Claw

Jako někdo, kdo má opravdu rád film, musím říct, že je to rozhodně jeden z nejšílenějších filmů, které jsem za poslední dobu viděl. Film je emocionální horská dráha a soucítím s lidmi, kterým se nelíbil. Líbilo se mi téma filmu, které se týkalo vzestupu a pádu filmových hvězd v Hollywoodu 20. let, stejně jako poselství a sociální otázky, které toto ambiciózní dílo dokázalo obsáhnout. Musím Damiena Chazella a jeho tým pochválit za to, že nám poskytli jedinečný zážitek, co se týče tempa, prostředí a tónu. „Babylon“ je zachycen tak chaotickým a neustále se měnícím způsobem, že mě to nepřestávalo udivovat. Film vypadá fantasticky, a i když se o toto období kinematografie nezajímáte, nepochybuji, že vás „Babylon“ přesto vtáhne. Kostýmy a kulisy jsou dynamické a ukazují, jak neuspořádaný a bouřlivý byl raný Hollywood. Margot Robbie a Brad Pitt odvedli fantastické herecké výkony. Oblouky postav jsou velmi dobře napsané a scény přicházejí rychle jedna za druhou. Každá scéna má tolik vrstev, že pomáhá vyprávět nejen příběhy hlavních postav, ale zároveň i příběh Hollywoodu. Hudba k filmu je další brilantní prací v podání Justina Hurwitze. Stejně působivá je i kamera filmu. Chápu, že se to někomu líbit nebude. Místy se mi film zdá přehnaně zdramatizovaný, ale tak je to skoro u každého filmu, ať už jde o fikci nebo ne. Filmy mají být zdramatizovanou verzí života. „Babylon“ je zdramatizovanou verzí toho, jak se žilo v Los Angeles mezi 20. a 30. léty 20. století ve filmovém průmyslu. A ukázal, jaké to bylo přecházet od němého filmu k filmu mluvenému. Někteří lidé budou tento film považovat za přehnaně horlivé zobrazení Hollywoodu. Já si ale myslím, že pokud se necháte do filmu opravdu vtáhnout, budete se bavit hereckými výkony, režií i příběhem, který je vám předkládán. Pokud máte rádi kinematografii, filmy či příběhy, není možné, aby vás tento film alespoň trochu nepobavil. Film je dlouhý, ale nikdy nenudí. Bavil jsem se od začátku do konce a je mnohem lepší než většina filmů za posledních pár let. Je to film, který nabízí varování před excesy dnešní doby a zamýšlí se nad tím, co a proč vychází z Hollywoodu a dalších mediálních výtvorů. Ačkoliv je „Babylon“ milostným dopisem filmovému průmyslu, nakonec je k němu tvrdě kritický. /95% + FILM ROKU/

Rian Johnson má po pouhých třech letech na kontě další uspokojivou komediální detektivku plnou zvratů, se zcela novou lokací a pouze jednou opakující se postavou. Líbí se mi, jak se ve filmu prolnuly známé aspekty z jedničky s novými nápady a zvraty. Film je skvěle vybalancovaný a dá vám to, co byste od takového filmu chtěli a očekávali. Zároveň vás udržuje v napětí díky nepředvídatelné struktuře děje a několika zvratům rozprostřeným po celém filmu, které vždy zabrání tomu, aby vše působilo vyčpěle. Bohužel nemám pocit, že by se o ději dalo něco pořádně říct. Většina informací by prozradila příliš mnoho. Je tu počáteční příslib tajemství a odehrává se na poměrně odlehlém ostrově. Zhruba od 45. minuty se děje strukturálně/vypravěčsky cokoliv. První „Na nože“ dělal něco podobného, ale způsob, jakým je to provedeno zde, má k odvozenosti daleko. Také mi připadá jako spoiler říkat, kdo v obsazení exceluje, protože byste nechtěli vědět, kdo nakonec v takovéto detektivce s velkým hereckým ansámblem nejvíc vynikne. Všichni byli dobří, ale Daniel Craig a další dva členové obsazení vynikali - upřímně řečeno, i kdybych řekl, kdo jsou ti dva, znamenalo by to naznačit jejich roli v příběhu, a to bych prostě nechtěl. Je to poměrně dlouhý film, ale většinou zůstává poutavý. Jeden aspekt příběhu týkající se motivace a úhlu pohledu jedné postavy nebyl na konci úplně vysvětlen, což trochu zkazilo jinak skvělý závěr. Nenazval bych to dírou v ději, ale pokud jsem něco nepřehlédl, přišlo mi, že to mohlo být nedopatření. Přesto, když toho na filmu tolik funguje, je těžké se příliš pozastavovat nad poměrně drobnými problémy, což je nakonec i můj pocit z tohoto filmu. /80%/

