Žert

Opět ztracený komentář? Poprvé jsem Žert viděla krátce po té, co jsem přečetla knihu. Tehdy jsem byla vůči filmu dosti kritická. S větším odstupem času jsem viděla film znovu. To už jsem nesrovnávala s knižní předlohou. Mnohem víc jsem vnímala zdařilou atmosféru a způsob filmového vyprávění. (dnes 23.11.2020 viděno s dcerou jako příprava na její maturitu.) (23.11.2020)

,,V TÉ CHVÍLI JSEM POCHOPIL, ŽE SE MI NABÍZÍ PŘÍLEŽITOST K POMSTĚ, NA KTEROU JSEM ČEKAL 15 LET...“ /// Návrat do doby, ve který VŠUDE vládl zdravý duch. Nebo že by to tam páchlo blbostí? První půlka je (z mýho chabýho kulturního pohledu) fajn. Pak to začne bejt nuda. Ludva je děvkař, kterej nevěří lidem. Toť fakt. Když se dozvíme proč, tak se tady přestane cokoliv řešit. Aspoň z mýho pohledu. Má vyniknout cynismus? Nebo ideologická zoufalost? Oboje je jistě možno ukázat líp. /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Stejnojmennej román, kterej napsal v roce 1965 Milan Kundera, jsem nečetl. 2.) Už se nepamatuju. /// PŘÍBĚH *** HUMOR ne AKCE ne NAPĚTÍ ne (02.08.2014)

Žert není tak vtipný jak by se mohlo z názvu zdát. Film podle knihy napsané Milanem Kunderou vypráví (nečekaně) o milostných vztazích, ženách a jednom muži, který je má rád. Bohužel pro mě je Josef Somr nedostatečný herec na roli, která mu zde byla darována. Předlohu samotnou hodnotit nemohu, protože jsem ji nečetl. Film však ukazuje pozadí příběhu a období komunismu s perfektní přesností a celý příběh hlavní postavy odsouvá lehce do pozadí. (28.10.2006)

Dobré je, dobré je, že už není pána... Před pár lety jsem tenhle film míval hodně rád, byl mi blízký prostředím filozofické fakulty, okouzlil mě působivým spojením smutného příběhu s kontrastně veselou folklórní hudbou a hodně zaujal i exkursem do zcela odlišné doby s drsně radikální ideologií, během níž (nejen) věkově stejní lidé prožívali trpké situace (často s absurdně hořkou příchutí), jaké si většina naší, dnešní generace většinou neumí představit. Četl jsem mezi tím i rovněž skvělou Kunderovu předlohu, ale vzhledem k podobně mnohavrstvému a umělecky osobitému výsledku v případě filmu nemám s touto adaptací žádný problém. Včera jsem se konečně podíval na Jirešův debut Křik a záhy se po něm přidal i reprízu Žertu – působí na mě pořád stejně silně. V obou těchto filmech obdivuji umění pana režiséra, který do filmu trvajícího kolem necelých 80ti minut dokáže vtěsnat tolik zajímavých myšlenek, podnětů, témat, propojit je a hutně na malém prostoru rozehrát. Nechal jsem se pohltit pestrou mozaiku volně navazujících příhod a okamžiků, které se hlavnímu hrdinovi při návštěvě rodního města vybavují nebo je zrovna prožívá. Každá scéna ukrývá v sobě jistou výpověď, třeba i to zdánlivě obyčejné folklórní vystoupení před osudovou bitvou, přerušené moderní hudbou z tranzistoráků, nebo předchozí setkání s Ludvíkovou novou milenkou... obojí v kontrastu s potížemi 50. let ve škole či na vojenské službě ukazuje tu nastupující, pochopitelně zcela jinou mladou generaci, která si prošla jiným, mnohem pohodlnějším životem a tudíž vyznává jiné hodnoty a postoje. Osobitý zážitek podtrhly opět skvělé herecké výkony, nápaditá černobílá kamera či prolínání emocionálně kontrastních scén. Asi nejradši mám tu s nostalgickým folklórním dýchánkem ve sklípku a pak představování malby jednoho z vojáků s choulostivě vyobrazenou marxistickou teorií. :o) [95%] (27.06.2022)

Výrazně metaforické pozadí vyprávění a výtečný výkon smutně prázdného Josefa Somra – to je tím hlavním, co si na Jirešově Žertu budu vždycky pamatovat. Snímek kritizující totalitní politické praktiky, jak víme, komunistická cenzura poslala do trezoru. Působivé svědectví těží i z toho, že si Milan Kundera pohlídal scénář. Tragikomické, přesné. Nezapomínejme na minulost. (10.11.2016)