V nitru Llewyna Davise

Podívaná, která v mých očích dojíždí na to, že o nepříjemných životních situacích vypráví až moc příjemně. Rovnoměrné tempo epizodní narace tentokrát nenarušuje (v pozitivním slova smyslu) žádná výjimečná vedlejší postava ani žádný okouzlující filmařský nápad, kterým by Coenovci rozčísli povrchnost a dostalo se až na jejich typický atmosférický poetismus. Isaac fajn a hudba hezká, i když ji ocení především folkoví nadšenci nad cca 80 let :) 70% (06.02.2017)

A zase nezklamali! Ti Coeni jsou pěkně vykutálení braši. V nitru Llewyna Davise je parádně melancholická záležitost, která dokáže vyvolat úsměv, smích i chvíle napjatého ticha plného jemných emocí. To vše za doprovodu výborného soundtracku, s perfektními herci a s neskutečně skvělou pasáží cesty do Chicaga, v níž září především John Goodman a která patří k tomu nejlepšímu, co Coeni kdy napsali a zrežírovali. Celou dobu jsem jen čekal, kdy se ve filmu objeví Bob Dylan, a ono pořád nic... Až pak na konci... Nebo vlastně na začátku? No, podívejte se sami. (26.03.2014)

V nitru Llewyna Davise je film, který vyvolal pozoruhodně protichůdné ohlasy. Filmová kritika uznale přikyvovala a hovořila o nejzásadnějším hudebním filmu dekády a možná vůbec nejzásadnějším filmu, jaký se kdy věnoval folkové hudbě. Hudební scéna odmítavě kroutila hlavou a tvrdila, že takhle to nebylo, resp. že tu dobu, události a místa v ní popisovaná vnímá úplně jinak. Věc se má tak: čtvrť Greenwich Village má v americké kulturní tradici výjimečné místo. Byla to čtvrť známých literátů, volnomyšlenkářů a bohémů, kam mířili nekonformní jedinci všech možných kategorií a pater sociálního žebříčku. Už ve 30. letech minulého století tam prolomili společenské tabu a otevřeli černochům přední vchod do hudebního klubu. Místní společnost konzumovala drogy a vyznávala se tu volná láska dávno před vznikem hnutí hippies. Začátkem 60. let tady nastartovala folková revoluce. Objevila se spousta amatérských nadšenců, kluby vznikaly jako houby po dešti, v barech a kavárnách patřila hudební vystoupení k běžnému koloritu. Folk se rozkošatěl a spojil s rockem a dalšími žánry. Dnešní hudebníci si zrod moderní hudby, jak ji známe dnes, spojují do značné míry právě s Greenwich Village a dobou, do které je film zasazený. V jejich očích je to úžasně pozitivní záležitost, novátorská, energická a romantická. Coeni na to ale šli z druhé strany. Každá revoluce má přece své oběti a poražené. Nové hvězdy přes noc převálcovaly známé tváře minulosti, nadšenci neměli problém vystupovat zadarmo a profesionálové se ocitali bez angažmá. Režisérská dvojka čerpala volně z memoárů písničkáře Davea Van Ronka, který neobstál v tvrdé konkurenci. V jejich podání má příběh hlavního hrdiny ponurou atmosféru, je to příběh člověka, co klesá ke dnu a neví, jak se bránit. Jde o depresivní záležitost, kde se málo nadějné vyhlídky propojí se sebedestruktivním charakterem hlavního hrdiny. Za sebe tvrdím, že je to jeden z nejlepších coenovských kousků, taková intimní pociťovka, kterou jsem si zamiloval. Nesmí vám ale vadit, že ladění snímku je zkrátka smutné a jeho rytmus je pomalý. Celkový dojem: 90 %. (08.07.2017)

Llewyn Davis. Ve svém nitru hudební talent, navenek však další Coenovic smolař, přežívající svoji nudnou existenci na cizích gaučích nebo po newyorských ulicích jen se svojí kytarou a kočkou, co není jeho a byť se jmenuje Odysseus (nebo tak nějak), tak po šourku ani památky (což majitele nepotěší). Llewyn chtěl zjevně od života víc než jen hrát pro šestákový obecenstvo v zaplivaným baru, možná snil být folkovou hvězdou nebo mít aspoň v občance štempl se svojí adresou, kde se bude povalovat na svým vlastním gauči. Jenže venku se píše rok 1961 a jeho hudba málokoho zajímá. Snad nejsmutnější film bratrů Coenů, o to líbivější je ale kamera mého oblíbence Bruno Delbonnela .. (29.01.2015)

Film, kterej se do týhle doby fakt hodí, nabízí smutek a beznaděj, jednoho blazínka, kterej je v jádru dobrej chlap, ale prostě na co šáhne to se změní v hovno. Líbilo se mě podání příběhu, že za hodně moc věcí si tenhle sympatickej pisníčkář moh vlastně sám. Musím se přiznat, že jsou ve filmu chvíle, kdy jsem si říkal, že jednou možná taky takhle dopadnu, budu mít kočku (čtyřnohou, ty dvounohý občas věci až moc hrotěj a žádnou budoucnost a nebo taky ne, protože jak řekl pan Werich Když už člověk jednou je, tak má koukat, aby byl a proto mě sralo, vidět Llewyna koupat se ve vlastních sračkách a místy jsem mu fakt nerozuměl, ovšem byla místa, kdy jsem mu rozuměl moc dobře. Poměrně depresivní i díky figurkám, který se tam objevily, to teda byli "osobnosti" Hudba se mě líbila, aby ne když jsem tak trošku kotlíkovej a písničkaře si doma pouštím rád. Oscar zahrál toho ťuntu v jehož životě si průsery podávaj dveře, fakt dobře. Je to takovej hezkej, bohémskej smutek. Nejkratší komentář : Matty (24.02.2014)