UhLee

Třetí série - (9/10). Třetí série The Boys je prozatím tou nejkvalitnější sérií, jakou nám streamovací služba Amazon Prime nabídla. Seriál si brázdí svoji brutální cestu v zajetých kolejích. Akorát všechny aspekty, které jej zdobily jsou posunuté zase o level výše. Po absenci humoru v druhé sérii jsem opět pociťoval, jak moje bránice trpí a po skončení seriálu mi moc nepoděkovala. Tou nesilnější zbraní, kterou třetí série disponuje bude určitě vývoj postav. The Boys totiž nejsou seriálem, kde by postavy zapustily kořeny a přestaly se vyvíjet. Development charakterů je v třetí sérii nejznatelnější. Největším vývojem projde postava Butchera, kdy nejeden dialog chytí za srdce. Obzvláště silné jsou pak flashbacky na jeho dětství, kdy poznáváme, jak geniálně je seriál vlastně napsaný. Následující aspekt zmiňuje asi každý uživatel, ale ani já nebudu výjimkou. Soldier Boy možná není nejinteligentnější postavou. Co jej však vyzdvihuje nad všechny ostatní je jeho geniální ztvárnění. Jensen Ackles je totiž nesmírně charismatickým hercem a pokaždé když se rozezněl jeho hluboký hlas, tak se mi chvěly ušní bubínky. Považuju to za dokonalou castingovou bombu a podobně jako u ostatních herců, tak i tady dali tvůrci šanci nepříliš známé tváři, která se nanejvýš vyplatila. Nyní nezbývá než doufat, že si tvůrci pohlídají kvalitu i v další sérii. Protože kdyby to bylo podle mě, tak já bych si klidně dokázal představit konec třetí série jako dokonalé a důstojné zakončení tohoto fenoménu. Doufám, že seriálový spin-off Gen V nebude pouze dojením této populární značky a jeho existence bude opodstatněná. Zase na druhou stranu kvituju, že je seriál jakýmsi můstkem mezi sériemi a tím pádem fanoušky těší, že si tím zkrátí čekání a následně na tento seriál naváže čtvrtá série. "Go On, Son. Have A Bump." Nejlepší epizoda: Herogasm(S03E06)

(8,5/10). Filmového fantoma To Catch a Killer považuji za jedno z největších filmových překvapení. Snímek argentinského režiséra Damiána Szifrona jsem původně úplně vyřadil ze svého watchlistu, protože byly recenze dosti vlažné. Potom mě však zdejší uživatel Ronan přesvědčil na našem filmovém Discordu, abych tam ten film zase hezky vrátil a jsem mu za to neskonale vděčný. Dostal jsem totiž jeden z nejpůsobivějších krimi filmů roku 2023 a upřímně si nevybavuju, kdy jsem naposledy viděl tak dechberoucí úvod. Mrazivá atmosféra vás během několika sekund kompletně pohltí a vy budete bezmocně lapat po dechu. Na jedné straně budete sledovat záběry hrůzy, na  straně druhé budete uznale pokyvovat nad řemeslně perfektně zvládnutým úvodem. Všechno dokresluje skličující hudba a roční období, ve kterém se to celé odehrává. To Catch a Killer bych na krimi piedestalu umístil velmi vysoko. Nedosahuje to kvalit takřka dokonalých kousků jako Prisoners. Ovšem v rámci žánru thriller/krimi bych v poslední době těžko hledal podobně kvalitní film. Jsme svědky řádění narušeného jedince, který kosí nebohé jedince jako stébla trávy při žních. Jeho šílené, ale přesto velice promyšlené a klidné běsnění se rozhodli překazit vyšetřovatelé FBI. Moc se mi líbilo, že snímek ukazoval autenticky, jaká mravenčí práce je být vyšetřovatelem a že nestačí být pouze dobrým policistou. Musíte se umět i vcítit do mysli vraha, abyste ho dokázali pochopit a následně i dopadnout. Je zde nanejvýš jasné, že se nebojuje pouze na straně policejní, ale také na té politické. Protože takovéto případy jsou bohaté na mediální pozornost a mnozí lidé by udělali cokoliv, jenom proto aby měli svoje ruce čisté. V čele vyšetřovatelů stojí Ben Mendelsohn, který ve většině