Po Fincherově "Se7en" můj druhý nejoblíbenější film, jaký jsem kdy v životě veděl (TOP 2). "8 MM" je úžasný mix více žánrů, které nelítostně zaplétají diváka, stejně jako hlavního hrdinu, do totálně zvráceného světa pornografie, úchylek, peněz, prostituce, násilí, korupce, kriminality, brutality, a tak bych mohl pokračovat ještě dlouho. Ovšem zkrátit bych to mohl jako "nechutné peklo". Film je skvostně natočen, a i když nevsází na gore nebo snad něco takového, jasně sází na DOKONALOU atmosféru, jednu z nejlepších, co jsem kdy u filmu mohl zažít. Nicolas Cage se pouští lehkovážně do případu, který mu nekompromisně přeteče přes hlavu a sešrotuje jej tak, že z něj udělá vyšinutého agresivního maniaka, který naprosto nelítostně, brutálně, napůl v sebeobraně, napůl z pomsty, v šíleném návalu hrůzy, děsu, nevěřícné agónie a vzteku rozstřílí, umlátí, rozseká a upálí partu pornotvůrců, kteří se společně podíleli na vytvoření ultimátního pornofilmu – "snuffu". Zajímavá jsou řešení jednotlivých postav, kdy každá měla naprosto jiný důvod pro tento odporný zločin, vyjasnění tak mnoha původů zla a zvrácenosti v nás lidech obecně, a nakonec možnou přeměnu decentního a velmi inteligentního detektiva ve vraždící monstrum. Pro mě totální bomba, která mi ve všech ohledech naprosto sedla. Měl jsem pocit, že jsem pochopil každý detail filmu, každou větu a že i v nic neříkajících dialozích se skrývají velká moudra o životě, zlu a nás lidech samotných… /100% + FILM ROKU + TOP 10/

„Chicagský tribunál“ je film, který se u mě po zhlédnutí okamžitě katapultoval mezi nejlepší filmy roku 2020. Film mě zaujal proto, že ho napsal i režíroval velice uznávaný a šikovný scénárista Aaron Sorkin, kterému tahle látka naprosto sedí a proto, že jde opět o další silný osobní příběh vycházející ze skutečných událostí z roku 1968, kdy údajně plánovaný protest několika demokratů a velké skupiny lidí vyeskaloval později do soudního procesu, do usvědčení a opravdu do něčeho co si pravděpodobně ti všichni zúčastnění ani nepředstavovali. V samotném středu téhle demonstrace byla sedmička zúčastněných. Od toho je ten originální název „The Trial of the Chicago 7“. Chicagská sedmička – těch sedm usvědčených – je v dnešní Americe takový pojem, něco, na co se odkazuje ve velkém a něco, co se stalo jakousi živoucí legendou. Pokud by si někdo náhodou myslel, že tento film je jenom další nastínění nějakých historických událostí, něco, co pochopí jen ten, kdo se orientuje v historii, koho zajímá soudní proces či něco podobného, tak se extrémně plete. Já sám vím o politice naprostý kulový. O téhle konkrétní události jsem slyšel jen z doslechu, takže jsem neznal žádné podrobnosti. Vlastně jsem ani netušil co přesně tam zanítilo ten rozpor a už vůbec jsem neměl páru, jak tohle všechno dopadlo a přesto, že mě toto téma tak trochu míjí, že mě moc nezajímá, tak ten film si mě naprosto získal. Aaron Sorkin už v minulosti díky psaní scénářů dokázal, že i relativně komorní ne úplně záživná témata dokáže díky své dravé podobě a formátu předat divákovi tak, jak bych prostě vůbec nečekal. Téma filmu fakt není něco, co by vás mělo extra bavit, ale Sorkin umí to téma na ploše dvou hodin neuvěřitelně dravě svěže a zajímavým způsobem podat. Musím pochválit skvělý casting toho gigantického obsazení. Všichni podávají neuvěřitelné výkony a každá postava si to krade pro sebe. Díky tomu, že chicagská sedmička nemá na všechno úplně