Barbora Hlavsová

Zestárlo to, ale v době heydrichiády to muselo na lidi působit silně. Zvláště v momentech, kdy Rudolf Hrušínský brnká na piano v baru nebo na varhany v kostele Dvořákovu Když mě stará matka. Mimochodem, když Jindřich Plachta diriguje venkovskou dětskou kapelu, tak v tý bílý čepici vypadá zdálky jako Masaryk. Spíš to ale bylo kouzlo nechtěného, nemyslím si, že by tvůrci šli do takovýho okatýho rizika. (12.07.2012)

Opravdu silných filmů vzniklo v době první republiky a protektorátu poskrovnu, Barbora Hlavsová je jeden z nich. Působivý Havlíčkův příběh dokázal Frič obohatit adekvátní filmovou formou s vydatnou pomocí Deglovy kamery a dramatické hudby Křičky a Smatka. Na čem film však stojí nejvíce jsou herci - Brzková zde pokořuje Babičku a vytváří nezapomenutelný obraz nezlomné ženy, pro níž je čest rodu nade vše. Rudolf Hrušínský i v mladém věku podává úctyhodný civilní výkon a dokonale ladí s Jiřinou Štěpničkovou, jež si filmové herectví také osvojila. Jindřich Plachta a František Smolík v menších rolích pak skvěle doplňují velmi vyrovnaný ansámbl (až na mladičkou Barbořinu příbuznou, jejíž podání je naopak až tragicky směšné). Nejsilnější scénou je bezesporu lopotné a nekonečné odkameněňování pole a nanášení úrodní půdy zachycené v nádherné posmutnělé kompozici, jako by Jasný pro Andělu hledal inspiraci právě zde. Až na pár škobrtnutí dokázal Frič stvořit jedno ze svých vrcholných děl, nestárnoucí příběh, který se snaží hrát na dobově požadovanou vlasteneckou notu, ale tu dna psychologický příběh uplatňuje tak organicky, že zobecňující přesah není nijak vážně narušen. (09.12.2009)

Jádrem snímku je střet maloměsta s venkovem a klidně bych se i nebál tvrdit, že se Frič v době protektorátu snažil latentně poukázat na nezdolnost národní povahy. Postavy řeší hrdost, dobrou pověst nebo poctivou práci a tehdejší publikum se tak mohlo s poklidem a v nejisté době, alespoň částečně ujistit o houževnatosti svého vlastního národa. (28.11.2014)

Dobové drama u mě dnes vzbuzuje jen lehké pousmání. 1) 40letý Martin Frič natočil zřejmý dobový apel na obyvatelstvo, aby se nepoddávalo nestrázním a vydrželo křivdy, počítám, že se setkal s velkým ohlasem._____ 2) Film má ovšem co říci i dnešnímu divákovi. Všimněte si, jak autoři vnímali dluhy. Nejen, že jsou poctivě spláceny, ale dlužníci se dokonce předhánějí a přetahují o to, kdo závazek zaplatí. Jen považte!_____ 3) 67letá Terezie Brzková (babička Hlavsová) po roli Babičky (1940) měla očividně spoustu páry. 30letá Jiřina Štěpničková (matka Hlavsová) vypadala jako Boříkova milenka či sestra a ne jeho matka - v osmi letech ho určitě neměla. 22letý Rudolf Hrušínský (vnuk Bořík) vypadal jako model z bordelu (velmi žádaný, řekl bych). Mladičký 19letý Antonín Jedlička (student), jehož nezaměnitelný ksicht poznám mezi tisíci, spolu s 20letým Josefem Kemrem (student) mě také potěšili._____ 4) Výstižný koment: Marthos*****, jerrik7***. (22.08.2019)

Vskutku výborný protektorátní film a ještě skvělejší Terezie Brzková v hlavní roli jako plátenice Barbora Hlavsová. Po Kouzelném domu a po Babičce opět další veliká herecká příležitost pro tuto malou-velkou plzeňskou českou herečku, a role opět hlavní, a bez pochyby její největší a nejzávažnější. Myslím si že se jedná o jeden z nejpůsobivějších a nejsmutnějších opravdu vážných filmu od Mace Friče. Film byl zcela jistě napsán a natočen podle dobré předlohy, což byl základ, v tomto případě Hrdličkovu povídku "Skleněný vrch". Scénář napsal později zkušený filmový rutinér Karel Steklý (otec Švejka s Rudolfem Hrušinským v hl. roli), který psal filmové scénáře (vlastně si jimi přividělával) už někdy od roku 33', co více si tedy přát. Film má skvělou režii a opravdu krásnou Deglovu kameru. Abych to tedy nějak uzavřel, film se mi líbil ocenil jsem vynikající výkony zejména u již zmíněné Terezie Brzkové ale i mladého Rudolfa Hrušinského, ale i ostatní nebyli špatní, zejména pak tradičně dobrý Jindřich Plachta jako penzista Žanta, který by se tu opět rozdal:-) Velmi emotivní film s jakýmsi jinotajným poselstvím, plný mravních základ, o nezdolnosti, sebeodříkávání jednoho obyčejného člověka. Nesmírně dojemný a poutavý film téměř až k slzám, a navíc stále aktuální a pravdivý a to i více jak po šedesáti letech. Vřele doporučuji, opravdu brilantní podívaná. (11.11.2006)