filmů, které jsem viděl hrál nevýrazné záporné role. Tady však dostává větší prostor, který dokázal přetavit ve velice působivý herecký teátr. Kdo však nejvíce překvapil, tak to byla Shailene Woodley, kterou jsem do této chvíle pořád měl za křehkou dívenku z filmu Hvězdy nám nepřály. Tady jí však detektivní hvězdy byly velice nakloněné a celý případ ležel prakticky na jejích bedrech. U tohoto filmu jsem trochu litoval, že jsem viděl pěknou dávku filmů, protože jsem dokázal pachatele identifikovat na základě jeho hlasu. Tím pádem jsem si k němu mohl přiřadit i obličej a ubralo mi to u něj na tajemnosti. Výsledný prožitek z filmu mi to naštěstí neubralo. To Catch a Killer rozhodně není rutinní záležitostí, které nemám v lásce. Tohle mělo jasně danou myšlenku, kterou se režisér rozhodl odvyprávět. Chtěl poukázat na nechutný konzumerismus celé populace, ale v tomto případě především Spojených států. Tato myšlenka se vám může nelíbit, můžete s ní nesouhlasit - to je možná tak všechno, co můžete dělat. Protože režisér si za svou vizí pevně stojí a nehodlá dělat ústupky. Pokud tedy nemáte rádi témata, které komentují současné kontroverze společnosti, tak pro vás To Catch a Killer rozhodně není to pravé. Pokud vám však tyto problémy podobně jako mně nejsou lhostejné, tak tohle je přesně ten film, který tne do živého. To Catch a Killer ukazuje, že stačí sebemenší sociální rozbuška a poté se promění celá společnost v jedno velké domino. "I think he got his fill. No matter how good the food tastes, you stop eating when you’ve had enough. Till you get hungry again."

(8/10). Takové filmy, jako je dánské historické drama Bastarden se v dnešní době točí velice zřídka a je potřeba si jich náležitě považovat. Sledujeme příběh, který psal sám život. Vysloužilý kapitán Ludvig Kahlen má sen o tom, že osídlí dosud neobydlené území, na kterém momentálně roste neúrodná půda pokrytá vřesem. Sledujeme tedy velice namáhavou pouť s velmi mlhavou vidinou úspěchu. Sledovat někoho dvě hodiny, jak sadí brambory (v hlavě si říkám kobzole) se může zdát jako velice nudná premisa. Ovšem tento film nám ukázal, že i s pár brambory se dá vykouzlit hodně muziky. Dostali jsme totiž velice osobitou podívanou, která vás během několika sekund vtáhne na tuto nehostinnou planinu. Divák může pociťovat, jak jej během sledování šlehá po tváři ledový vítr. Tomuto přírodnímu kolosu však naprosto vévodí vždy spolehlivý Mads Mikkelsen, kterému byla tato role snad psána na míru. Přestože je jeho herecký výkon na první pohled obyčejný, v jádru je cítit nesmírné herectví, které nám servíruje po menších doušcích. Bastarden je příběhem o lidské nenasytnosti a hamižnosti, která neznala v 18. století mezí. Už dlouho se mi nestalo, že bych u nějakého filmu pociťoval tak silně negativní emoce vůči záporné postavě. Tady si však moji veškerou zlobu dokázal získat Simon Bennebjerg, který představuje přesně to, co bylo na těchto nelehkých časech špatně. Jeho postava je archetypem, který divákovi neustále pije krev a v divákovi pomalu bublají emoce. Někdy se však zablýská na lepší časy a postavy společně s divákem pociťují zasloužený pocit zadostiučinění. Velkou záhadou je pro mě hudba, která mi v určitých pasážích přišla velice podobná se skladbami ve filmu Joker. Tam se také jednalo o velice náročný film, který zkoušel lidskou psychiku, jako tomu bylo i v tomto případě. Dánské drama Bastarden je na jednu stranu velice surové a nemilosrdné. Když se však prokoušete přes tuto tvrdou kůrku, tak zjistíte že uvnitř se jedná o velice jemnou a citlivou podívanou. "The heath cannot be farmed."

