Třináct dní

Jedna z těch slabších dramatizací klíčových dějin světa (a hlavně Ameriky, že:). Kevin Costner byl takový jalový, Greenwoodovi jsem JFK nakonec začal věřit, Culpovi Bobbyho nikoli. Dokumentární kamera mě tady moc nevzala, ty přechody na černobílý filtr mě rušily, že hudbu složil Trevor Jones jsem si všiml až tady - ve filmu mě nijak nezaujala, bohužel. Tenhle snímek měl mnohem na víc, a protože jsem čekal víc, jsem asi nakonec i víc zklamaný. Když si vzpomenu na Costnerův výkon v JFK, bylo to 100 a 1... Dejte si radši věci jako Bobby nebo The Kennedys. 55%. (27.01.2013)

Dlhý konverzačný film z amerického pohľadu na kubánsku krízu, kde svet stál na pokraji svetovej vojny. Takmer úplne vynecháva sovietsku časť, úlohu generálov a ľudí, ktorí vďaka svojim ústupkom zabránili katastrofe, napríklad vtedy, keď sa zrazu obrátili sovietske lode pri blokáde. Ak chcete vedieť, kto môže za to, že tu ešte sme, naštudujte si to, úloha Kennedyovcov je však nepopierateľná a patrí im vďaka, lebo ako bolo aj ukázané vo filme, na americkej strane boli ľudia, ktorí si tú vojnu želali a zrejme aj na sovietskej, keďže neskôr samotného Chruščova zbavili moci. Kennedyovci však na to, že mnohým vadili svojím ľudským prístupom, doplatili životmi a že v tom mali prsty ľudia z vnútra dokazuje atentát na Bobbyho o niečo neskôr po atentáte na Johna, kde chceli celú vinu pripísať Oswaldovi, ktorého umlčali skôr než stačil niečo dôležitého povedať. V americkej armáde a politike bola špina a stále je, tento film to mierne načrtáva. Samotný film je veľmi zručný, nejedná sa tu o žiadnu špeciálnu kameru, hudbu, samotné experimenty pri snahe zvýrazniť skutočnosť napríklad zčiernobielením akosi nevyšli, ale ako dlhá napätá konverzačka funguje, scenár má naozaj precízny a herecké výkony tiež, mne sa tento film veľmi páčil a na konci som mal až slzy v očiach, je silný, ale nie je to to, čo film J.F.K., musím mu však konštatovať vysokú kvalitu. (29.12.2012)

Snaha zachytit takřka všechny detaily Karibské krize vyšla takřka na jedničku. Jen si říkám, jestli to nebylo pro film trochu kontraproduktivní. Nebo jinak. Ačkoliv na začátku 60tých let hrozila celosvětová katastrofa v podobě jaderné války, těch necelých čtrnáct dní roku 1962 obecně vnímáme spíše jako úsek amerických resp. sovětských či kubánských dějin, takže zběžná fakta sice známe, ale rozhodně tento konflikt nevnímáme tak, jako Američané. A to platí i pro jména jednotlivých aktérů, kdy jsou většině neameričanů známí snad jen bratři Kennedyové a Robert McNamara. Podobně by se Američané dívali třeba na naší sérii České století, kde by z těch mluvících hlav byli nejspíš úplně mimo. Rekonstrukce je to určitě dobrá, ale divákovi, který se o dané téma nezajímá, bude připadat místy nudná a nezáživná. 55% (21.02.2015)

Ak z ničoho nič príde chuť na film o studenej vojne, veľa ľudí inštinktívne siahne po Moste špiónov, prípadne po niečom z pera Toma Clancyho. Ja so zármutkom na tvári radšej prstom ukážem na tento skvostný počin Rogera Donaldsona. A na čo zbytočne veľa rečí, je to úplne jednoduché – najlepší film o Kubánskej raketovej kríze, jeden z najlepších filmov o studenej vojne a najlepšie vykreslenie napätia medzi Sovietskym zväzom a Spojenými štátmi spolu so strachom z hrozby globálneho konfliktu od čias Kubrickovho magnetizujúceho opusu Dr. Strangelove. --- Paradoxne ale verím, že niekde existuje nejaký starý neznámy obskúrny am. film zo 70. rokov, ktorý tu ohodnotilo tak 5 ľudí a na IMDb tak max. 200, ktorý obe vyššie uvedené snímky schová do vrecka, minimálne čo sa atmosféry/štylizácie týka. Už len ho nájsť x) (8.4.2019) (23.9.2021) (29.9.2022) (1.11.2023) (23.09.2021)

Dva týdny, které málem otřásly světem aneb hra, kde se dva dohadují a svět v roli třetího se nesměje, ale klepe hrůzou, mlhavě tušící, že v jistých hrách buď vyhrávají všichni nebo jako jeden muž vdechnou svou prohru v atomovém spadu. Pokud věříme Dantovi, střed pekla nehoří palčivým plamenem, nýbrž v něm vražedně mrzne, a tohle byl potenciální devátý kruh pekla studené války, ovšem to neznamená, že zúčastnění nebyli zpocení až tam, kde záda ztrácejí své slušné jméno, a zúčastněným i nezúčastněným u toho zadku nehořela koudel... Když v závěru filmu nakráčel do pokoje můj pubertální sourozenec a optal se: "Jak to dopadlo?," byl mou reakcí: "Sedíme tady? Sedíme. Tak se blbě neptej a mazej zalejt kytky," poněkud neuspojen, ale výstižnější odpověď jsem v tu chvíli neměla a že jsem ty kytky nakonec zalila sama, mi přišlo ještě jako malá daň za setrvání tohoto světa v obyvatelném stavu. (12.10.2013)