imaginer21

Na první pohled rutinérský dokument, který ovšem někde od své poloviny a především pak ke svému závěru dokáže opravdu nemálo zamrazit.

Velmi pěkně zpracovaný přehled o vývoji atomové bomby od počátků v době druhé světové války až po vyvrcholení studené války. Přesný střih rozhovorů, poměrně exkluzivní záběry, nemálo nových souvislostí. Přesto ale nic epického, pokud jde o formu. V té je o chlup dál tíživější britský o 4 roky mladší předchůdce.

Dokument jsem si pustil zejména kvůli blížící se premiéře Nolanova Oppenheimera a udělal jsem opravdu dobře. O 14 let mladší vhled do Oppenheimerovy duše a pozadí počátků projektu Manhattan předává divákovi celkem citlivou a přehlednou formou komplexní balíček informací o povaze tohoto geniálního a v některých ohledech morálně diskutabilního vědce, který za svůj největší odkaz lidstvu draze zaplatil. Nolanův filmový opus pak v dramatičtejší a dějově rozvrstvenější formě defacto se všemi těmi fakty zmíněnými v tomto dokumentu hravě pracuje.

Ono to hype nejspíš vychází z hutné fanouškovské základny původní hry z roku 1983. Žel (bohudík?), do té základny nepatřím, a tak jsem doufal v nějakou obecnou animovanou parádu i pro nezasvěcené, která nefrčí jen mezi těmi, co se vyžívají v desítkách easter eggs. Pro ně to jistě musel být takřka nerdovský orgasmus, ale nám ostatním zůstala jen lehce nadprůměrná a lehce úsměvná animovaná zábava, která narozdíl od takového LEGO příběhu postrádá jakýkoliv přesah mimo jasně nastavené mantinely svého univerza. Barvičky fajn, dobro porazilo zlo, děti se asi bavily, ale mně po skončení titulků zůstala ve vzpomínkách jen ta optimisticky pesimistická hvězdice. Všechno ostatní se vykouřilo.

Nolanův filmový opus o strůjci atomovky nemohl přijít v příhodnější čas, a to jak z hlediska současného politického dění, tak i z hlediska tíživosti tématu obecně. Je to mimořádně opojná, mrazivá, temná i komplexní studie duše geniálního fyzika, který se za dob vrcholu své tvůrčí práce zároveň musel nechat svádět svými vlastními démony a nejistými vztahy na všech frontách. Ale i dobou, ve které žil. Jeho největší odkaz lidstvu nakonec nedal spát jak jemu samotnému, tak těm, kteří s tímto odkazem mohli naložit (a skutečně tak učinili). Cillian Murphy sice nemá ten nevinný dětský výraz skutečného Oppenheimera, ale skrze jeho sebevědomý, ovšem i nadmíru vystrašený pohled v mnoha scénách splnil bohatě své a vylíčil skutečného Oppenhaimera jako génia zajatého děsem své reality, konajícího na popud vyšších cílů i vlastní nejednoznačné morálky. Známé tváře ve vedlejších úlohách nejsou ve filmu jen pro parádu, Nolan je svým režisérským umem a jasnou scénaristickou vizí drží pevně na uzdě a ždímá z nich maximum. Z nich asi nejvíce vyčnívá, a to parádně, Robert Downey Jr. Fantastické jsou ovšem i Emily Bluntová a Florence Pugh. V mnoha případech je tak Oppenhaimer tah na jistotu a s největší pravděpodobností jistým kandidátem na nositele hned několika zlatých sošek. U mě mimo ty herecké kvality boduje i rozvrstvená výstavba soudního dramatu a spolu s ní epická hudební, potažmo celková zvuková složka. Ta vás vtáhne do děje i se zavřenýma očima. Sám Nolan je přitom bez nadsázky novým Spielbergem - tak jako kdysi mistr určoval, definoval a překonával se svou hravostí a nekonvečností směr uznávané filmové tvorby, je Nolan v dnešní době vrcholným filmařem, který je svému řemeslu tak oddaný (a především velkému plátnu), že se nebojí jít daleko za hranice současných technických možností, či z nich zcela vybočovat. A ukazuje mnohým Feigům, Emmerichům, ale i těm Spielbergům, Lucasům a Cameronům, že i v 21. století se prostě dá CGI smést ze stolu a poctivá filmařina vyžaduje jen dobré světlo, neotřelé hrátky s optikou a vlastní analogový filmový formát. Jestli takový Cameron redefinoval a posunul 3D technologie, Nolan tím samým určil budoucnost (stále plně funkční) analogové filmové tvorby. (Oppenhaimerův) klobouk dolů!

Spíš na vlně temnějšího Falloutu než hravého Národa Grázlů. Všechna čest stále svižnému Cruisovi, který se po vydařeném Maverickovi může bez obav věnovat své akční frančíze a spolu s McQuarriem servírovat divákovi jednu prvotřídní akci za druhou. Navíc, dívčí trio bylo pastvou pro oči, Bondi mohou Ethanovi jen těžce závidět. Jen mírně jsem ale cítil jakousi prázdnotu ve vývoji celého příběhu, všechny ty honičky, cirkusácké kousky, přesdržky, výstřely, kopance i bodance se tentokrát děly jen kvůli kouskům kovu a já předpokládám (doufám), že mnohem více špionáže vs. AI nám naloží až druhý díl. Možná až kvůli celkovému výsledku tady přihodím. Hayley Atwell je jednoznačně nejzajímavější (a pro mě nejžhavější) ženskou celé M:I série!

