UhLee

(8,5/10). Manchester by the Sea je film, který se točí kolem známých témat, ale je tak dobře natočený, že nehorázně vyčnívá mezi ostatními filmy podobného rázu. Vyniká lidským a uvěřitelným přístupem, který k sobě mají postavy a každý člověk, který film sleduje se s nimi bez problému ztotožní. Sledujeme život Leeho (už jenom kvůli tomu jménu jsem se s ním neměl problém sžít), kterého hraje precizní Casey Affleck, který není tolik známý jako jeho bratr, ale svým hereckým uměním si u mě vysloužil hluboký respekt. Pomalu jsou nám odkrývány střípky z jeho života a začínají vyplouvat na povrch první otázky. Vzpomínky jsou tady stěžením pomocníkem na cestě jeho životem a divák každou vzpomínku hltá se zatajeným dechem. Když potom dojde na osudovou vzpomínku, tak mi puklo srdce. Emocionálně vypjaté scény doplněné mrazivou hudbou byly vražednou zbraní pro moje emoce. Už si dlouho nepamatuju, že by mě nějaká scéna takto zasáhla. Bude rozhodně patřit mezi nejsilnější scény, které jsem měl možnost na obrazovkách vidět. Od té doby jsem na ten film nahlížel jako na něco neobyčejného. Byl jsem svědkem jednoho z nejsilnějších dialogů mezi Caseym Affleckem a Michelle Williams, kteří tady předvedli další útok na lidské srdce. Byl to velice silný film, který zamává i s tím nejodolnějším člověkem, protože je to hlavně realistické a zlomený člověk to může brát jako nástroj, jak se odrazit ze dna.

(6/10). Přestože jsem k tomuhle filmu podle ohlasů přistupoval velice kriticky, tak ve výsledu to taková katastrofa nebyla. Rozhodně se jedná o nevyužitý potenciál, ale mohlo to dopadnout daleko hůř. Těch 200 milionů dolarů tam podle mě jde vidět. Ať už se jedná o pompézní dehonestace Prahy, nebo hvězdné obsazení, tak si myslím že to tam vidět jde. Netvrdím, že ty peníze nešly lépe využít. K hereckému obsazení nemám nejmenší výhrady Ryan Gosling si zopakoval roli zabijáka s kamenným výrazem z filmu Drive, Chris Evans byl překvapivě perfektní v roli záporáka a neskutečně si to užíval. Kdo mě naopak zklamal, tak to byla postava Ana de Armas, která kopala za béčkový tým a hrála druhé housle. Těšil jsem se na její scény, ale žádná z nich mi ji nedokázala dostatečně prodat. Ze začátku mi The Gray Man vyrazil dech svojí šílenou akcí a zběsilým tempem. Fakt jsem si to užíval. Dokázal jsem opomenout nepřehledné bitky a hlavně to, že se to celé odehrávalo v šeru. Bohužel s přibývající stopáží film ztrácel na uvěřitelnosti a na zábavnosti. Bratři Russovci jsou kvalitní tvůrci, ale jejich loňské Cherry pro Apple se mi líbilo teda daleko více. Cítil jsem však hrdost na to, že na nejdražším filmu Netflixu má výraznou stopu Česká republika. Slyšet tam policisty křičet "jménem zákona" bylo na jednu stranu hrozně zvláštní a na stranu druhou hrozně kouzelné.

Pátá série - (8/10). Pátá série Cobra Kai je bezesporu nejslabší sérii, kterou nám tvůrci nabídli a přesto si odnáší plný počet hvězd. To vypovídá o obrovské kvalitě, kterou tento seriál disponuje. Tím nejsilnějším aspektem, který Cobra Kai dělá výjimečným a tak kvalitním jsou postavy, které každou sérií procházejí určitým vývojem. Johnny a Daniel si v této sérii prohodili role a Daniel byl právě tou postavou, která si sáhla na samotné dno. Bohužel nastává tady takový nemilý trend a to je fakt, že série jsou vydávány zběsilou rychlostí a jde to cítit na výsledné kvalitě. Akční scény nejsou to, co bývaly a poslední epický souboj to nezachrání. Velké plus bych viděl v hlavním záporákovi, protože Terry Silver je ztělesněné zlo a jeho ďábelský pohled je k nezaplacení. Já pevně doufám, že Cobra Kai nesklouzne do kategorie průměrnosti kvůli velkému počtu sérii. Sice Cobra Kain Never Dies, ale někdy je potřeba myslet racionálně. Nejlepší epizoda: Extreme Measures (S05E05)