stejné názory, tak tu mezi nimi vzniká hodně zábavná dynamika. Film je navržen a vykonstruován tak, že nemá úplně přímočarou linku, vždycky je prokládán nějakými flashbacky a vedlejšími příběhy, přesto to všechno drží pospolu velice tuhým lepidlem a já jsem zíral na to, jak to dohromady dává dokonalý smysl. „Chicagský tribunál“ je zkrátka dobře na jedničku s hvězdičkou vystavěn. Nemohl jsem uvěřit, jak ve mě toto téma dokáže vyvolat tolik emocí, kdy se dokážu usmívat, kdy se dokážu doslova smát, nebo kroutit hlavou nad tím, co tam ty postavy dělají, obzvlášť když vím, že je to podle reality, ale pak okamžitě přepnu do strachu, nějaké lítosti či nepochopení. Je to kolotoč emocí a já musím tleskat, protože tohle se jen tak nevidí. Film doporučuji naprosto všem. /90% + FILM ROKU/

Kvadratická funkce má tvar f(x) = ax²+bx+c, přičemž a se nesmí rovnat nule, a jejím grafickým vyjádřením je parabola. Když je a záporné, má parabola konkávní tvar směrem dolů, který vizuálně dětskýma očima připomíná smutný obličej. A tento graf dokonale vyjadřuje mé pocity z tohoto filmu. O filmu „Trojúhelník smutku“ se hodně mluví, zejména vzhledem k tomu, že získal prestižní Zlatou palmu na festivalu v Cannes. Obecně se však recenze rozcházejí. Někteří film označují za veselou antibohatou taškařici, jiní ho kritizují za povrchní satiru. Problém s filmem „Trojúhelník smutku“ však nemá nic společného s tím, zda jde o dobrou černou komedii. Problém je v tom, že je to naprostý zmatek. Otravný, nesouvislý a děsivě pomalý film je jedním z nejnepříjemnějších filmových zážitků, které jsem v poslední době měl. Nemohu však popřít, že je to velmi dobře natočené a zahrané, což film zachraňuje od naprosté špatnosti. Film vykročil špatnou nohou - dlouhou hádkou mezi dvěma hlavními postavami. Zjevně má ukázat, jak jsou bohatí lidé povrchní, ale scéna by měla mít asi dvě minuty a místo toho zabere asi dvacet. Obě postavy jsou silně iritující: opět, samo o sobě to není problém, ale není to dostatečně odůvodněné, aby to stálo za to. Zpočátku jsem si říkal: „No, nevadí. Spousta filmů nezačíná skvěle. Tohle se určitě zlepší.“ Jenže opak je bohužel pravdou. „Trojúhelník smutku“ nemá jen příliš dlouhou a pomalou úvodní část, je to hrozně dlouhý a pomalý film. Časem zjistíte, že má sotva něco, co by připomínalo zápletku nebo nějakou skutečnou strukturu. Každá z postav je navržena tak, aby byla krajně nesympatická. To vede k tomu, že scéna za scénou nemá žádný význam, má jen malou zábavnou hodnotu a je proložena jen občasným mírně zábavným gagem. Jakákoli průchozí linie nastolená v úvodu je bez zjevného důvodu zcela vypuštěna. Ani když je loď konečně opuštěna, děj vůbec nenabere na obrátkách a stále odmítá diváka zaujmout. Nejhorší na filmu je, že končí jen tak v průběhu děje, takže má neuzavřený konec. Nejvíce frustrující je, že prvky pro skvělý film tu jsou. Herecké výkony jsou skvělé a film je stylizován jedinečným, ale střídmým způsobem. Některým scénám jsem se dokonce zasmál. Nic z toho však nestačí na to, aby film plně zachránilo a stálo za to se na něj podívat. „Trojúhelník smutku“ je film, který má atributy skvělé kinematografie, ale to vše slouží ubohé, prázdné díře v jeho středu. Spíš bych to nazval sociálním experimentem s trochu zvráceným humorem než filmem, kde by člověk měl pocit nějakého logického děje. /50%/

