Renesco

Renesco

Tomáš Gruntorád

okres Praha
Bochnislav Faldini

homepage

12 bodů

Moje komentáře

od nejnovějšíchpodle abecedypodle hodnocenípodle roku vzniku filmu
    • 8.2.2012  16:13
    Taxidermia (2006)
    ****

    'Taxidermia' (stejně jako Huszárikův 'Sindibád', Ferreriho 'Velká žranice' či Felliniho 'Casanova') nabízí pohled na konzum smyslových prožitků a marnost, ovšem nikoli v poetické, ale monstrózně groteskní formě. Pálfi ve třech příbězích tří hrdinů ze tří různých dob, jež mají různého ducha, pojednává o základních lidských pudech. Děd je posedlý sexem, otec touží být dobrý ve sportovní konzumaci jídla a skrze svůj um se stát miláčkem národa, syn pak sdílí oba rysy svých předků v latentnější podobě, když se marně snaží svádět prodavačku v supermarketu, zatímco pracuje na vlastní sebevraždě, jež vejde do dějin konceptuálního umění. Jak se časy mění, mění se i styl dosahování rozkoše. V rakousko-uherské totalitě se musí děd schovávat do kadibudky a stimulovat se pohledem na oblečené ženy, přičemž za znásilnění vepře zaplatí životem. V socialismu, který se profiluje jako doba tisíce soust jedné chuti, je otci Kálmánovi stranicky naordinován harmonogram jeho polykání a zvracení. V moderním liberalismu je pak dosažení touhy věcí volného obchodu, případně seberealizace-sebevraždy. Taxidermia ozvláštňuje specifika těchto společenských zřízení cynicky tělesným humorem a vynalézavě komediálním pointováním scén, jež by jinak zůstaly jen mozaikou prvoplánově nechutných obsesí.

    • 8.2.2012  16:08
    Micimutr (2011)
    ***

    Viz Renescovy záchvaty

    • 8.1.2012  14:06
    Poupata (2011)
    *****

    Po dlouhé době konečně česká tragikomedie, v níž se nesmějeme "laskavě" lidskému osudu, ale cynicky lidské hlouposti jako kořenu všeho zla. Dost postav by si tu zasloužilo nominovat na Darwinovu cenu, a to jen pro ten efemérní styl života "vystřelit si pár rachejtlí a jít do prdele".

    • 16.12.2011  11:37
    Perfect Days (2011)
    **

    Viz Renescovy záchvaty

    • 16.12.2011  11:36
    Sráči (TV film) (2011)
    ****

    Viz Renescovy záchvaty

    • 16.12.2011  11:35

    Viz Renescovy záchvaty

    • 16.12.2011  11:33
    Dům (2011)
    ****

    Viz Renescovy záchvaty

    • 16.12.2011  11:32

    Viz Renescovy záchvaty

    • 16.12.2011  11:30
    Vendeta (2011)
    **

    Viz Renescovy záchvaty

    • 10.12.2011  02:00

    První Kmínkův odpad, který neuspí, ale naopak pobaví. Z 5 % je to o Perníkové chaloupce, zbytek této svérázné baletní adaptace vyplňují u Kmínka typické volné motivy - nadbytečné záběry, scény, či filmové kotouče, s pohádkou nesouvisející muzikálová extempore, religiózní úlety, efektní exploze pecí. Psychedelický závěr Machatého "Extase" trumfnul Kmínek úvodem své "Perníkové chaloupky" a konečně se tak přihlásil k avantgardnímu umění, kolem kterého vždy jen nesměle kroužil.