(7/10). Určitě každý zná ten pocit, když přistupuje k nějakému filmu spíše pesimisticky, protože recenze nejsou zrovna nadšené, ale pokud přijde překvapení v podobě kvalitního bijáku, tak je radost z výsledku dvojnásobná. Jan Žižka je pro mě důkazem, že mnozí Češi nepřejí úspěch ani svým vlastním filmům, které se podívaly za hranice Hollywoodu a dělají nám tam výbornou reklamu. Vsadím se, že Američané do premiéry tohoto filmu ani nevěděli, že nějaký Jan Žižka kdy existoval natož, aby věděli, že nebyl nikdy poražen a tím se zařadil mezi velikány jako Alexander Veliký nebo Čingischán. Jsem hrdý na to, že Jan Žižka je právě českým filmem, protože Petr Jákl odvedl skvělou práci. Ukázal, že filmy jsou opravdovým uměním a když si jdete za nějakým snem, tak to jde dotáhnout do zdárného konce. Už od prvních minut jde vidět, že ten film daleko převyšuje možnosti v naší zemi. Velkolepá kamera, která pracuje se zajímavým filtrem, takže film působí temně a špinavě. Medieval hudba dokreslující atmosféru středověku. Divák má tímto úvodem možnost si udělat během několika prvních minut o filmu určitý obrázek. "Brutalita, špinavost a surovost" jsou synonymy pro tento film a i pro samotného Bena Fostera coby Jana Žižku, kterému je tady krásným protikladem křehká Sophie Lowe v roli Kateřiny. Je sympatické, že režisér tady obsadil i české herce a tak tady dostali prostor nejrůznější české hvězdy a divák má radost, když na plátně objeví nějakou další známou českou tvář. Film se s ničím nesere ať už od samotné animálnosti hlavních postav ze kterých vyčnívá dánský medvěd Roland Møller nebo taky s explicitními scénami, které byly i pro otrlého diváka překvapující. Kdybych měl najít nějaký zásadní nedostatek, kterým film trpí, tak by to byl určitě střih. U takto pojatých filmů jsou souboje stěžením pilířem, na kterém to všechno stojí. Když je střih zbrklý a působí místy až epilepticky, tak to je docela zásadní důvod, proč film není tak kvalitní, jak by mohl být a je to veliká škoda. Celkovým dojmem na mě Jan Žižka působil trochu jako The Last Duel, protože to taktéž nebyl typický historickým filmem, ale nabízel něco jiného. Stejně na mě zapůsobil i konec Jana Žižky, který mě chytil za srdce a až nečekaně mě emocionálně pohltil. PS: Někdo mohl očekávat, že film bude vypadat draze, ale v porovnání s ostatními Hollywoodskými filmy se jedná o levnou jednohubku, takže se poměrně komornímu pojetí nelze divit.