(8,5/10). Třetí série antologie Love, Death & Robots ve mně po svém skončení zanechává prozatím nejpozitivnější pocity ze všech dosavadních sérií. Tato série mě pouze ujistila v tom, že Love, Death & Robots patří k nejpůsobivějším animovaným seriálům, jaké jsem měl možnost kdy vidět. Jedinečné autorské animační styly vás během několika sekund vtáhnou hluboko do děje celé epizody, která v některých případech čítá opravdu skromnou stopáží. V této nenastala epizoda, která by mě vyloženě nudila. Nastaly případy, kdy jsem se úplně neshledal se záměrem tvůrců a jejich myšlenka mě minula. To byly ovšem zanedbatelné výjimky, které nijak neovlivnily výsledný dojem z celé série. Tato série nám přinesla plno působivých výjevů, kterým očividně vévodí Lovecraftová monstra. Jednu epizodu, ve které jedno z těchto monster objevilo navíc režíroval legendární tvůrce David Fincher. Tento režijní matador má na kontě klenoty jako Fight Club nebo třeba nejnovější počin The Killer. Vlastně mě vůbec nepřekvapuje, že si k tomuto projektu odskočil. Kde jinde můžete naplno projevit své autorské vize, než v takto rozmanitém projektu. Volume 3 mne tedy pořádně namlsalo a já si bohužel musím moji kapající slinu utřít. Neboť Volume 4 ještě nespatřilo světlo světa a já musím tuto moji spanilou jízdu napříč antologiemi na nějaký čas přerušit. Nezbývá než zatnout zuby, utřít sliny a s očekáváním vyhlížet další nálož epizod, která by tentokrát mohla být zase o něco větší. "Release me!" Nejlepší epizoda: Bad Travelling (S03E02)

(8,5/10). The Iron Claw se postaral o takové moje poprvé - byl jsem totiž v kině úplně sám. Tedy byl jsem tam ještě se svojí partnerkou. Ale i tak to byl velice jedinečný a zvláštní pocit. Na jednu stranu máte kino celé pro sebe. Na straně druhé je smutné, že lidi na takovéto filmy nechodí a zajdou si raději na nějakou pitomou českou komedii. Možná to bude tím, že jsem příležitost vidět The Iron Claw chytil za pačesy doslova na poslední chvíli. Protože tohle byl definitivně poslední termín, kdy to u nás v Cinestaru dávali. Ale i tak to pro mě bylo šokující zjištění, když zhasly světla a kino zelo prázdnotou. Teď už však k samotnému filmu, který mě uchvátil svým autorským stylem a semlel svým dramatickým vyzněním. Studio A24 je mým druhým domovem a vždy s radostí prozkoumám jeho další projekt. Proto jsem s nadšením vyhlížel i snímek The Iron Claw, který není klasickým sportovním filmem podle šablony. Tohle je především příběh bratrského pouta, které je zahaleno temným hávem. Sledujeme příběh bratrské skvadry, pro které je wrestlingové zápolení vším. V jejím čele stojí Zac Efron, který se pro tuto roli díky fyzické transformaci proměnil doslova v bestii. Tato bestie je poháněna řádem, který mu byl už v mládí zakořeněn hluboko do srdce. Jeho mysl se nastavila na to, že neexistuje nic jiného než wrestling. Nedej bože, aby někdo konstatoval, že to je pouze divadýlko nebo show. Naštěstí pak na scénu přichází překrásná Lily James, která do jeho života přinese alespoň nějaké světlo a rozum. Jsem nesmírně vděčný za to, že se po vzoru Roberta Pattinsona začíná pomalu vymaňovat ze své škatulky hezounka také Zac Efron. Protože tento film ležel především na jeho muskulárních bedrech. Dále tady máme i ostatní méně či více slavné bratry, kdy každý z nich ve filmu prodává kus svého hereckého umu. Nastává mezi nimi perfektní synergie a rodinná pospolitost, která chytí za srdce i nesportovního fanouška. The Iron Claw je opravdu, ale opravdu hutným dramatem, které tne do živého. Nebojí se diváka utopit v bolesti spolu s beznadějí a sází mu jednu emoční ránu za druhou. Emočně náročný zážitek pozvedá také srdceryvná hudba, která výsledný zážitek ještě umocňuje. Divák se nemá šanci dostat z této bolestné spirály, která se vznáší nad hlavami této wrestlingové rodiny. Režisér Sean Durkin dokázal pomocí příběhu o na první pohled neznámých bratrech Von Erich, přetavit tento film ve velice osobní a niterní zážitek, který bude v mém srdci rezonovat ještě pěknou dávku dní, i poté co zazní zvonek ohlašující konec zápasu. "Tonight, I walk with my brothers."

