Duel Frost/Nixon

V dejinách je mnoho atraktívnych afériek, kt. ak sa dostanú na filmové plátno, väčšinou sa aj historicky menej obratným divákom páčia vďaka informačnému prínosu. Duel Frost/Nixon ako film je iný v tom, že históriu neservíruje popisne ale analyticky, stavia na psychológii postáv, sile ich osobnosti, schopnosti argumentácie, sebaprezentácie, čo dáva filmu iný rozmer a divák si utvorí názor sám. Duel je natočený cieľavedome, hĺbavo, jedinou výčitkou je, že aj zdĺhavo. (10.06.2009)

Nejde konkrétně o Nixona a rozhodně to není duel. Duel by znamenal komunikaci, možnost dorozumění na osobní rovině, a tedy životní naději. *** Tohle je mnohem misantropičtější, obecné podobenství o člověku, který vykonává moc, a přitom je dost moudrý, aby nežil jako otrok mechanických principů, ale vnímal jedinečnost, neposouditelnost každé situace. Takový člověk chápe i podmínky svého postavení – a svého prokletí. Nevyhnutným důsledkem pro každého velkého státníka je, že koná na úkor vyprávění – že s veřejností nemůže komunikovat svá rozhodnutí jakožto součást svého osobního příběhu – vždy bude zredukován, nikdy se nebude moci sdělit těm, k nimž může ze své pozice mluvit. Možnost být sám sebou mezi těmi, kdo o něm vědí, nepřímo úměrně klesá s rostoucím veřejným vlivem, a čím větší vliv, tím více povinností, úkonů, a tím méně času své konání vysvětlovat i těm nejbližším. Natož svůj příběh, své důvody, své vidění světa uhájit před masami. Nejmocnější člověk světa pak nemá z podstaty věci šanci zůstat v živém spojení ani s přáteli – leda se mlčky přítelem stane ten poslední, ten nejvěrnější spolupracovník, který mu u všeho byl po boku a vytrval, a v porozumění se stejně smí jen tiše doufat, protože na to všechno si říct, už nikdy nebude dost času – a odvahy riskovat, že ztratí i jej. Takový dluh nelze uhradit, ani po odchodu z výsluní. Člověk-konatel odchází sám s vědomím, že vlastní život ve skutečnosti prožil ve stínu, v samotě za reflektory. *** Film nemírně přesně zpřítomňuje okamžik, kdy to takovému muži naplno dochází – z politiky musel odejít, protože jeho konání nebylo pochopeno, a protože se nedokáže sdělit, nebude se tam moci ani vrátit, aby smysluplně pokračoval. Sám sebe přitom překvapí, když kývne na možnost rozhovoru (kterou mu tak absurdně naservíruje figurka anglického páska, moderátora ze zábavních pořadů, jenž nemá o ničem páru, nezná nic než televizi a k interview ho vedou naivní důvody a rozhodně není možné, že právě on by státníkovi mohl pokládat správné otázky – musel by si z něj důstojného protivníka do duelu teprve vychovat – a na to není v zábavním průmyslu prostor stejně jako v politice), jakožto na svoji šanci pokusit se lidem všechno říct, jak to bylo – překvapí totiž sám sebe, že v to ještě doufá, že by chtěl. Že pořád ještě v koutku cynické duše touží po porozumění, po blízkosti, po tom, aby ho někdo poznal. Když se to nepodaří, zůstává konečně zklamaný a smířený sám, svoje paměti pro veřejnost, k nimž se upínal, nechá sepsat tak, jak si to žádá lid a rádcové, a se svým příběhem a zbytkem sil odchází do ticha. *** Člověk se neubrání myslet na všechny velké státníky, od antiky po naši havlovskou současnost, kteří brali svou pozici jako úděl, jako nevyhnutnou zodpovědnost, a po nichž nám zůstávají cynické a filosofické texty o nemožnosti dorozumění, a nebo ani to. (01.01.2012)

Brilantni zachyceni politicke nalady jedne doby a mysleni jednoho cloveka, ktery svym prezidenstvim radikalne zmenil mysleni Ameriky. Nektere sceny z druhe pulky filmu, kdy jsou zachyceny samotne rozhovory, jsem si az dvakrat pretacel nazpet, abych si dostatecne vychutnal herectvi obou hlavnich protagonistu. Proste uzasna zalezitost. (19.04.2009)

"Proč jste nespálil ty pásky?" Nixona jako člověka nemám ráda, Nixona jako historickou osobnost hodnou zkoumání miluju. Na Duel Frost/Nixon jsem chtěla vyrazit hned, sotva se v plzeňských kinech objeví a nakonec jsem čekala dlouhé čtyři týdny od oficiální české premiéry. Když jsem ale viděla sál, kde kromě mě a Tomáše seděl už jen starší pár, pochopila jsem, proč s jeho uvedením plzeňská kina otálela. Americká politická historie u nás asi nemá zrovna na růžích ustláno, navíc příběh ve stylu bývalý prezident vs. novinář se může jevit nesmírně nudně. Duel Frost/Nixon je ale vše, jen ne nudný. Na první pohled zdlouhavá látka se pod Howardovýma rukama mění v nesmírně dobře koukatelnou zábavu, pro mě jen trošku historicky nepřesnou. Ne, že by Langella svou roli nezahrál skvěle, zlatého plešounka s mečem bych mu dohodila bez problémů, bohužel Nixon byl tak uzavřeným člověkem, že nějaké bratříčkování a noční telefonát Howardovi jen tak neuvěřím. Jenže pak přijde jiný okamžik a Langella, přestože není Nixonovi vůbec podobný, má tak vybroušená gesta, hlas, mimiku a pohledy, že v něm bývalého prezidenta přímo vidím. Minimálně herecky podle mě svého oponenta Michaela Sheena nemilosrdně převálcoval. Dokonce jsem na okamžik Richarda Nixona i začala litoval. Technický dodatek: Hned po návratu domů jsem si pustila skutečný rozhovor Nixona s Frostem a mám pocit, že Nixon je vítězem duelu i ve studiu. Kdyby sám ke konci nehodil moderátorovi záchranné lano a nezeptal se ho, co by americký lid chtěl od něj slyšet, mohla z toho taky vyjít devadesátiminutová hádka na téma "zakrývání zločinu" (Frostovo pojetí) vs. "zakrývání činu, o kterém jsem nevěděl, že je to zločin" (Nixonovo pojetí). A žádný film by tak ani nemusel vzniknout. Na druhou stranu už aspoň toho Richarda Nixona tolik nelituju. (23.03.2009)

Aby som tento nerovný súboj charakterov priblížil aj na naše reálie, použijem prirovnanie. Predstavte si Adelu Banášovú, ako sa pred televíznymi kamerami snaží dobojovať k pravde o nekalej činnosti Vladimíra Mečiara. Konverzačka, pri ktorej občas zabudnete dýchať, patrí k vrcholom tvorby režiséra Apolla 13, Rivalov alebo Čistej duše. (30.03.2016)