    • 25.9.2011  22:49

    Pro stoupenkyně a stoupence radikálního feminismu mohlo být 'Rodinné ohniště' ideálním materiálem na podporu jejich tezí, že mužská přirozenost je zlá, utlačovatelská a že moc nad ženami mužům zajišťuje už jen převaha hrubé síly. Tarr představuje situaci Irén, zástupkyně „méněcenné“ sociální skupiny v silně nacionalistické zemi, která je státem i svými mužskými příbuznými redukována na účel: stává se reprodukčním strojem a nedobrovolnou uspokojovatelkou sexuálních pudů. Bezvýchodnost z tohoto řádu korunuje scéna suverénního sexuálního obtěžování ženy na ulici dvěma muži, kteří ji přesvědčí, aby nekřičela o pomoc, protože by tím jen přivolala další agresory do party. 'Rodinné ohniště' je konverzačním dramatem, frustrujícím nekonečnými hádkami postav, v jejichž světě jsou vztahy převoditelné na vymahatelné peníze. Řeč slouží především pro opakované potvrzování charakterů silně nesympatických postav, jejichž dialogy nemají co by nabídly jiného, než verbalizaci hlouposti, pokrytectví, lži a slabosti. Angažování neherců, absence scénáře, veristický styl snímání a zapojování scén zpovědí, kdy postavy jakoby poskytují či vedou rozhovor, přibližují film dokumentaristickému tvaru.

    • 9.9.2011  23:40
    Ztracená (2001)
    **

    Nevím, v jaké dimenzi se pohybovali tvůrci při natáčení tohoto filmu, ale určitě to nebylo v té, kde se měl promítat. Kdyby se tu zcela kontraproduktivně explicitně neřeklo: „máme 21. století“, tipoval bych, že se to odehrává někdy kolem roku 1950 (lesby zde neznají pojem „lesba“, ani jeho význam, přičemž na scéně dominují fóbie a jednání vzdalující se mentalitě deklamovaného 21. století), anebo roku 1700 (věčné školní rozbory a citace Shakespearových tragédií nakonec skutečně připraví půdu pro klimax jak z rytířského dramatu o cti, kde dojde i k šermířskému souboji o ženu). Nejmoderněji – tak z roku 1990 - působí emocionálně vypjaté scény vnitřní rozervanosti, které jako by byly natočeny na míru předpřipravenému ploužákovému soundtracku, a tak jsou asi desetkrát delší, než je únosné. Takový diachronní guláš nepřináší pro diváckou identifikaci nic než zmatení. Pokud jde o lesbický subžánr, vyzrálejší reprezentace a dramata se odehrávají ve vyšších věkových kategoriích, kde nad svojí přirozeností ženské nebrečí - tohle je jen o pubertálních žábách, které se teprve učí plavat (v životě), případně o těch, které se při tom topí (v režii).

    • 6.9.2011  14:43
    Happy end (1967)
    *****

    I když se kvůli hře s kauzalitou jedná o film náročnější, činí "Happy End" pro pochopení estetiky prvních kinematografických děl vlastně více, než například Menzelovi často dezinterpretující "Báječní muži s klikou". Monochromatické ladění obrazu do sépie spolu s několikerým pozastavením vyprávění za účelem pouhé prezentace komických efektů pozpátku reprodukovaných situací evokují projekci pásma filmů z „počátků“ kinematografie, kdy nad procesem vyprávění příběhu dominovaly vizuální atrakce. Protože divácký zájem o atrakce přirozeně časem opadá, zapojuje Lipský do filmu i nezbytný příběh, aby byl celovečerní model filmu únosný a atrakce v něm nějak motivovány. A vypráví jej dvojsměrně, protichůdně: zatímco Frydrych v průvodním monologu upřímně věří, že prožívá ve zpětném chodu od popravy k narození zbrusu nový život, a provází nás atrakcemi jako iluzionistický bavič, realisticky smýšlejícího diváka, přistupujícího na hru s chronologií, po celou dobu zajímá, jaké události vedly k Frydrychově popravě. Některé z monologů ve filmu jsou rovněž reprodukovány pozpátku, především obřadné proslovy při oficiálních příležitostech. Soudci, policisté, rodiče - zkrátka autority - tak plodí rok před sovětskou okupací neartikulované nesmysly, jejich proslovy se stávají abstraktním a vlastně nepodstatným šumem, přesně takovým, jak oficiální řečnění skutečně působí. Ten zpětný chod Frydrychova života mi připomíná i cestu, jíž československá společnost urazila od "sekernických" 40. a 50. let vstříc pro znovuzrození nadějnější době let šedesátých.