(10/10). Ani v mé nejkrásnější vizi jsem nedoufal v takto dechberoucí výsledek. Denis Villeneuve je režijní mág a podařilo se mu už podruhé stvořit neuvěřitelné filmové dílo. První díl se stal mojí instantní srdcovkou a já jsem se pouštnímu světu naprosto oddal. Proto jsem se trochu obával, aby mě druhý díl díky tomu mohl ještě něčím uhranout. Ale po několika úvodních sekundách jsem už tušil, že perfektní jednička nebyla ze strany tvůrců žádná náhoda a tohle bude její dokonalé dvojče. První díl se totiž s tím druhým snoubí v dokonalé symbióze a jsou zde více než hmatatelné podobnosti. První část je opět spíš explorativní a poznáváme zákoutí fremenského národa. V druhé části už začíná dávat všechno smysl. Poslední část je pak emocionální jízda, která sází jednu ránu za druhou. To se mi na druhém díle strašně moc líbí - ten, kdo miluje jedničku, tak bude milovat i dvojku. V mém případě totiž první díl v mém srdci zanechal semínka koření, které tam teď dva roky čekaly, aby nyní mohly konečně plnohodnotně vyklíčit. Tyto klíčky rostly a rostly, až doputovaly k mému srdci. Není se potřeba bavit o tom, že po technické stránce je Dune: Part Two bezchybnou podívanou. Přenádherné záběry na písečné duny braly v kinosále dech a Greig Fraser ukázal, že je momentálně jedním z nejpovolanějších lidí svého kameramanského řemesla. Nasnímat monumentální epické záběry je kumšt. Ale umět k tomu ještě přidat velice intimní záběry na obličeje herců je umění, ze kterého se divákovi při sledování filmu derou slzy do očí. Ta kinematografie je celkově opravdu nádherná a je nemalou složkou tohoto veledíla. Dune: Part Two by byla poloviční bez dunivé hudby Hanse Zimmera. Tento muž si již dokázal vybudovat skladatelské renomé, které tady pouze zúročuje. První díl přinesl ikonické skladby, ze kterých druhý díl pochopitelně vychází. Jako bonus nám tento hudební mág vykouzlil další skladby, které budou teď několik týdnů okupovat moje Spotify. Dune: Part Two mi jenom potvrdila, že hudba je pro mě u filmů jedním z nejdůležitějších elementů. Režisér Denis Villeneuve je liška kanadská, protože si moc dobře pohlídal obsazení jeho vesmírné epopeje. Dokázal shromáždit nejtalentovanější herce mladší generace a obsadit je do rolí, které jim budou dokonale padnout. Nemá smysl zmiňovat známé tváře, které dostaly v druhém díle více či méně prostoru než v díle prvním. Koho bych chtěl však vyzdvihnout, tak to bude Austin Butler. Tento talentovaný herec dokázal perfektně vystihnout maniakální povahu, kterou Feyd-Rautha oplývá. Užíval jsem si jeho animálnost a jeho zvrácený pohled, který mě provrtával. Musím překvapivě konstatovat, že byl Feyd-Rautha pro Muad'Diba perfektním protipólem a kradl si většinu scén pro sebe. Když se na to celkově podívám ze širšího hlediska, tak Duna je opravdu zásadní sérií naší generace. Pokud se režisér vrátí v podobné formě i v třetím díle, tak tady máme velice slušně zaděláno na legendární trilogii. Trilogii, která může v klidu zaujmout místo po boku legendárních kousků jako je Pán prstenů. Dune: Part Two ve mně zanechala podobně jako první díl citelnou stopu, která tam už nadosmrti zůstane. Byl to zážitek, na který nikdy nezapomenu. Budu s láskou vzpomínat na to, jak jsem na jaře roku 2024 nasával koření plnými doušky a po skončení filmu jsem nechtěl z této vyprahlé planety nikdy odejít. "May thy knife chip and shatter."