Upírské filmy jsou v Hollywoodu oblíbené desítky let, už od doby, kdy se objevily první adaptace románu „Drákula“. Po vlně snímků, v nichž upíři představovali objekt romantického zájmu, se kinematografie vrací ke kořenům a představuje je jako nebezpečná monstra. Už dávno ale toto pojetí upírů nenabízí pouze v hororových filmech. Nová akční komedie „Denní směna“, kterou uvedl Netflix, je příkladem toho, že při troše snahy se upíři hodí do více různých žánrů. Ačkoliv na první pohled může „Denní směna“ působit díky míšení žánrů novátorsky, ve skutečnosti, tím že se soustředí na pracovní i osobní život hlavního hrdiny, odkazuje na filmy klasického Hollywoodu. Některé příběhové motivy, které se ve filmu objeví, tak nepředstavují nic neobvyklého a zkušenější diváci dějové zvraty vyčtou dopředu. To v případě tohoto filmu nicméně není na škodu. Jistá předvídatelnost stranou, „Denní směna“ je svižný a dostatečně zábavný film, který na jedno zhlédnutí nezklame. Již na začátku zvolí rychlé tempo a místo toho, aby se zdržoval s vysvětlováním pravidel schopností upírů, postupně je představuje v rámci příběhu. Divák tak zůstává napjatý, protože ho zajímá, co upíři dokážou, jaký je jejich plán a jestli se s nimi hlavní hrdina zvládne vypořádat. Ono vypořádání má v případě „Denní směny“ podobu nápadité a časté akce. Díky schopnostem upírů jsou akční scény dostatečně rozmanité a nepředvídatelné, aby je se zaujetím sledoval i divák, který hltá jeden akční film za druhým. Na celkové podobě bojových okamžiků jde poznat, že režisér J.J. Perry v minulosti pracoval jako kaskadér a ví přesně, jak natočit akční scénu tak, aby byla přehledná i zábavná. Perry si naštěstí uvědomil, že film netvoří pouze akční scény a stejně velké soustředění věnuje komediální složce. Ta sází nejenom na absurdní situace, do nichž se hlavní hrdina kvůli svému povolání dostává, ale především na slovní přestřelky ústřední dvojice. Představení nesourodné dvojice, z níž každý má jinou povahu, a přesto se musí naučit spolu vycházet, není nic nového pod sluncem, ale díky nasazení Foxxe a Franca to v případě tohoto filmu funguje. Celkově tak jde o vtipnou a odsýpající podívanou, která sice není tak novátorská, jak by se mohla zprvu zdát, ale pro všechny fanoušky akčních komedií či upírů jde o film, který by si neměli nechat ujít. /60%/

Netfix se v poslední době profiluje kromě zaměření na cizojazyčnou produkci jako poskytovatel relativně nenáročných dobrodružně laděných podívaných. Po filmech jako „Red Notice“ anebo „Old Guard“, které rovněž kombinovaly více žánrů, se k podobnému receptu vrací v rodinném sci-fi „Projekt Adam“. S již zmíněnou komediální akcí „Red Notice“ kromě kladení důrazu na humor „Projekt Adam“ spojuje i účast Ryana Reynoldse v titulní roli, jednoho z největších filmových vtipálků posledních let (alespoň podívá-li se člověk na Reynoldsovy nejvýraznější nedávné role). Kdo by se těšil na nefalšovanou a propracovanou sci-fi, bude bohužel zklamán. Sci-fi prvky ve filmu navzdory využití oblíbeného motivu cestování časem hrají druhé housle. Druhý „Návrat do budoucnosti“, který také silně pracoval s humorem, se nekoná. „Projekt Adam“ místo toho spadá do kategorie neinvenční rodinné komedie okořeněné špetkou dramatu, v níž hlavní hrdina v obou verzích, té starší i mladší, nakonec řeší především své bolístky… a misi o záchranu světa podniká jen tak na okraj, aby se neřeklo. Film předkládá jeden vtip za druhým, některý vydařenější, jiný méně, ale i když se nad ním člověk najednou pousměje, neobsahuje žádnou scénu, která by utkvěla v paměti. Jen o něco málo lépe jsou na tom akční okamžiky, které vypadají jako vystřižené z jiných filmů stejného žánru. Jinými slovy, „Projekt Adam“ ani v komediálním ani v akčním rovině nenabízí nic nového, inovativního. Jde tak o solidní, ale průměrné řemeslo, které si s ústředním nápadem a vším z něj vyplývajícím mohlo pohrát více. Nejzajímavějším prvkem filmu je cestování v čase a motiv blízké budoucnosti, v níž se všechno pořádně pokazilo. Kdo by však čekal, že se do oné