    • 5.9.2011  17:49

    Na rozdíl od stereotypů a dezinterpretací, které šíří jeho komerčnější kolegové (Vejdělek, Bařina, Hřebejk, Trojan, Vorel, ad.), natáčí Sedláček filmy, které mají mnohem blíže ke skutečné kulturní a sociální realitě v ČR. Postihuje kulturní i ekonomické mechanismy, které ovlivňují financování filmařských projektů, v hrané linii pak obrací pozornost na vlastní režisérskou pozici i na běžný úděl dalších pracovníků v médiích (např. zvukařka běžně pracuje jako servírka). Vyjma reflexe různých produkčních absurdit a paradoxů, které se běžně těm nejhorším českým filmovým výstupům vyhýbají, je tu také slušné defilé všelijakých mistrů světa v bezvýznamných disciplínách, které je vlastně pro běžného českého diváka nejzajímavější atrakcí. Možná kdyby něco podobného napadlo natočit třeba Vejdělka – samozřejmě pouze tu estrádní šňůru rekordů bez sebereflexivních scén a výsměchu "mistrům světa" přímo do ksichtu - tak by ty nominace na České lvy určitě proměnil.

    • 2.9.2011  02:32

    Nejoceňovanější film Lisy Cholodenko je pro mě jejím nejslabším. Škoda, že její lesby přestaly šňupat lajny heroinu v teple vymalovaných bytech a daly se na snobské popíjení červeného vína během stylových večeří ve stylových domcích ze skla a oceli – i přes tu sebedestrukci byly dříve spontánní a životné, zatímco dnes připomínají jen průměrnou americkou rodinku, řešící tendenční ptákoviny, kterým může tleskat tak maximálně Americká filmová akademie ve snaze demonstrovat, že není tak konzervativní, jak se říká. Queer tematika ještě nezaručuje nekonvenční celek. Co je tady tak super a na Oscara? Tlachy o všem a o ničem, tak typické pro "nezávislý film"? Domestikace a adaptabilita lesby na stereotypy hetero rodinného chování (výchova pubertálních dětí a upřednostňování kariéry před vztahem jak v nějaké macho honbě za "bohatším" životem)? Útoky na konvence, které jsou buď zcela blbé (sledování gay porna jako stimulace pro lesbický sex), nebo nejsou dotaženy do konce a navracejí se zpět do korektnějších, bezpečnějších mezí? Myslím, že tu nominaci si zasloužil jen Mark Ruffalo, jehož postava pro mě zůstává jedinou skutečně uvěřitelnou. Beningové a Mooreové coby zavedeným hvězdám nelze lesbickou identitu ani věřit, natož aby ještě dokázaly postihnout její zvláštnosti a krásy, jak je známe z reálného života, nebo z jiných filmů. Například z „Vrcholného umění“.

    • 25.8.2011  19:03
    Babicovy dobroty (TV pořad) (2008)
    odpad!

    Když se něco připálilo v "Ano, šéfe!", Pohlreich si rýpl: "Zpívá Petr Spálený...", nebo "Tady je to trochu připálený, ale prdel si to přebere". Když vytáhne nějaký Babicův host z trouby zuhelnatělou pečeni, Babica drží hubu, protože tak je to správně.

    • 17.8.2011  22:21
    Win Win (2011)
    ***

    Film, v němž každá postava řekne slovo "shit", i když sama uznává, že by se takové slovo používat nemělo (až jsem čekal, že Giamattiho nejmenší prcek řekne jako své první slůvko místo "táta" právě "shit", ale to se překvapivě nestalo). Základní ponaučení: i když každá postava morálně poklesne, zaslouží si pochopení a odpuštění. Tahle banalita spolu s křečí místo humoru v první třetině činí z filmu spíše slabší výpověď o obyčejném životě.

