The Poacher's Foster Daughter or Noble Millionaire
Režie:
Martin FričScénář:
František Vlček st.Kamera:
Karel DeglHudba:
Julius KalašHrají:
Hana Vítová, Oldřich Nový, Ella Nollová, Otomar Korbelář, Theodor Pištěk, Zdeněk Dítě, Bohumil Machník, Vítězslav Vejražka, Arnold Flögl, František Paul (více)Obsahy(1)
Slavná parodie na melodramatické kýče líčí, jak chudá schovanka ke štěstí přišla zásluhou šlechetného milionáře. Nápaditě jsou tu zveličeny jak dějové zápletky, tak herecké ztvárnění, záměrně a s nadsázkou umocňující obvyklá klišé. Pozoruhodné je to, že film nachystali právě tvůrci, kteří se parodovaným kýčům úspěšně věnovali. Pokud by snad někomu nedošlo, že se dívá na parodii, v závěrečné barevně natočené scéně se dočká vysvětlení, že tvůrci se chtěli vysmát všemu falešnému.
Dívka Elén žijící se svou matkou a otčímem na lesní samotě má velký pěvecký talent. V den svých dvacátých prvých narozenin utíká z domova a už ve vlaku se do ní zamiluje milionář René. Jejich cesty se brzy rozcházejí, aby se brzy mohly opět spojit. Do Elén se zamiluje houslista Pavel Sedloň a ačkoliv ho Elén nemiluje, je odhodlaná se za něj provdat. V té době René umírá vyčerpán z práce na operetě Srdce v deliriu. Je však v poslední chvíli zachráněn a vše spěje k šťastnému konci, kdy Oldřich Nový vysvětlí, jak to všechno autoři vlastně mysleli.
(oficiální text distributora)
Recenze (191)
Ja som si dlhšiu dobu ani nevšimol, že je to paródia. Silne to totiž pripomínalo tie prvorepublikové romantické komédie, ktoré boli objektom paródie. Len som si celý čas vravel, že táto komédia nepatrí k tým vydarenejším. Pomýlil ma aj tím ľudí, ktorý sa na tomto filme podieľali, keďže to boli v podstate tí istí ako v spomínaných komédiách (Frič, Nový, a ďaĺší). Trklo mi až v záverečnej časti, keď už tých šťastných náhod začalo byť trochu priveľa. Ako neveľmi podarenej komédií by som dal 2 hviezdičky, ako paródii tomu dávam 3. Zrejme to bolo v tej dobe niečo úplne nové, čo sa cení, ale ja si od paródie sľubujem väčšiu zábavu, viac humoru. Pritom tá látka mi je dosť blízka, videl som množstvo prvorepublikových komédií a niektoré z nich mám veľmi rád. ()
"Zármutek na lačný žaludek je velmi nezdravý." Vydal jsem se po moři k jihoseveru, vzhůru dolů a doplul jsem až do světa úředníka důchodkové kontroly vlastnícího sluhu a mahagonovrej leštěnej telefon. Chvilku mi trvalo, než jsem pochopil, že ty naprosto vážně pronášený repliky působí idiotsky naprosto úmyslně, ale pak jsem tu hru přijal a skvěle se pobavil. A to až do konce, kterej se parádně vybarvil a jedinečně se vysmál mýmu tak oblíbenýmu romantickýmu kýči.. ()
Skoro se bojím napsat nějaké hodnocení, abych to nezkazil. Je málo českých filmů, kde by doslova nebyla nechána ani jedna skulinka pro přidání dalšího vtipu, vtípku, citace, odkazu, narážky. Po dvaceti shlédnutích tam pořád nacházím další a další momenty, které mě překvapí (a že některé z nich nemohli diváci v kinech vůbec stihnout, jak jsou tam krátce). Správná parodie má být na první (na druhý už ne) pohled nezkušeným okem téměř nerozeznatelná od originálu. Legenda dokonce praví, že na Pytlákovu schovanku chodili diváci si notně poplakat, a proto byl dotočen barevný vysvětlující závěr. Nevím, co je na tom pravdy, ale nedivil bych se. Jak Oldřich Nový, tak Hana Vítová věděli moc dobře, co hrají. A co navíc - nemusíte znát všechny Oči pod závojem, Krby bez ohně, Noční motýly, Světla jeho očí a Madly zpívající Evropě, abyste se královsky bavili. Stačí mít v pořádku smysl pro humor, ironii, nadsázku a sebereflexi. Proto si myslím, že pět hvězdiček je málo. ()
Paródie dnes a paródie kedysi sú niečo iné, ale minimálne v záverečnej "střeštenej" časti vidím predobraz klasických paródií. Problémom je, že nie všetko mi pripadalo vtipné a trefné, častokrát snaha o paródiu pôsobila kŕčovito, prípadne až dadaisticky. Samozrejme upozorňovanie na žáner paródie smerom k divákovi musí nutne vzbudzovať rozpaky, prezrádza fakt, že vtedajší diváci nadsázku len tak nepochopili. Film je zbytočne dlhý, takže nemá drajv, aký mohol mať pri štandartnejšej 90 minútovej dĺžke. Každopádne sympatický pokus až experiment (pre mnohých významný počin), ktorý občas dobre pobaví. ()
Galerie (9)
Zajímavosti (7)
- Filmovalo se v obci Rokoš u Průhonic. (M.B)
- Herci se sjížděli na místě natáčení i tehdy, kdy neměli záběr, a sledovali, jak si se scénářem poradí jejich kolegové a snažili se odkoukat nové parodické prvky pro své postavy. (ČSFD)
- Zdeněk Dítě si kvůli své roli nechal oholit obočí. (Duoscop)