budoucnosti podíváme anebo se o ní aspoň dozvíme více, se zlou by se potázal. Ačkoliv by film bez cestování v čase nefungoval, využívá ho jako záminku k rozehrání bolestínské rodinné podívané okořeněné humorem. To potenciálně poutavé ignoruje a místo toho se soustředí na téma a vypravěčské kličky, které nedokážou oslovit. Díky střídání pomalejších a svižnějších scén „Projekt Adam“ sice na poprvé nenudí, ale již neobsahuje nic, co by povzbuzovalo k opětovnému zhlédnutí. Stálicí na poli sci-fi ani komedie či psychologického dramatu se nestane. Na to první je příliš povrchní, na to druhé neoriginální a na to třetí útrpný. Navíc předkládá záporáka, který působí z velké části jako karikatura. Jen díky hercům a příležitostným zábavným momentům s „Projekt Adam“ zaslouží průměrné hodnocení. Pokud však nezbožňujete některého ze zúčastněných herců, můžete se tomuto počinu od Netflixu vyhnout a zase o příliš mnoho nepřijdete. /50%/

Stejně jako některé jiné filmy, i „Úsměv“ bere něco běžného – v tomto případě úsměv – a přetváří to v děsivou věc. To filmu propůjčuje větší míru hrůzy, než jakou se může pyšnit mnoho hororů s nadpřirozenými stvořeními typu upírů nebo vlkodlaků. V záplavě nových hororů, jichž každý rok vychází celá řada, tak „Úsměv“ představuje závan čerstvého vzduchu, zase něco trochu jiného. „Úsměv“ je navzdory názvu jedním z hororů, které působí opravdu děsivě. Nespoléhá se pouze na lekačky, byť ani ty ve filmu nechybí. V první řadě kromě ústřední myšlenky sází na propracovanou atmosféru a síť hrůzy, která se kolem hlavní hrdinky Rose postupně utahuje. Jak ostatně jinak nazvat situaci, v níž Rose čelí smrtelné hrozbě, ale nikdo z jejích nejbližších jí podle všeho nevěří? Filmu to propůjčuje větší zdání realističnosti, neboť málokdo v dnešní době věří v existenci kleteb. O to strašidelnější je vše, co se v něm stane. Děsivost snímku zesiluje i skutečnost, že protivník, s nímž se Rose potýká, dokáže zaujmout různé podoby – podobně jako v hororu „Neutečeš“. Ani Rose ani diváci tak netuší, odkud přijde další nepříjemné překvapení, což je zanechává permanentně napnuté. I další prvky filmu, zejména práce kamery a soundtrack, slouží k posílení jeho atmosféry. Pojetí kamery reflektuje zhoršující se psychický stav hlavní hrdinky, která se ocitá ve stále větším stresu, jak bojuje nejenom o svůj život, ale i příčetnost. Hudba Cristobala Tapia de Veery se do filmu hodí. Byť nejde o soundtrack, který by lidé s velkou pravděpodobností poslouchali samostatně, do „Úsměvu“ zapadne bezchybně. Navzdory povolání hlavní hrdinky se film nezaměřuje primárně na psychologický ponor a studium duševních nemocí, nýbrž na její boj o přežití. To však není nutně na škodu. „Úsměv“ je v prvé řadě horor a byť si s psychologií pohrává, nejde o psychologické drama. Sosie Bacon v hlavní roli vykresluje svou Rose jako na jednu stranu traumatizovanou, na druhou stranu odhodlanou mladou ženu, a díky jejímu výkonu je snadné Rose začít držet palce a zajímat se o to, jak to sní dopadne. Sympatická protagonistka a poutavý děsivý příběh jsou dvě základní ingredience podařených hororů, mezi které „Úsměv“ bezpochyby patří. /70%/