Pixar umí. Tahle pohádka je ale ve svém živlu jen částečně. Prvně totiž musím říct, že ač sledujíc film v publiku plném 7-10 letých dětí, byl jsem jediný, kdo jej vydržel nepřetržitě sledovat. Děcka to po půlhodině-hodině přestalo bavit. Mezi živly totiž nenabízí onu komplexní hravost, která rozesměje nejmenší a dojme jejich větší dozor. Je to spíš dojemná záležitost pro citlivky milující pixarovskou nápaditost. A mezi ně se - naštěstí pro film - řadím. Vše podtrhuje decentní a opravdu za srdce chytající soundrack Thomase Newmana, kvůli kterému jsem před plátnem zůstal do posledních titulků, zatímco znudení "caparti" už dávno opustili jejich popkornem zasypané a limonádou olepené sedačky.

Jak se zdá, komixárny se vesměs všechny vydaly multiverzním směrem. Ono proč ne, dává to druhé šance a smysl nezdařilým či dokonce nevzniklým projektům, umožňuje to tvůrcům se nápaditě utrhnout ze řetězu a neposledně ospravedlnit případné budoucí fúze či jinak nepravděpodobná hrdinská setkání na plátně. Flash si jede zcela svou, a to hlavně díky nespoutanému Ezru Millerovi (snad mu po tomto kousku Hollywood aspoň trošičku odpustí jeho osobní průšvihy) a především velkým návratům, které by nikdo bez čtení spojlerů nečekal. Z těch multiverzních děl, která se za poslední roky objevila, Flashe řadím jednoznačně mezi ta lepší, neboť ústředního motivu nezneužívá pro prvoplánová ale bezduchá camea, nýbrž opravdu s tématem i s camei celkem citlivě pracuje. Jen škoda, že DC i přes nějaký náznak napříč filmy od Muže z oceli až po současného Flashe nepracuje s komplexním konceptem jako konkurenční Marvel, ale jen využívá postav napříč svými filmy k rozradostnění svých příznivců z alespoň nějakého fanservisu. Uvidíme, jak vše uchopí Gunn.

Dobyvatelé mi svého času přišli jako nafouknutá bublina, Chrám zkázy byl prozměnu příliš hororový a málo "pokladový", stál za to hlavně pro účast krásné Spielbergovy manželky. Nesporným vrcholem byla proto Poslední křížová výprava, a to jednak díky nezapomenutelné chemii Forda s Connerym, ale také pro největší odkrytí Indyho minulosti. Jako tečka za původní trilogií nemohla být lepší. Křišťálové lebky Indymu dopřály důstojnou rodinnou satisfakci a díky plné Spielbergově invenci spolu s vycizelovanou Kamińskiho kamerou jde pořád o nesporně zapamatovatelné dílo (pro mě ze všech Indyovek to vizuálně nejpropracovanější - jedna epická scéna střídá druhou, atomovka, obří mravenci, vodopády...). Nástroj osudu se proto řadí někde mezi lebky (z hlediska námětu) a Chrám zkázy (z hlediska přínosu i příběhu). Mangold není Spielberg, přesto ale postavě překvapivě celkem rozumí a umí s ní pracovat, obzvlášť s ohledem na věk i vnitřní šrámy. Co ale nedokáže, je dát Indymu nápaditou akci. Po dvou a půl hodině jsem tak odešel z kina s mírným nadšením, které ale způsobil především bezchybný hudební podkres a poslední zhruba půlhodinka filmu, která se spolu s úvodní sekvencí asi nejvíce přiblížila atmosféře přechozích Spilebergových děl. Novému Indymu sic nechybí akce, ale je jí přespříliš. Je sice přehledná, ale naprosto bez oné vizuální opojnosti, kterou tahle legendární frančíza jinak oplývá. Bič, klobouk, Marion ani neochvějný Ford nedokáží utáhnout téměř bezduché dílo, které vychází z motivů série, jež kdysi definovala nový žánr. Ne, že by to bylo vysloveně špatné, člověk se ani chvilku nenudí, jen zkrátka (poslednímu?) Indymu měl být dopřán více atmosférický a uvědomnělý rozměr namísto mnohdy zbytečné a povrchní akce a trestuhodně nevyužitých vedlejších postav (především Banderas). Apropro: Když už finální kapitola, asi jsem doufal v epičtější archeologickou "vykopávku". Zvěsti o tom, že Indy bude hledat legendární Atlantidu, se nepotvrdily. Nástroj osudu je fajn, ale legendární archeolog si rozhodně ke své rozlučce zasloužil výrazně zajímavější "případ".

Mně by jenom zajímalo, jak se podařilo tak pestrý áčkový herecký ansábl narvat do takové pitomosti. Proti tomuto jsou všechny poslední Emmerichovky seriózními sc-fi bijáky!