(4/10). Crimes of the Future byl má první zkušenost s režisérem Davidem Cronenbergem, který je považován za mistra nechutností. Důvodů, proč jsem se na tento snímek podíval bylo několik. Ale asi největším tahounem byl muž se zašitou hubou a miliony uší po celém těle. Howard Shore jakožto mistr skladatel, který je znám především geniálním soundtrackem k Pánu Prstenů se tady opět shledal s Aragornem. V prvé řadě bych chtěl říct, že ten film má fakt vymazlené všelijaké futuristické stroje a nástroje mučení, protože to bylo opravdu zajímavé. Také bylo zajímavé sledovat celkový nápad a myšlenku celého filmu, protože je klidně možné, že za pár let se tento film stane realitou a tak trochu nadčasovým poselstvím budoucnosti. Po herecké stránce ten film taktéž divákovi servíruje zajímavé karikatury v podobě neustále se dusícího Vigga Mortensena, nebo věčně nadržené a k sežrání Kristen Stewart. Kromě těchto aspektů je tady ještě impozantní hudba od již zmiňovaného mistra. Potom už je to jenom nezajímavý patvar s absolutně nezáživnými dialogy. Zmatečnost celého vyprávění tomu ještě víc láme vaz a z toho filmu se stala v mém případě docela kvalitní ukolébavka. Nálepku horor bych tomu filmu taktéž určitě nedal nedal. Z mé strany se jedná o jasné zklamání.

3. (poslední) série - (5,5/10). S první sérií přinesl seriál Zámek a Klíč něco, co tady ještě nebylo. Klíče, které dokázaly vlastně cokoliv a bylo hrozně zábavné sledovat, jaký klíč naši představitelé právě našli a co dokáže. Tohle kouzlo se začalo s přibývajícími sériemi vytrácet a bylo těžší a těžší diváka nějakým novým klíčem ohromit. Taktéž šlo vidět, že to už ani samotné tvůrce nebaví a vlastně pomalu neví kudy kam. Recyklovali staré nápady a zápletky. Zase na druhou stranu některé pasáže byly opravdu povedené. Velkým pozitivem na celé třetí sérii vidím v hlavním záporákovi, kterého si střihnul Kevin Durand a z toho chlapa šel opravdový respekt. Kdyby tam nebyl, tak se celá série točí kolem ničeho. Jsem rád že tohle byla poslední série, protože šlo vidět že celý štáb společně s herci jednou už jenom na půl plynu a už to chtějí mít za sebou. Nejedná se o žádnou katastrofu, ale když jsem s tímto seriálem začínal tak jsem doufal v něco víc. Nejlepší epizoda: Siege (S03E05)

(8/10). Men je mistrovské dílo režiséra Alexe Garlanda, který mi dokázal ve filmu Ex Machina, že je velice zajímavým tvůrcem. Toto mé tvrzení a závěr navíc podporuje fakt, že film zaštítila moje milovaná produkční společnost A24, takže když jsem viděl na začátku filmu jejich logo, moje očekávání se zdvojnásobily. Už od začátku filmu jsme plně vtaženi do nádherného prostředí venkova, který zdobí překrásné staré budovy. Připadal jsem si jako bych s Jessie Buckley přicestoval také. Už od začátku mi však bylo jasné, že tyto nádherné kulisy však v jádru skrývají něco znepokojivého a temného. Tento démonický kolotoč se začíná pomalu rozjíždět a divákovi jsou servírovány čím dál děsivější výjevy. Rory Kinnear se tady s každou postavou mění jako chameleon a já nestačil žasnout nad jeho hereckým umem. Hudba se divákovi s každým tónem a písní víc a víc zarývá pod kůži. Atmosféra tohoto filmu mě naprosto pohltila a já mohl pouze lapat po dechu při děsuplných scénách, které budu dostávat z paměti ještě hodně dlouho. Už dlouho jsem neviděl od A24 film, který by byl tak ryze autorský a čišelo by z něj umění v každém záběru. Jediný kaz vidím v nezodpovězených otázkách, kterých po skončení filmu zůstane opravdu mnoho. Je to možná záměr samotného režiséra jak si to divák vyloží, ale já jsem byl roztrhán na kousíčky, takže jsem se nezmohl k nějakému dumání. Adept na horor roku.