(8/10). Toto drama z našich českých komediálních luhů a hájů jsem měl v hledáčku už nějaký ten pátek. Vyšlo zrovna v dobu, kdy Štěpán Kozub zažíval pomyslný vrchol své slávy a se Třemi tygry jim exponenciálně rostla sledovanost. Štěpán je nesmírně talentovaný herec, hlavně tedy komediální. Ze strany tvůrců tedy považuju jeho obsazení do takto vážné role za odvážný krok. Už u předchozího filmu, který nese název Hrana zlomu jsem měl problém přistoupit na jeho vážnější polohu. Pořád mi na něm svítila nálepka komediálního herce a i v tomto případě jsem s tím měl menší problém. Štěpán zahrál autistického chlapce naprosto perfektně a k jeho hereckému výkonu nemám co vytknout. Bohužel jsem v pár případech měl pocit, že si bere něco i z té komediální stránky. Protože u jeho autistických záchvatů jsem tam viděl jistou podobnost s jeho předchozími komediálními postavami, které ztvárnil. I přesto mě jeho výkon velice oslovil a pořád jej považuji za jednoho z nejtalentovanějších českých herců současnosti. Nebyla to pouze one man show a sekundovaly mu tady dvě ženy. Jeho maminku ztvárnila perfektní Veronika Žilková, která předvedla dechberoucí herecký koncert. Divák se na ní dokázal napojit a soucítit s její pozicí. Poslední ženou na obrazovce byla Kamila Janovičová, kterou můžou diváci znát z pohádky Tajemství staré bambitky. Tato herečka z Ostravy ztvárnila asi nejrozporuplnější postavu z celého filmu a je pouze na divákovi, jaký si na ní udělá obrázek. Spolu je silným dramatem, které ukazuje velice bolestnou skutečnost, že autismus není žádný med. Pokud však kolem sebe máte lidi, kteří vás milují, tak se s tím dá prožít i docela plnohodnotný a krásný život. "Ty ho nenávidíš, že ti zničil život. On ho zachránil nám oběma."

(7/10). Posledním filmem, který jsem potřeboval doplnit před letošními Oscary byla The Zone of Interest. Jedná se o unikátní film z prostředí Druhé světové války, který je jiný než jeho předchůdci. Druhá světová válka je totiž dosti častým tématem filmů a s postupem času je patřičně náročné přijít s něčím novým. The Zone of Interest se to daří, sází totiž na divákovu představivost a jak jistě víte - lidská představivost dokáže občas vykouzlit opravdu pozoruhodné představy. Samotný film se tedy odehrává v divákově hlavě, který si chtě nechtě dokresluje drobnými nuancemi hrůzostrašné představy, které jsou mu hrou zvuků předkládány. Jsme svědky nacistické idylky, která se shodou okolností odehrává na samotné hraně pekla. Pekla, které se zasloužilo o největší zločiny proti lidskosti, jaké jsme za dobu své existence byli schopni napáchat. The Zone of Interest se totiž odehrává v jednom domě, který sídlí hned vedle koncentračního tábora v Osvětimi. Tím pádem jsou v pozadí slyšet opravdu bolestné zvuky, které se divákovi zarývají hluboko do receptorů sluchu. Zvuky, ze kterých člověku tuhne krev v žilách jsou pro naši německou rodinku zažitou rutinou, která je nevyvede z míry. Když jsme poté svědky hrůzostrašných výjevů, kdy záře z rozžhavených komínů osvětluje celou světnici, tak se člověku doslova zastaví dech a připadá si opravdu jako na samotné hranici Mordoru. The Zone of Interest je krásnou ukázkou chladné lhostejnosti a nulové úctě k lidskému životu. Experimentem, který ukazuje, čeho je lidská rasa schopna, když věří nějaké šílené ideologii. Starostmi našich "hrdinů" nejsou problémy každodenního života. Tady se neřeší klasické starosti z práce, které můžeme znát z našich životů. Tady jsme svědky zapáleného nacistického velitele Osvětimi Rudolfa