    • 22.7.2011  21:52
    Crash Road (2007)
    odpad!

    Kdyby neměla Hanychová scénářem předepsané to věčné odmítání sexuálních návrhů, mohlo vzniknout alespoň průměrné porno (a že ten crazy děj postavený na „hledání dobrých lidí“ se hodí tak akorát do porna). Ale protože vše, včetně nevinnosti hlavní postavy za každou cenu, je myšleno vážně, tak je to jen shit.

    • 21.7.2011  14:36

    Hrdinové filmu neutíkají pouze ze sibiřského gulagu, ale především před komunismem, takže se nemohou zastavit dříve než v Indii u Gándhího - Weir zde pojímá komunismus nikoli jako ideologii, ale jako virus, který se šíří do prostoru, z něhož činí neobyvatelnou pustinu. Krajinkář Weir to se snímáním prostoru vždy uměl až magicky (viz. 'Svědek' či 'Piknik na Hanging Rock'), zde se jeho vizuální cítění podřizuje oné vyprázdněnosti ideologie-jako-prostoru. Samozřejmě, že na své pouti mongolskou pouští nacházejí hrdinové jen vypálený buddhistický chrám a lebky v písku, jako by všichni v CCCP nebo spřátelených územích byli buď mrtví nebo v lágru. Sympatické je zklamávání jistých diváckých očekávání, jež by kdejaké béčko s uprchlickou tematikou naplnilo – ač se členkou družiny později stane Irena, nedočkáme se laciného porna, a nesledujeme ani techniku útěku ze zajetí a lá 'Velký útěk'. Weir se soustředí pouze na osudy hrdinů pod širákem a neschopné stráže i psy nechává štěkat daleko za nimi, přesně dle proslovu šéfa táboru, že hlavním a nejschopnějším dozorcem je na Sibiři příroda. Filmu lehce škodí, že není nestranný – odkazování Lenina a Stalina na smetiště dějin je OK, ale finální patetická výzva k boji s „nepřítelem“ je ublíženecky chabá. Anebo naopak upozorňuje na to, že skutečný bojový zápal je jen důsledkem těžké životní zkušenosti a upřímné nenávisti, oponentury režimu?______Ještě k Ireně: vymýšlí si příběh, jak se na ni Sovět podepsal, Mister však díky jedné nesrovnalosti odhalí, že celé její emotivní vyprávění byla lež, že vlastně jakékoliv vyprávění může být fikční, pouze na efekt. 'Útěk ze Sibiře' je s vědomím tohoto pravidla spíše filmem o holém přežití v přírodě, která reprezentuje komunismus, nežli vyprávěním o tom, jak a proč koho zavřeli a jak komu ukřivdili – u některých postav se to nedozvíme vůbec. O to víc škoda toho patetického konce.

    • 6.7.2011  01:48

    V komedii 'Na hromnice o den více' se Bill Murray ocital v zajetí časové smyčky, která mu dávala příležitost poznat jeho nesnesitelnou povahu a změnit se. V akční sci-fi 'Zdrojový kód' hledá Jake Gyllenhaal teroristu v podminovaném vlaku během osmi minut před výbuchem, které však může prožívat stále dokola od začátku, zatímco jeho vědomí o progresu v pátrání zůstává. Nejvíc mi to připomíná nějakou chytlavou PC hru, v níž do zblbnutí načítáme uloženou pozici, abychom s o něco lepšími výsledky než v předchozím pokusu postoupili zase o krok dál. Jak si Gyllenhaal postupně osvojuje prostředí vlaku, přechází od afektovaného herectví na pěst k ležérnosti Jamese Bonda, kterému se na poslední pokus podaří splnit misi a navrch sbalit spolucestující. Do filmu se krom kulturních odkazů promítly symptomy své doby (např. terorismus z víry v 'lepší svět', US vojenský patos a mediace boje za vlast) i lehce křečovité návody na to, jak 'zlepšit svět' i bez teroristických metod. Duncan Jones má na srdci jistě ušlechtilé věci, které však rozmělňují sci-fi akci do sentimentální romantiky, a tím vlastně potvrzují, že génius je přeci jen v chladném systému, kdežto senzitivní lidští chaotici mají tendenci jej akorát (chtě či nechtě) narušovat.