Pro každou totalitní moc patří kinematografie k oblastem, které se pokouší ovládnout co nejrychleji a nejúplněji. Tak tomu bylo v nacistickém Německu, kde filmu pevnou rukou vládl Joseph Goebbels, v sovětském Rusku a analogicky posléze i v československém znárodněném filmu po komunistickém převratu. Bez ohledu na panující ideologii musela násilně centralizovaná kultura naplňovat režimní objednávku, skrývanou za službu "lidu". Pytlákovu schovanku měla před pochybnostmi schvalovacích orgánů zaštítit skutečnost, že paroduje kýčovitou "buržoazní" zábavu třicátých let a nacistické oddechové tituly čtyřicátých let (jež mimochodem – pokud byly skutečně zbaveny zřetelnějších ideologických konotací – české protektorátní publikum v návštěvnosti nijak výrazněji nesabotovalo). Šlo tu ovšem také o pokleslé romány pro ženy, kalendářové historky, schematické divadelní operety z vyšší společnosti, ale (vzhledem k letitému zájmu režiséra Martina Friče o americkou kinematografii) např. i hollywoodské a britské detektivky či dobrodružné snímky. "Výchovného" účinku na publikum mělo být dosaženo přemrštěností a kumulací pokleslých prvků, aby se i ten nejprostodušší divák naučil kýč rozpoznat a odmítnout. Pokud poúnorová kulturní politika odsuzovala jako nežádoucí formalistické, kosmopolitní a individualistické tendence, Pytlákova schovanka ji nutně musela uvést do rozpaků. Navíc, protože německé kýče už byly z kin dávno staženy, staré české filmy se měnily v pouhou vzpomínku a také uvádění zahraničních titulů podlehlo omezením, vyplnil Fričův film distribuční trhlinu a vyšel vstříc i nostalgickým náladám publika, toužícího po kontinuitě se "starými časy". Také už samotný pohled nazpět v čase začínal být nepřípustný jako reakcionářský a nepokrokový: cílovému obrazu šťastné budoucnosti, k níž lid dovede logický a plynulý tok dějin, zájem o "mršinu minulosti" neodpovídal. Fričův film byl ovšem velmi svébytným výletem do časoprostorových klišé minulosti: možná nejpříznačnější je jízda hrdinů luxusním zaoceánským parníkem Vltava, na nějž přesednou poté, co zločinci naruší železniční koleje. Ty vedou zjevně od Eléniny typicky české rodné chaloupky v podezřele rovinatém Krušnohoří přímo do amerického velkoměsta. Ve filmu je tak zesměšněna řada dílčích motivů, tvořící základní osnovu parodovaného. Naivní zápletky, teatrální gesta, nepřirozené dialogy, milostné fráze, sladkobolné písničky, za vším se skrývá konkrétní narážka. Vedle monotónně zmiňovaných příkladů typu Špelinova Krbu bez ohně a jiných děl klasické české červené knihovny se zde objeví i zcela nečekaná parafráze slavného Wellesova Občana Kanea. Prostor ve vile milionáře Skalského s obrovským krbem a schodištěm svým řešením prakticky kopíruje interiér sídla titulního hrdiny Wellesova filmu (rozložení prostoru je prakticky identické: velké schodiště vlevo, čelní velká okna, osamělá pohovka, vpravo předimenzovaný krb). Samostatnou kapitolou pak zůstává závěr filmu. Poté, co všechny postavy demonstrují svou radost ze znovushledání a ústy Reného a Elén oslavují lásku bez práce a závazků ke společnosti, dochází k vyšinutí, jež nás prudce strhává do nehezké reality. "Jistě jste sami dávno poznali, že jsme se chtěli vysmát líbivým lžím plným falešného citu, glycerínových slz, sladkých úsměvů, hloupých frází a šťastných náhod. Chtěli jsme se vysmát životu, v němž se nepracuje, v němž stačí sentimentálně zpívat a v němž vždycky všechno nakonec dobře dopadne. Kdybyste náhodou někdy něco podobného viděli, nedejte se tím už obelhávat," přerušuje vrcholící happy end René Skalský, respektive nyní už jeho představitel Oldřich Nový. Brutalitu tohoto narušení iluze stupňuje fakt, že revuální zakončení bylo oproti dosud černobílému filmu barevné. Drastický zcizovací efekt probouzí diváka z konejšivé iluze "únikového" příběhu. Není ovšem pravda, že se tvůrci své dílo snažili zaštítit popsaným dodatkem na poslední chvíli: tento nápad nalezneme již v literární povídce Noháče a Jaroše. Do hlavních rolí byli obsazeni herci, kteří typově i charakterově odpovídali parodovaným postavám. Hana Vítová získala v roli trpící dívky Elén jedinečnou příležitost rozloučit se ve velkém stylu a dokonale zúčtovat se svou filmovou minulostí. Rovněž Oldřich Nový coby milionář René Skalský získal roli, která se dá označit za loučení, jelikož v dalších letech byl nucen vytvářet postavy zcela nevyhovující jeho hereckému výrazu. Pouze jim však nepřísluší pozornost, vynikající výkony podávají i ostatní protagonisté (Korbelář, Vejražka, Nollová, Fiala, Pištěk, Speerger, Paul a jiní). Pohyblivá kvalita Pytlákovy schovanky zatím našla pochopení v každé éře. Nikoli proto, že se v ní účtuje s mršinou minulosti a útěkem ze skutečnosti, ale proto, že je tematizuje jako nezbytnou kvalitu lidského života. Fráze, banalita a kýč zůstávají věčně krásné a rozpaky nebývají pro silné a veselé srdce smrtelné. Myslím, že neexistuje výmluvnější poděkování tvůrcům, než když zopakuji slova Oldřicha Nového: "Děkujeme vám – a nazhledanou." () (méně) (více)