Hösse, kterému každý večer dělá starosti jenom to, jak zvýšit "efektivitu" jeho tábora. Je manželce v podání Sandry Hüller zase to, jaké kytičky by si mohla v její ohromné zahrádce ještě vysadit. Je tady opravdu tvrdě zachycena realita, se kterou musely miliony Židů každodenně bojovat. Velice zvláštním výjevem je pak samotné přesunutí do současnosti, kde jsme svědky velice rozporuplných záběrů. Já vlastně nevím, co těmi záběry chtěl sám režisér Jonathan Glazer říct, ale z těchto scén bylo patřičně úzko. Když totiž sledujete, jak uklízečky doslova leští spalovací komory, tak si vlastně říkáte, jestli to není paralela na vycizelované domy nacistických důstojníků. Za svůj život jsem měl možnost navštívit jednou Osvětim. Byl to zážitek na celý život, který však už nechci nikdy opakovat. Každý člověk by měl toto místo hrůzy navštívit, aby si uvědomil, jak hrůzných činů byla lidská rasa schopna. Člověku je z toho pak opravdu smutno a na straně druhé má hroznou chuť zapnout Wolfensteina a ventilovat zde svůj vztek. "I wasn't really paying attention... I was too busy thinking how I would gas everyone in the room."

(7/10). Představitel řecké divné vlny Yorgos Lanthimos přišel se svým dalším filmem a musím konstatovat, že s přibývajícím počtem jsou jeho filmy víc a víc dostupné široké veřejnosti. Pořád se jedná o prapodivnou podívanou, ale alespoň se dá v těchto snímcích něčeho chytit. Jejich celkové vyznění se dá alespoň nějak pochopit a nezůstane vám v hlavě vyvrtaný pouze kráter, který nemůžete zaplnit žádným vysvětlením. Poor Things totiž od prvních minut jasně ví, čím chtějí být a to se nám také režisér snaží prezentovat. Z počátku to na diváka může působit kapku ujetým dojmem a ani já jsem nebyl výjimkou. Koneckonců jsem absolutně netušil do čeho jdu, protože Yorgos Lanthimos je nečitelnou knihou a vždycky přijde s něčím jiným. Kdo tedy očekával slušnou komedii, tak se během prvních minut stihl několikrát spálit. Tento snímek totiž rozhodně není pro každého a kdo je na citlivější na témata zneužívání dětí, tak jej může první třetina filmu patřičně vyděsit. Film vás doslova vhodí do celkového dění a divák je jím patřičně šokován. Je totiž svědkem surrealistického výjevu, který tady dlouho nebyl. Je to svým způsobem nesmírně kouzelné, protože na vás tím pádem film dokáže svým vizuálním stylem promlouvat a dýchat skrz obrazovku. Nádech futurismu dodává snímku finální kouzelný punc. Poor Things jsou v mých očích takovým dvojčetem od Barbie, protože zde můžeme sledovat řadu podobností. V první řadě jsou to filmy, které nezajímá, jestli přistoupíte na jejich hru. Pokud ne, tak budete po zbytek stopáže patřičně trpět. Kde filmy však splývají asi nejvíce je samotné téma, které se Poor Things daří prezentovat daleko lépe než jejímu růžovému dvojčeti. Bella Baxter vyráží do světa, jako nepopsaný list hravého papíru a zjišťuje, jaký venkovní svět doopravdy je. Včetně jeho světlých i stinných stránek. Na celkovém zážitku tomu hodně přidává hudba, protože Jerskin Fendrix dokázal dokonale vystihnout celkový tón filmu, který na vás díky tomu daleko lépe dýchá. Svůj podíl na tom mají samozřejmě i herci, v jejichž čele stojí kouzelná Emma Stone. Před tímto filmem jsem byl přesvědčený, že Oscara si letos odnese Lily Gladstone, ale po tomto snímku to bude ještě hodně zajímavé. Místy jsem až žasnul nad jejím detailním herectvím, kdy dokázala precizně zachytit výrazy a emoce, které by malé dítě nejspíše prožívalo. Po jejím boku je zde jako vždy spolehlivý Willem Dafoe a mnozí diváci