„Avatar: Cesta vody“ je fenomenální pokračování, které se moudře rozhodlo nepřekonat původní film co do rozsahu a místo toho nabízí komornější příběh zaměřený na pomstu a boj o to být dobrým otcem, přičemž stále přináší několik skutečně inspirativních scenérií a pokrok ve filmové technologii jako nikdy předtím. Na to, že má jít o druhý díl několikanásobné filmové ságy, je zatraceně osvěžující, že film působí tak samostatně. Téměř nevábí na pokračování, soustředí se výhradně na svůj příběh a má překvapivě opravdové sázky, protože nikdo se opravdu necítí v bezpečí a nemá zaručeno, že vyvázne živý. Sam Worthington tentokrát podává v roli Jakea Sullyho lepší výkon, jeho postava vykazuje větší vyzrálost a stoickou povahu. Zoe Saldana tentokrát nemá tolik prostoru, ale i tak má svůj podíl na emočně silných momentech. Stephen Lang v roli Quaritche byl v původním filmu skvělý, ale tady byl snad ještě lepší, přináší více očekávané bezohlednosti a drsného zevnějšku a zároveň ukazuje lidštější stránku postavy, která je nečekaná, ale opravdu funguje. Všichni noví, mladší herci jsou vynikající. Své scény nesou opravdu lehce a přirozeně do nich zapadají. Opět nemohu říct, jak moc jsem ohromen všemi vizuálními a speciálními efekty v tomto filmu, protože jsou to rozhodně jedny z nejlepších, které jsem kdy viděl. Režie Jamese Camerona je neuvěřitelná, CGI je šíleně detailní a reálné, což značně vylepšuje jedničku, která si upřímně stále drží úroveň. Také opět dokazuje, že jako jeden z mála filmařů skutečně rozumí 3D a využívá ho naplno. Dokonce mu z větší části vyhovuje i vyšší snímková frekvence, což je opravdu působivé. Celkově je film technologickým zázrakem s dechberoucím světem. Film má sice jednoduchou zápletku o hledání domova a zachraňování rodiny skrz napojení na odkaz předků a karikaturní záporáky, kteří zkrátka chtějí mít víc než ostatní a myslí si, že si mohou dělat, co se jim zlíbí, ale nic z toho mi vůbec nevadilo, protože je precizně vystavěný i odvyprávěný a hlavně nesmírně zábavný. Délka 3 hodiny a 12 minut rozhodně zní impozantně, ale překvapivě uteče díky výbornému tempu, které udržuje film neustále v pohybu, aniž by působil uspěchaně, a je důkazem toho, že na tempu filmu záleží mnohem víc než na jeho skutečné délce. První hodina nostalgická, druhá étericky explorativní a třetí definuje, jak se mají dělat blockbusterové zakončení. Prostě unikát. P.S. Doporučuji film zhlédnou ve 3D. /90% + FILM ROKU/

Nový film Guillerma del Tora je vždycky něco, na co se vyplatí těšit, a myslím, že jeho zpracování Pinocchia je dalším vítězem. Sice se možná nevyrovná jeho nejlepším filmům, ale je to další silný přírůstek do jeho filmografie... i když je třeba také zmínit, že se na něm podílel jako spolurežisér. Druhým režisérem je Mark Gustafson, který si jako méně známé jméno nezíská tolik uznání jako Toro. Chápu, proč toto pojetí příběhu o Pinocchiovi Tora oslovilo. Je to poměrně temná pohádka, pojednává o dětských postavách v krutém světě, mísí se v ní fantazie s konfliktem v reálném světě a je to také příběh s velkými emocemi, který je procítěný a místy i překvapivě smutný. Všechna tato témata najdeme i v ostatních Torových filmech, díky čemuž se mezi nimi tento cítí jako doma (i když je první animovaný). Animace vypadá jedinečně a po celou dobu se na ni skvěle dívá. Na rozdíl od jiných animovaných filmů s unikátním vzhledem jsem neměl pocit, že by mi u tohoto filmu chvíli trvalo, než jsem si na něj zvykl. Hned vás vtáhne do děje a myslím, že tomu hodně pomáhá i hudba. Celkově je to pěkně vypadající a pěkně znějící film, který má i docela dobrý hlasový doprovod. Skutečnost, že se zabývá dospělými tématy (překvapivě je zde hodně smrti a fašismu) a může na někoho působit znepokojivě a zároveň má dětské komické odlehčení. Bál jsem se slova „muzikál“, ale písniček tu není naštěstí mnoho, takže i tohle bylo OK. Oceňuji snahu, která byla vynaložena na to, aby film obsahoval prvky, které osloví mladší diváky, a prvky, které osloví starší diváky, ale nejsem si jistý, zda je různorodost tónů vždy odborně vyvážená. Pokud bych měl něco vytknout, tak je to právě toto, ale jinak se jedná o velmi povedený animovaný film a další triumf Guillerma del Tora (a jeho spolurežiséra!). /75%/