se pustil do svého prvního celovečerního filmz. I do druhého a dalších, ale nějak se to zvrtlo a druhý Frič se ze mne nakonec nestal."

Byť nakonec většiny svých úspěchů dosáhl prostřednictvím filmu, "v těch mých zelených letech jsem byl častěji v divadle než v biografu. Ještě před maturitou, v polovině padesátých let, jsem chodil do divadel, kde hráli skvělí herci a já je miloval. Mistři Štěpánek, Höger, Pivec. Kupoval jsem i staré šelakové desky s nahrávkami slavných monologů, zajímal jsem se o vše, co nějak souviselo s divadlem. Mým prvním velkým zážitkem bylo Radokovo představení Lumpácivagabundus. To mne tak ohromilo, že jsem od té doby chtěl dělat divadlo tak, aby každý, kdo do divadla přišel, měl stejně jako já chuť se do něj vrátit. Tak dělám dodnes. Ne pro umění, ale pro radost z divadla samotného."

V časech vzniku Terminátora 3: Vzpoury strojů (2003), kdy mu bylo kolem pětapadesáti, komentoval svůj přístup k natáčení akčních scén: "Řekl bych, že když jste akční hvězda, nejdůležitější vždycky je, aby byla všechna akce naprosto uvěřitelná a aby v ní lidé viděli váš obličej. Takže si toho musím co nejvíc dělat sám. Kaskadérské dvojníky používám jen když jde opravdu o život nebo když něco jednoduše nedokážu. Jako když mi třeba někdo řekne: 'Arnolde, teď musíš udělat trojité salto.' To není zrovna mimořádně nebezpečný kousek, ale já ho prostě nezvládnu. Pro takovou scénu by bylo třeba najmout někoho, kdo měří sto osmdesát pět, váží sto kilo a je olympijský vítěz v gymnastice. Ten by to udělal s maskou na obličeji a do toho by se nastříhaly detaily, natočené se mnou. Ale většinou to člověk opravdu musí oddřít sám. A musíte počítat s tím, že se při téhle práci trochu zraníte. Něco si namůžete, odřete se nebo vás někdo omylem praští do obličeje nebo do břicha. To je normální... a koneckonců je to dobrá rozcvička na lyžování."