by možná namítali, že těch pár jizev mu naopak přidalo na kráse. Posledním hercem, kterého nelze opomenou je Mark Ruffalo. S tímto hercem mám však zásadní problém a dokázal bych si v jeho roli představit někoho jiného. Třeba rovnou Colina Farrella, který hrál v posledních projektech režiséra. V konečném důsledku pro mě Poor Things nejsou nejlepším filmem tohoto režiséra. Toto místo stále drží The Killing of a Sacred Deer, který je mi svým tématem bližší. I tak se jednalo opět o jedinečný zážitek, který byl sice místy dosti natahovaný, ale nakonec to všechno hezky zaklaplo. "Mrs. Prim? Bella discover happy when she want. You are a sour face, but I fix you. Close eyes. - No! - Just wait. It takes a moment. - She grabbed my hairy business. She is sick! "

(6/10). Rozmohl se nám tady takový nešvar. Plno známých režisérů točí své vysněné projekty, do kterých vkládají kus sama sebe. Ovšem divákům jejich díla nic neříkají. Maestro je po vzoru mnoha dalších projektů, snovým dílem režiséra Bradleyho Coopera, který zároveň ztvárnil jednu z hlavních rolí. Nicméně výrazně doporučuju fanouškům jeho předchozího projektu Zrodila se hvězda, aby si tento snímek nepouštěli, protože tohle je něco úplně jiného, než jeho debutový snímek. Stačí se poohlédnout krapet do minulosti a objevíme plno sourozenců podobného ražení. Někteří z nich byli dokonce stejně jako Maestro nominováni na Oscara - zdravíme Manka. Ovšem v případě Manka to neskončilo až takovou nezáživnou katastrofou. Maestra bych zařadil někde na úroveň Belfastu od Kennetha Branagha. Stává se to už takovým nepsaným pravidlem, že v takovýchto případech zvítězí forma nad obsahem a u Maestra to platí dvojnásob. Máme tady opravdu překrásné záběry kamery, která poletuje okolo hlavních představitelů a dělá všemožné piruety, jako dirigentská taktovka. Je z toho doslova kamerová symfonie. Po stránce audiovizuální se snímku nedá moc co vytknout. Kde to ovšem patřičně skřípe je scénář. Osobně jsem velkým fanouškem filmové hudby a občas přičichnu i k té klasické, takže jsem se na snímek vlastně i těšil. Moje očekávaní směřovala především k hudebním vystoupením, které slibovaly heroický výkon Bradleyho Coopera. To jsme skutečně dostali, protože jde vidět, že tomu herec obětoval skutečně moře času. Ovšem těch hudebních čísel je zde trestuhodně málo a místo toho se utápíme v rodinném pletichaření. Ten film vlastně není tak úplně o Leonardu Bersteinovi, jako spíše o jeho manželce. Tu ztvárnila perfektní Carey Mulligan, která se stala hlavním středobodem celého snímku. Její herecký výkon místy dokonce zastínil i samotného Coopera, což je obdivuhodné. O to víc, když jsem zjistil, že byla během natáčení těhotná. Divák se tedy ve většině stopáže namáčen v depresi s ostatními postavami a ke kráse hudebního řemesla ani moc nepřičichne. V konečném důsledku je Maestro velice líbivých snímkem, do kterého režisér vložil kus sebe sama a na obrazovce to jde opravdu poznat. Snímek však vrcholí až ve svém třetím aktu, kde dostane utrápený divák konečně nějakou uspokojující náplast. Dostane opojné jedno záběrové dirigentské představení, které je nejen hereckým koncertem samotného herce, ale také všem zúčastněných. Respekt již několikrát zmiňovanému herci, že se vůbec do takového filmu pouštěl a NETFLIXU, že umožní tvůrcům dělat jejich vysněné projekty bez většího dozoru. "There's a saying in Chile about never standing under a bird that's full of shit. And I've just been living under that fucking bird for so long, it's actually become comedic."