    • 26.6.2011  16:32
    Melancholia (2011)
    *****

    Kirsten Dunst ztvárňuje ženu, pro níž zautomatizované lidské rituály a vzorce chování již pozbývají smysl a namísto před manželem na svatebním loži se obnaží raději před planetou, jež ji přišla vysvobodit, a rozzáří se až nad nárazovými příznaky z normálu vychýleného počasí. Lars von Trier je opět silně nihilistický, nebývale estetický a inovuje katastrofický žánr intimitou a komorností, kdy z plátna vyklízí přebytečné postavy a důrazy na masovost katastrofy. Příčiny globální katastrofy ať si fabuluje každý sám, Trierovým tématem je individuální lidský přístup tváří v tvář jisté smrti, která přijde bez ohledu na náš názor „proč“, ale především zánik samotné Země jako prostoru, který dosud nebyl „civilizován“, což je mnohem větší tragédie.

    • 21.6.2011  10:50

    Viz Renescovy záchvaty

    • 20.6.2011  23:56

    Film, zaznamenávající historicky první Spartakiádu v Praze dne 23. června 1955, se řadí k zástupcům těch komunistických dokumentů, jejichž zbraní se vedle ideologicky zatížené rétoriky stala i barva, dávající vyniknout sytým rudým praporům i zdobné bohatosti např. lidových krojů. Barva ve filmu zvýrazňuje ve své době zcela mimořádnou událost vyčnívající nad standardní zprávy o údernických závazcích, zjemňuje politickou ostrost komentáře jakoby vlivem té „barevné krásy“ v obraze, a zároveň se sama sebou únavně opájí, čímž se barevné filmy zcela proti očekávání logiky výpovědi na ploše několika minut prodlužují na středometrážní. Jediné, čemu lze v tomto snímku Martina Friče s tleskajícím a mávajícím Zápotockým na tribuně přitakat, je dvakrát zopakovaný postřeh komentátorky, která označuje geometricky organizované bloky cvičících dorostenců ze všech koutů republiky za „úrodná pole, pečlivě obstarávaná svým pánem“ – pro rozsévání komunistických nesmyslů do hlav dětí skutečně pěkný eufemismus.

    • 20.6.2011  23:54

    Symptomatický příklad poválečné tendence dokumentů zviditelňovat proces plnění plánů a lámání pracovních rekordů, a jmenování a heroizování jedinců, kteří by měli být pro ostatní vzorem. 'Dohnat a předehnat' v úvodu představuje několik slavných vynálezců, jejichž patenty posunuly v naší zemi vývoj mílovými kroky kupředu. Vedle velkých osobností pak staví tři prosté dělníky, kteří v práci v továrně vymysleli zlepšovací návrhy, za něž byli graficky názorně zobrazeným sytémem patřičně odměněni. Film se snaží pateticky laděným komentářem probudit malého vynálezce dřímajícího v každém z nás a apelovat na naše přispění k všelidové prosperitě. Ovšem samozřejmě v rozumných mezích – dokument se pro pobavení zmiňuje značně výsměšně i o několika patentech absolutně nesmyslných.

