Smrt mouchy

Dospívání socialistického člověka aneb Není každý den posvícení. 1) Překvapivě neohrabané dialogy nevýrazného produktu reálně socialistického surrealismu sepsal Jan Otčenášek (režisér působil jako jeden ze tří scénáristů). 2) Pro příjemného a velmi přitažlivého 17letého Luboše Knytla to byla první a zároveň poslední filmová role, dnes se věnuje architektuře. Tehdy velmi sexy 19letý Otakar Brousek mladší ve velmi přiléhavých kalhotách byl další prvek, který jsem zaznamenal. 3) Pseudoekologicky zaměřený snímek působí jako pokroucená představa chorého mozku budovatele světlých zítřků o tom, jak žije a mluví soudobá mládež. I když 52letý Karel Kachyňa měl evidentně hodně slabou chvíli, přesto chvílemi jeho režisérská genialita probleskne i tímto jinak podprůměrným snímkem. (06.11.2011)

Karel Kachyňa dokázal svléknout nejednu herečku, zde velmi cudně i "priceznu Marušku". Jinak je film studiem o dospívání ve špinavém šedivém Kladně, hledání lásky, místě ve společnosti, o budoucnosti člověka. Setkáváme se i s jistým ekologickým pohledem, ale jedná se jen o velmi mírnou kritiku, kterou dospělé kádry dokáží rychle eliminovat. Je úsměvné, jak lidi ze sídliště ve městě odjíždí na obdobné sídliště za městy, kde se pachtí na chatičkách, ale jejich život je úplně stejný. Potěšilo mě, že tříletá holčička to nebyla... Nakonec jsem  byl překvapen minirolemi Jiřího Lábuse a Petra Kostky a mnohé známé herce uvedené zde jsem vůbec neodhalil. Stejně se ale někdy rád podívám znovu, byť hudba je dost brzy velmi otravná. (24.01.2023)

V 70. letech pravděpodobně Kachyňa experimentoval s omamnejma látkama, takže pod jeho taktovkou vznikaly filmy jako Láska a nebo právě Smrt mouchy. Pravou známku punku tomu ještě dodává Liškova psycho-hudba, Joudoslav Satoranský v roli ochránce přírody a ekologickýho aktivisty v kožený bundě a dost ujetá scéna s odvozem mrtvýho a těžce zranenýho v nákladovym prostoru Barkase. Přestože má film 86 minut, tak já ho sledoval s přestávkama asi 4 hodiny a neustále jsem u toho chlastal lahváče, takže jak stoupala hladina alkoholu v krvi, začal jsem v tom pomalu nacházet jakýsi zalíbení. Ale ve střízlivym stavu bych to asi nedal. (06.04.2012)

Poslední vzdechy šedesátých let se snaží nafouknout skrovný balónek puberty. Síla Liškovy hudby ani moc Kučerovy kamery nebo Kachyňovy režie však nedokáží odolat slepotě a hluchotě životního slohu, který zobrazují a který sebepopřením ducha národa i člověka v devětašedesátém definitivně ponížil život (tedy jeho představu) na standardní projev hmoty, nedotknutelné etikou ani časem, zato však odevzdané své nevíře ve – spásnou – putrefakci. Strach z much je raným projevem obavy z pomíjení a zakouší jej i hrdina, který suverénně svým teleobjektivem postřehuje vedle smyslových zón štěstí i kritické křivky devastace. Kachyňova normalizační Zvětšenina žel na rozdíl od té Antioniho nevidí, ale jen šmíruje. A takový je i její happyend. (03.03.2017)

Škoda sympatickýho Luboše Knytla, kterej si zahrál jenom tady a pak už nikdy víc. Škoda i tohohle filmu, protože občas zajiskří dobrým nápadem, pěknou kamerou a nezklamávajícím Somrem. Naopak to pohřbívá celková deprese sedmdesátek a soudruh profesor Satoranský. A úplnej průser je hudba Zdeňka Lišky, ta už tak po čtvrthodině začne bejt neskutečně vysírací. (06.04.2016)