(7/10). Předchozí projekty Jordana Peelea považuju za revoluční hororové počiny. Film Nope byl proto velice vyhlíženým filmem roku 2022. Nope byl asi neočekávanějším hororem letoška, takže ambice byly veliké. Byly očekávání naplněna? Ne tak docela. Asi do 3/4 stopáže jsem ten film zbožňoval a nemohl jsem se na tu nádheru vynadívat. Temná a tmavá atmosféra, která by se ala krájet umočněná nádhernými záběry IMAX kamery za kterou neseděl nikdo jiný než dvorní kameraman Christophera Nolana - Hoyte van Hoytema. Hrozně se mi na tom filmu líbilo to tajemno. Člověk nevěděl proti čemu stojí a když se něco ukázalo, tak to byly pouze nepatrné náznaky. Bylo fascinující sledovat originální autorské vize a nápady. Vypíchl bych scénu s trávicím traktem nebo krvavý déšť. Stejně mi ale nejvíce zůstane v paměti scéna s lidoopem, která se mi zakořenila hodně hluboko a zůstane tam hodně dlouho. Takhle pasáž filmu byla perfektní vizionářskou podívanou, které bych neměl takřka co vytknout. Pak se z toho ale stane hon a to se mi úplně nelíbilo. Vytratil se strach a celkový zájem o všechny postavy, na kterých mi do té doby hrozně záleželo. Taktéž finální podoba monstra mne nijak neuchvátila a byl bych radši, kdyby dál zůstala schovaná. Chybějící finální přesah celkovému dojmu taky moc nepřidává, takže moje celkové nadšení se po skončení filmu změnilo na nepříjemný pocit mírného zklamání. V konečném důsledku se však jedná o film, který v hororovém žánru nemá obdoby a originalita z něj přímo prýští. PS: Po pár dnech od projekce můžu s jistotou říct, že pohled na potemnělé nebe už nikdy nebude jako dřív.

(7/10). Tohle byl moje první zkušenost s legendární filmovou sérií Predátor. Dovoluji si tvrdit, že Prey byla ideálním filmem jak tuto sérii započít. Myslím, že každý filmový fanoušek zná vzhled ústředního emzáka, který přiletí na Zem, aby zde lovil svou kořist. Myslím si, že režisér Dan Trachtenberg se s tímto filmem popasoval opravdu na jedničku. Dal toho kus svého srdíčka a ukázal, že když jste velkým fanouškem nějaké značky na které vám záleží, tak se z toho dá vytěžit hrozně moc. Ať už se bavíme o podmanivém vizuálu, který zachycuje panenskou přírodu a potravní řetězec. Nápad s ostatními zvířecími predátory je svým způsobem hrozně jednoduchý, ale na druhou stranu taky nesmírně uvědomělý. Akční sekvence jsou brutální, nekompromisní a přehledné. Scéna, kdy Dakota Beavers bojuje 1vs1 je lahůdkou a pastvou pro oči. Člověk se ani nenaděje a už je konec filmu. Mělo to fakt zběsilé tempo a pořád se tady něco dělo. Velká spokojenost a Prey je světlou výjimkou v nespočtu pokračování, které teď vznikají.

Čtvrtá série - (7,5/10). BoJack Horseman se vymyká většině seriálů, které kdy vznikly. Má odvahu dostávat postavy do tak nepříjemných situací a přes všechny hovna světa, že i divákovi už je z toho špatně. Ještě děsivější je fakt, že divák to prožije za hrozně krátkou dobu. Nějakých dvacet minut stačí tvůrcům, aby vás naprosto zdeptali osudy, které se tady v každém dílu odehrávají. Potom to dospěje do takového extrému, že mě zahřál u srdce byť jediný úsměv hlavní postavy. Charaktery tady prochází asi největším vývojem za všechny série, takže tady sledujeme jejich strasti i radosti. U BoJacka je už tradicí, že mu trvá než dorazí ty vrcholové epizody. Ani čtvrtá série nebyla výjimkou, kdy jsme dostali na konci série jedny z nejvíc emotivních epizod za celou dobu trvání seriálu. Zase si dám menší pauzu, abych to dokázal vstřebat, ale těším se až se vrátím k této čiré depresi v podobě páté série. Nejlepší epizoda: Time's Arrow (S04E11)