    • 20.6.2011  23:52

    Hraný, až teatrální propagační film má za cíl informovat občany o smyslu přídělových lístků na potraviny ve státem řízeném hospodářství, a zároveň bojovat proti šmelině. Paralelně konstruuje dvě dějové linie - příběh holčičky, bojující v nemocnici ve vysokých horečkách o život, se prolíná se soudním procesem se dvěma šmelináři, kteří její stav způsobili nezákonným prodejem zkaženého masa, jež ani neprošlo povinnou hygienickou kontrolou. Soudní místnost slouží jako konfrontační pole potenciálních názorů, vztahujících se k této problematice. Obhájce šmelinářů evidentně nechápe význam přídělů a kritický tón vůči občanům, kteří zprostředkovávají svým bližním potraviny „jinak“ než nařizuje stát. Přizvaný soudní expert nad obhájcovými argumenty místy otcovsky zakroutí hlavou („ale pane doktore…“), s přehledem však celou problematiku vysvětlí a zasadí ji do rámce aktuálního stavu zemědělství. Zatímco se děvče v nemocnici uzdravuje přispěním dramatické krevní transfuze, soudce vynáší šmelinářům nepříznivý verdikt. Jedná se o propagandu podanou narativními postupy, tedy stravitelnou a zábavnou formou.

    • 20.6.2011  23:51
    Velké dílo (1946)
    ***

    Dokument se navrací do období hospodářské krize za První republiky a ze socialistických pozic obžalovává ironickým hlasem vševědoucího vypravěče kapitalistický ekonomický systém se všemi jeho proprietami (např. akcie bohatých, či žebračenky chudých). Chronologicky je zde znázorněno, jak firmy a banky tuční, zatímco dělník je škodný na čase stráveném v práci i na výplatě. Válečná etapa, započatá titulkem „1939“ a ukončená „1945“ je přemostěna černým plátnem, napovídajícím, o jak „temná léta“ šlo. Historizující popis událostí optimisticky končí podpisem dekretu o znárodnění bank a průmyslu. Film využívá animací na mapě a jedné ilustrativní animace, v níž si Živnobanka přitahuje chobotnicovými chapadly malé podniky, pohlcuje je, a sama nabývá na objemu.

    • 20.6.2011  23:47

    Poetický dokument Jana Špáty opouští hranice města i venkovských obcí a stahuje se do lůna přírody, do prostředí pískovcových skal a lesů. Sleduje skupinku trampů při lezení na skály i večerním táboření u ohně. Svým vytržením z urbanistické oblasti film oslavuje pobyt v alternativním prostoru, jakousi mikrohistorii lidského života, který si dává oraz od ruchu, který běžně zaznamenávají jiné dokumenty. Kamera estetizuje realitu, odehrávající se v přírodě (záběry na kapky dopadající do tůňky, jehličí proti nebi) za pomoci vychýlených úhlů pohledu a především protisvětla, které v jednom okamžiku působivě vytesává siluety lezců coby spojnice skalní rozsedliny. Ve finále lezci stanou na vrcholu - kamera opisující výšku stromů, sahajících vysoko nad skály až k nebi, však dává jasně najevo, že člověk nemůže přírodu nikdy pokořit.

    • 20.6.2011  23:45

    Na jedné straně strhující „konverzační drama“, umocněné bezprostředností ryze pozorovatelského, veristického modu; na straně druhé chytrá provokace režimu skrze filmové médium, za níž by se svého času nestyděl ani mistr pera Karel Havlíček Borovský. Film nejprve představuje zjevně inscenovaný soudní proces v prostorách vysokoškolské auly, během něhož stojí většina osazenstva sálu proti obžalovanému studentovi, který se sám úspěšně obhájí (Jireš tento motiv celospolečenského souzení jednotlivce později krátce zvariuje ve svém trezorovém filmu 'Žert'). Poté se dozvídáme, že šlo o rekonstrukci procesu s Karlem Havlíčkem Borovským, který v 19. století publikal ve svých vlastních novinách skrytě útočné texty, kritizující rakousko-uherskou mašinérii. Následuje vtipná a někdy více, někdy méně věcná seminární diskuse, v níž studenti otevírají různá citlivá témata (proč systém svého kritika osvobodil? lze se systému okupantů beztrestně vysmívat?), jež lze v paralele ke sto let staré případové studii Havlíčkova procesu vztáhnout na aktuální situaci druhé poloviny 60. let v Československu. Film, v němž splývá narativní kvalita dialogu se subverzivní výpovědí o statu quo, je ve své kousavosti stejně bystrý, jako byl kdysi sám Havlíček – kritický tón a výsměšnost vůči systému a obžaloba totalitního soudnictví jsou zde zjevné, a přesto pro nekonkrétnost nenapadnutelné.

