Musíme si pomáhat

9 / 10 Ani vo sne by ma nenapadlo, že kedysi ľudia takto žili - pod neustálim tlakom kontrol, prehliadok, pod drobnohľadom svojich susedov, ktorých sa báli pozvať už aj na kávu... To čo ma nenaučili hodiny dejepisu za osem rokov, to ma za dve hodiny oveľa zábavnejšou formou naučil tento krásny film - ešte by mohol Hřebejk natočiť niečo o Norimbergskom procese a Milánskom edikte, nech dobehnem, čo som v mládí preflákal... (21.11.2005)

Jednoznačně nejlepší Hřebejk. (21.04.2008)

Vzít si na paškál národní povahu v době Protektorátu chtělo odvahu, protože to není něco, čím se naše země může chlubit. Jde o komorní příběh, který se z velké části odehrává v jedné ulici a kromě hereckých výkonů není zase tak ohromující, ovšem je nositelem hodnot, které by se měly stále připomínat. Za zmínku rozhodně stojí psychedelická kamera. Některé scény sice nejde pochytat, ale působí inovativně. (02.05.2022)

"DIVIL BY SES, CO S NORMÁLNÍM ČLOVĚKEM UDĚLÁ NENORMÁLNÍ DOBA." Film o strachu zasetém mezi lidi a deformujícím je k nepoznání. Hřebejk výrazně zvážněl, ale vtip s dojemnými okamžiky mixuje stejně mistrně jako v PELÍŠCÍCH a herci jsou opět perfektní, zejména Jaroslav Dušek, který se konečně dostává do popředí. Zajímavý pohled na Němce, prezentované jako oběti sebe sama. Ale ty rozmazané sekvence mě serou. (09.01.2003)

Velice vydařený film. Pro mě osobně je tu hlavně neokoukaný Csongor Kassai a můj oblíbenec v docela záporné roli, Jaroslav Dušek. Film poukazuje hlavně na dnes už bohužel téměř vyhynulou vlastnost lidí, a to na obětavost protkanou soucitem. Ruku na srdce, kdo by doma schovával skoro neznámého člověka, když by hrozila smrt nejem jemu samotnému, ale i všem lidím okolo? Přece jenom od Pelíšků je to posun někam jinam. Ale velice zdařilý posun, který ohodnotím alespoň 4*. (16.12.2007)

Kdyby si snad někdo myslel, že Polívka zvládá jen polohy ožrala, buran a šašek.. Hřebejk s Jarchovským o tom, že Čech je spíše vychytralý pomocník než neohrožený hrdina, což vždycky bude ta nejlepší morální vlastnost pro přežití v těžkých časech. Na druhé zhlédnutí si člověk s vědomím dobrého konce může lépe vychutnat komediální rovinu na úkor té dramatické, nicméně o požitku z trhavé, rozostřené kamery, u které jsem si připadal, jako by měl 2,5 promile alkoholu v krvi, nemůže být ani řeč. Ale kdo ví, třeba to byl autorský záměr, tímhle mlhavým viděním na hranici mrákot pohlížet na události, při kterých už jde opravdu o život.. Je smutné, že ústřední motto filmu se v současných politických, úřednických i podnikatelských kruzích už vykládá docela jinak.. (11.01.2012)

Jeden z prvních, ne-li vůbec první český film, který přesně dokázal postihnout celou škálu okupační atmosféry, aniž by se jakkoli zpronevěřil základním ideovým konstantám doby. Paradoxně jakoby po padesáti letech navazoval na Weissovu ULOUPENOU HRANICI nebo v tomto ohledu nedoceňované SYNY A DCERY JAKUBA SKLÁŘE. Je těžké posoudit míru jeho možné zahraniční úspěšnosti; jisté je, že jeho výpověď meze národní kinematografie přerůstá. Pohled zezdola, pohled těch, kteří jsou lidmi, byť lidmi mnohdy až nadmíru chybujícími, je pohledem zvláště cenným. Takto - v různých posunech -prožíval válku normální český smrtelník, takto, a ne jinak, vypadalo zblízka nedoceňované proslulé benešovské české rozvážné hrdinství. Srovnání tohoto filmu s obdobnou produkcí italskou (HORALKA), francouzskou (NÁHLÁ ZRADA), ruskou (OSUD ČLOVĚKA, JEŘÁBI TÁHNOU), britskou (FOSSEYOVA VÁLKA) jen zdůrazňuje nápaditý námět, zdařilý scénář a to vše završující autorsky silnou režii. V tomto prostoru nemohou nevyniknout představitelé jak klíčových (Polívka, Šišková, Dušek), tak i vedlejších rolí (Pecha, Kodet, Huba, Stašová). Závěrečná "kočárková" scéna smíření, symbolizovaná pomyslným setkáním zavražděných a padlých, vyznívá jako zvláště účinné odsouzení války, fanatismu, extrémismu. Organické vloučení německočeského prvku v celku jeho lidské složitosti a protiřečivosti - aniž by tím byla jakkoli znehodnocena úloha a váha českého odboje, fragmentárně rovněž v díle zastoupeného - tuto souzvučnou symfonii hudby, režie, hereckých výkonů, výpravy klade ještě o stupínek výš schopností zaznamenat i pozitivní momenty také na straně "těch druhých", Aniž by výrazně utrpěl určující tragický ráz filmu, podařilo se autorům vtělit přirozeně, organicky i scény bezděčně humorné, jichž je více, než by bylo lze se nadát. V kontextu devadesátých let a polistopadové éry vůbec jde o dílo ojedinělé a mimořádné, podle mého názoru i divácky vděčné a katarzi vyvolávající i působící. (02.03.2008)

Na pochopenie určitých filmov treba mať vedomosti. To som pochopil, keď som ešte o druhej svetovej nevedel nič a tento film mi nič nehovoril, možno preto ma odradil. Po opätovnom zhliadnutí a vedomí si všetkých hrôz páchaných na Židoch, mi tento film učaroval svojou drsnosťou a citovosťou, chladnosťou a jemnosťou, vážnosťou a krásnou nadľahčenosťou. Nádherný film, brutálne presne vsadené prvky tragickosti a komédie tak, aby filmu nechýbalo k dokonalosti proste nič. A Polívku nechápem, je tu proste úžasne božský. 100%. (15.06.2006)

Až do shlédnutí úvodní scény mi nedocházel ten ironicky krutý a ryze pravdivý dvojsmysl v názvu, a teď už se ho nikdy nezbavím. Musíme si pomáhat - pomáhat si navzájem versus pomáhat sobě, od něčeho, z něčeho, a pak už napořád od výčitek svědomí. Jsou jen dvě množiny lidí. Ta první je plná lidí, keří si nemohou pomoci, a když jde do tuhého, pomáhají z pokřiveného pudu sebezáchovy, z totálního neporozumění podstatě světa a síly soucitu v něm a z iracionálního strachu, který plodí zlo, nejdříve sobě, a až pak, když si myslí, že mají své jisté a že je to nebude nic stát, "pomohou" i někomu druhému, byť čistě proto, aby se sami před sebou a před druhými cítili líp, aby si byli snesitelnější, aby si od sebe ulevili, aby si od sebe pomohli. A pak (i když naději, že je nás víc, čerpám hlavně z umělecké literatury) je téměř prázdná množina lidí, kteří bytostně chápou, že poslechnout strach a zapřít lásku a empatii a dát přednost své ochraně před zmenšením utrpení někoho druhého, ničemu nepomůže, neboť to jen zvětšuje zlo, a právě už tím činí ze světa zlé a ještě o to horší místo, v němž je o to více třeba si naprosto bezpodmínečně pomáhat navzájem. Kdyby všichni lidé nepomáhali sobě, ale jen a pouze sobě navzájem, všechno utrpení by zmizelo a svět by byl šťastným místem. Přitom jde ryze o mechanický problém, o domluvu, přenesení těžiště z obstarávání se do starání. Je to prostá filosofie, žádná sofistika. Brání tomu jen ten sžíravý pomýlený zištný strach, sdílený a posilovaný všemi z té první množiny lidí, ta absurdní a záškodnická úvaha, že když někdo začne milovat a nezištně pomáhat první, a ti druzí se nepřidají, tak se mu to nevyplatí. Achacha, Člověk je tak skrz naskrz průsvitně uvnitř celý zkřivený a pokroucený, směšný a děsivý, až běda. A všichni pořád pomáhají sami sobě, čímž ubližují všem. Chlapík, co má ženu a děti a co v té úvodní scéně řve v ranním oparu s čoklíčkem v náruči "Jude!" za odjíždějícími nácky, aby udal souseda v nouzi, protože si nemůže pomoci a musí si pomáhat, protože si přece musíme pomáhat (a ten Žiďák mu z té situace nepomohl a nezmizel, nevypařil se, obtížný židák bez kouska pochopení pro jeho tíseň, tak se holt musí postarat sám!) je přesně tím prototypem, který v úvodu odhaluje neúprosnost tohohle filmu, jenž nás všechny soudí už tím, že je. Díky za odvahu všem, co se neztrácejí v té obrovské skoroprázdné druhé skupině. Musíme si pomáhat. Jak to máte vy? *~ (19.12.2017)

Veškerá protektorátní klišé po hřebejkovsku. Aneb každý měl doma toho svého žida... (01.03.2009)

Absolutně jsem neměl náladu se koukat na tenhle film, ovšem "promítání" bylo povinné... (14.06.2013)

Další z těch filmů, kdy se bráním označení komedie. "Musíme si pomáhat" obsahuje sice občasný jemný černý humor, ovšem ve výsledku je spíše "Schindlerovým seznamem" po česku. Jan Hřebejk s Petrem Jarchovským byli na pomezí let 99/00 v tvůrčím rozpuku a byl bych skutečně zvědav, jestli toto období překonají. Pochybuji o tom ( = určitě ne). Film totiž oplývá skvělým scénářem, režií, skvostnou kamerou Jana Malíře a v neposlední řadě skvělými hereckými výkony. Bolek Polívka byl naprosto omračující, zvláště v každé scéně s Richardem Tesaříkem. Csongor Kassai vypadá skutečně jako Žid, Jiří Pecha je typický maloměšťák a Jaroslav Dušek v životní roli. Po nějaké době alespoň tak trochu jiný pohled na válku, na světlé i stinné stránky českých povah a malá obyčejná lidská hrdinství, vyplývající nikoli ze statečnosti, ale spíše ze slušnosti. Na dnešní dobu učiněný zázrak a jeden z nejlepších filmů porevoluční éry. 95%. (15.09.2008)

Jeden z nejlepších českých filmů nejen posledních let.Famózní herecké výkony ( především Jarda Dušek je nezapomenutelný ),brilantní scénář a skvělá režie. (28.04.2003)

Hodně silný snímek. Zde bych chtěl vyzvednout především práci s kamerou, a nešablonovitost postav. Polívka dokázal, že umí hrát bez chyby i bez sprostých slov, Šišková zase předvedla zřejmě životní výkon a Dušek.. bez komentáře. Ale kdybych chtěl srovnávat, Želary u mě vedou stále. (05.05.2008)

Jsem rád, že jsem filmy typu Pupendo nebo Musíme si pomáhat od Jana Hřebejka viděl znovu až v pozdějším věku. Tehdy mi totiž nebylo ani dvacet a oba jsem vnímal všelijak, každopádně určitě ne tak pochvalně jako kouzelné Pelíšky. Ona touží po potomkovi, on po klidu s cigaretou na palandě, společně pak skrývají ve spíži židovského mladíka. Přitom k nim nepozván dochází loajální fašista, který jim občas donese klobásky, ale ve skutečnosti má zálusk na paní domu. Válka ničí životy tisíců lidí, smutnou dobu duo Jarchovský-Hřebejk okořeňuje komickými momenty. Výsledek o tragikomické podobě hrdinství mísí hořké drama a situační komiku, přitom je velmi celistvý a velmi zkušeně uchopený. Humor je jemný, mnohdy skrytý, ale velmi účinný. Složitou partii tvůrci rozehráli skvostně zejména díky hercům – hlučný a živelný šmírák Jaroslava Duška je opět skvělý, Bolek Polívka projde zajímavou proměnou a nejen v dramatických scénách je přesný, u Anny Šiškové je s podivem, že šlo s ohledem na vyzrálý herecký projev o filmový debut. Moc mě potěšila i Simona Stašová v drobné roli. Hluboká lidskost i pokřivenost národního charakteru v jednom balíčku!! PS: Trhavá, rozostřená kamera jednou, dvakrát fajn, kameraman Malíř to s ní ovšem přepískl. (09.05.2019)

Vážné téma, protkané inteligentním a citlivým humorem, kde podává Bolek Polívka jeden ze svých mnoha životních hereckých výkonů. Scéna v dešti, kde chce německý důstojník půjčit klíč, je napoprvé neuvěřitelně napínavá, ta s kočárkem v závěru, naopak dojemná. Na české poměry mistrovské dílo, které řadím společně s Obecnou školou na vrchol domácí porevoluční kinematografie. Bez debat nejlepší Hřebejkův film. (21.05.2020)

Pre mňa je film "Musíme si pomáhať" najlepším počinom režiséra Jana Hřebejka. I ostatné jeho snímky sú nadpriemernými dielami, ale táto hlboko ľudská dráma, odohrávajúca sa počas okupácie Česka nemeckou fašistickou armádou, je mimoriadne podarená. Aj vďaka výborným hereckým výkonom hlavných predstaviteľov, to radím ku špičke českého filmu. **** (12.02.2008)

Musíme si pomáhat rozhodně patří mezi ty nejlepší snímky moderní české kinematografie. Scénář nám sice párkrát jasně dá najevo, že byl zplozen Jarchovským, ale krom těch několika málo pofidérních momentů vytváří velmi působivou a prokleslenou látku pro přesnou Hřebjkovu režii, na které mi vadily jen ty "rozmazané" scény. Bolek Polívka si v charakterní roli vede úžasně a Anna Šišková má zase krásně roztomilý slovenský přízvuk. Jediný, kdo je trošku pozadu za ostatními herci je rozpačitý Jan Dušek . (09.09.2007)

Když je průměrný člověk, který se snaží nepozorován plynout s davem a jen přežít ty hrůzy 2. světové války, donucen proti své vůli hrát si na hrdinu, může to dopadnout všelijak. Na začátku je snaha pomoci a udělat dobrý skutek a než se člověk naděje, tak ze strachu o život svůj i své manželky se začne raději paktovat s Němci, jen aby nevzbudil zbytečné podezření, že u něj v tajné spíži za skříní je schován židovský uprchlík. Tenhle film, to je prostě úžasný zážitek, který stálo za to vidět. Ani na okamžik jsem se nenudil, vše jsem prožíval spolu s hlavními hrdiny a hrozně jsem fandil Bolku Polívkovi, aby to vše dobře dopadlo a válku přežil bez úhony. Úžasně zajímavý a napínavý příběh pak doplňují velice kvalitní herecké výkony, Bolek Polívka i Jarda Dušek potvrzují že umějí kvalitně zahrát velké role, a Csongor Kassai jako židovský uprchlík byl ve své roli absolutně přesvědčivý. Zkrátka tenhle film si budu pamatovat asi pěkně dlouho a jen tak z mé mysli nevymizí, nicméně objektivně musím říci, že přece jen film "Všichni moji blízcí", který byl na podobné téma, ve mně zanechal o něco málo hlubší otisk nežli film "Musíme si pomáhat". Každopádně ale nominace na Oscara zde byla více než zasloužená, protože tenhle film, to je úžasný filmový zážitek. Není nad čím váhat, uděluji pět hvězd. (12.01.2012)

...film s velmi silnym pribehom, zaujimavou "spomalenou" kamerou a skvelymi hereckymi vykonmi. (29.02.2004)