Žert

Spíše nezdařená adaptace, na jejíž kvalitě nic nemění to, že pod scénářem je podepsán Milan Kundera. Výborným nápadem je rozhodně první část, kdy celé Ludvíkovo kárné řízení probíhá z pohledu první osoby a vztahuje se k zestárlému Ludvíkovi, který se přijel pomstít. Dost zásadním problémem je, že do filmu nebylo možno přenést komplexitu knižní předlohy a tak se celý příběh redukuje na zkazku o cynické mstě poníženého chladnokrevného nihilisty. Logicky tak zmizela nejen Ludvíkova nešťastná snaha nalézt sebe sama za věčným koloběhem masek, ale i spousta nádherných momentů knihy (epizoda s Lucií za všechny). I odsudek ideologie je mnohem přímočařejší a prostodušší oproti postoji, který Kundera zaujal v knize. Uvědomění si sdílené viny na stavu světa a zároveň bezmocnosti tváří tvář dějinám je jednou z mocných vlastností předlohy, ve filmu ale chybí (drastické na Ludvíkově žertu je, že z určitého pohledu vše, za co je soudruhy odsouzen, skutečně je pravda). Asi to tak být muselo. (23.02.2004)

Minulost, k níž se Ludvík upíná, je už dávno pryč. V podobě, v jaké ji znal a chápal, neexistuje – doba pokročila a nyní se hraje podle jiných pravidel, což metaforicky (a bolestně) zjistí. Než se tak stane, snaží se Ludvík realizovat ďábelský plán – chce se pomstít Pavlovi prostřednictvím svedení jeho manželky, s níž se náhodou potká. Zatímco stárnoucí žena vzpomíná na prchavou radost svého mládí, kdy lidé zpívali a všude byla cítit naděje, pro Ludvíka se jedná hlavně o dobu, kdy pár řádků napsaných z legrace mohlo zničit život. Jakkoli se však cynický svůdník snaží, jeho msta se zcela mine účinkem – a společně s chřadnutím jeho plánů se zadrhne i do té doby plynule šlapající vyprávění. Společně se svým beznadějným antihrdinou doklopýtá do konce a podtrhne tak maximální subjektivitu celého filmu. Více zde (10.07.2022)

Vynikající adaptace vynikajícího románu. Geniální jsou ty hudebně ilustrované prostřihy minulost - přítomnost a Ludvík stojící mezi nimi jako nezúčastněný divák obou. Herecky jsou vynikající snad všichni, zvláště skvělý Somr a milá kuriozita v podobě Evalda Schorma. (Nehraje zde faráře, nýbrž laboranta. Tosima upozorňuji, že když je někdo evangelík, "uvažující o těch nejdůležitějších tématech života a smrti" a má doma mnoho starých knih, nemusí to být ještě farář.) Knihu jsem četl už dávno a mnohé se mi z hlavy vykouřilo. Pokud si vzpomínám, bylo v závěru mnohem více prostoru věnováno tématice moravského muzikanta a moravských (slováckých) písní. Je to téma smutné, protože tato žitá krása už tehdy umírala. A Ludvík se v tomto prostředí narodil. Proto na filmu oceňuji i takovou drobnost, že třeba na zábavě po jízdě králů jsou muzikanti rušeni nejen omladinou s tranzistorákem, ale i místním staříkem vyřvávajícím jakousi pseudomoravskou "romantickou" odrhovačku. Přiznám se, že mě taková nepovrchní vnímavost překvapila i u tak kvalitního autora, jako je Jireš. Rovněž místní autenticita - na dědovi z hotelu jsou jasně patrné nuance místní mluvy, přestože nemluví nářečím jako Ludvíkův přítel - primáš. Marigoldův kritický komentář mi prozrazuje, kolik jsem toho z knihy už zapomněl, narozdíl od něj jsem ale přesvědčen, že Jirešovo řešení je velmi dobré. Jakkoli je film z tohoto hlediska opravdu jen povrchní pozvánkou k tomu, abychom poznali (přečtením knihy), co je Ludvík vlastně zač. Ale mám-li být zcela upřímný, je mi odkunderovštěný Ludvík mnohem sympatičtější. (18.03.2011)

Dobré je, dobré je, že už není pána... Před pár lety jsem tenhle film míval hodně rád, byl mi blízký prostředím filozofické fakulty, okouzlil mě působivým spojením smutného příběhu s kontrastně veselou folklórní hudbou a hodně zaujal i exkursem do zcela odlišné doby s drsně radikální ideologií, během níž (nejen) věkově stejní lidé prožívali trpké situace (často s absurdně hořkou příchutí), jaké si většina naší, dnešní generace většinou neumí představit. Četl jsem mezi tím i rovněž skvělou Kunderovu předlohu, ale vzhledem k podobně mnohavrstvému a umělecky osobitému výsledku v případě filmu nemám s touto adaptací žádný problém. Včera jsem se konečně podíval na Jirešův debut Křik a záhy se po něm přidal i reprízu Žertu – působí na mě pořád stejně silně. V obou těchto filmech obdivuji umění pana režiséra, který do filmu trvajícího kolem necelých 80ti minut dokáže vtěsnat tolik zajímavých myšlenek, podnětů, témat, propojit je a hutně na malém prostoru rozehrát. Nechal jsem se pohltit pestrou mozaiku volně navazujících příhod a okamžiků, které se hlavnímu hrdinovi při návštěvě rodního města vybavují nebo je zrovna prožívá. Každá scéna ukrývá v sobě jistou výpověď, třeba i to zdánlivě obyčejné folklórní vystoupení před osudovou bitvou, přerušené moderní hudbou z tranzistoráků, nebo předchozí setkání s Ludvíkovou novou milenkou... obojí v kontrastu s potížemi 50. let ve škole či na vojenské službě ukazuje tu nastupující, pochopitelně zcela jinou mladou generaci, která si prošla jiným, mnohem pohodlnějším životem a tudíž vyznává jiné hodnoty a postoje. Osobitý zážitek podtrhly opět skvělé herecké výkony, nápaditá černobílá kamera či prolínání emocionálně kontrastních scén. Asi nejradši mám tu s nostalgickým folklórním dýchánkem ve sklípku a pak představování malby jednoho z vojáků s choulostivě vyobrazenou marxistickou teorií. :o) [95%] (27.06.2022)

"Ideme len dopredu a nikdy späť." Čo mi to len pripomína, kto to dnes stále hovorí len o pokroku s klapkami na očiach? Aha, novodobí boľševici progresívneho razenia, ktoré sa prejavuje nerozohnaním pohlavia v rozkroku. Opäť ukážka toho, že heslá v podstate ostávajú, mení sa len vlajka, orientácia - na krajiny i sexuálna - nejaké slogany sa ešte upravia a zase ideme len kupředu levá! Kundera to napísal výborne, krásne sa vysmial, ale okrem pár frkov sám film neponúka až toľko vtipnosti. (17.04.2024)