    • 20.6.2011  23:43

    Film Huga Hušky o škodlivosti kouření pro zdraví kuřáků i nekuřáků kombinuje formát ankety s formátem osvětovým. Huška se ptá dorostenců na klasické „podpásovky“ typu proč kouří, jak dlouho kouří a co jim kouření přináší. Jednotlivé bloky otázek a nepřekvapivě vesměs slabých odpovědí prostříhává s komentářem staršího lékaře, vysvětlujícího za pomoci názorných grafů a modelů látkové složení cigarety a dopady na lidský organismus (nechybí záběr na protézu plic a její „zčernání“). Huška do filmu nezařazuje názory zastávající se kouření. Vybírá odpovědi vyloženě od dětí a bezradné, vnitřně neobhájené. Nezazní zde dokonce ani argument, že tabák je chutný. V jednom okamžiku navrhne mladíkovi na stadionu, aby svou cigaretu odhodil - mladík tak mechanicky učiní, jako by dosud kouřil z povinnosti a čekal na to, až mu někdo řekne, že už nemusí.

    • 20.6.2011  23:40
    Zlopověstné dítě (studentský film) (2002)
    *****

    Interaktivní portrét 21letého truhláře z malé vsi, zaměstnaného u nadnárodní firmy Siemens a toužícího po vybočení ze slepé koleje průměrného zaměstnaneckého života, je holdem vzdaným vnitřnímu fondu člověka, přičemž Lucii Králové je spíše ku prospěchu, že se onen člověk zabývá psaním literatury implikující brak a shromaždováním faktů o koncentračních táborech a nacistických metodách vyhlazování. Králová v těchto bizarních zálibách nachází způsob, jak vést dokonalé paralely mezi jistým historickým obdobím a statem quo soudobé společnosti. Kamera panorámuje přes budovu Siemensu stejně jako přes hrdinovy modely budov nacistických koncentráků. Dávno zpopularizovaná hudba z filmu Tenkrát na Západě spojuje válečnou epochu se současností, protože obě připomínají Divoký Západ - dříve se věznilo a fyzicky i duševně likvidovalo v koncentrácích, dnes se to děje v zaměstnáních, která neskýtají „moderním otrokům“ žádnou perspektivu. Hrdina žije tím, aby se vymanil z pozice ovládaného a stal se skrze něco odborníkem - má plán a jasnou vizi toho, co od života nechce (vím, co od života nechci - není to právě odpověď na onu věčně stejnou otázku „co z tebe jednou bude, když tohle děláš“?). Samozřejmě že otec-kameník, který celý život mlátí palicí do kamene a občas se mezi těmi údery jde domů vyspat, nechápe, že jeho syn se chce na něco specializovat, a že kvůli tomu cestuje. Samozřejmě, že na otázku, zdali má se synem dobrý vztah, odpoví, že ne. Stejně tak tento film, jeho hrdinu a jeho životní nutkání nechápou či přímo nenávidí lidé, kterým periodicky „mlátit do kamene“ evidentně stačí. Lucie Králová nezastírá svoji roli ve filmu – kromě kladení otázek hrdinovi, který nás v inscenovaných „profesorských výstupech“ přímo oslovuje pohledem do kamery, pátrá po původu jeho uměleckého pseudonymu, který je zde jednou ze záhad.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace