Babí léto

Stáří... v podobě, která dojme, přesto nevydírá, nutí se zamyslet, přesto nepoučuje. Hluboce lidský příběh, poklona panu Hubačovi do nebe za krásný scénář, Vlastimil Brodský se Stellou Zázvorkovou úchvatným způsobem vdechli život manželskému páru po čtyřiceti letech společného života, filmový syn Ondřej Vetchý velice působivý (mám na mysli - na pěst), nejlepší kamarád Stanislav Zindulka, neumím si představit lepší volbu. Jednou si zkusím složit vlaštovku jako Bróďa... (09.10.2019)

Málokdy cítím po nějakým filmu tolik deprese, jako po Babím létu. Jak tady někdo píše, že by se to mělo povinně pouštět v domově důchodců, tak s tím nesouhlasím, pokud ovšem autor této myšlenky nechtěl, aby se domovy důchodců rychle vylidnily, aby tam mohl šoupnout někoho od sebe. Boj se stářím a odstraněním do starého železa společností je tu ukázán krásně, ale problém je, že já tady viděl tu hroznou bezvýchodnost stáří, kdy už člověk prostě nemůže skoro nic, a když se o to snaží, tak ho všichni ostatní považují za cvoka a podivína, případně mu to zatrhnou. Jak někdo někde řekl, na stáří a staré lidi se už nikdo nerad dívá (a kdo ano, je považován za cvoka). Atmosférou neutěšenosti, samoty a beznaděje stáří mi tenhle film hrozně připomínal báseň Františka Halase, Staré ženy, ze kterých tu uvedu malou ukázku (následuje): Smutná odpoledne nedělní smutná starými paními, které se belhají k oknům starou cestou vyšlapanou v koberci, starou cestou, mezi stolem a lůžkem, mezi zrcadlem a fotografiemi, mezi židlí a falešnou palmou. Opřeny potom o rám okenní dívají se dolů do ulic, odtud ta bezútěšnost odpolední nedělních. [...] Staré paní kulhají ke smrti, a těch několik zastavení na známé vyšlapané cestě, to je jen smítko na výšivce, to je jen skrčený roh povlaku, to je jen spadlý drobínek, nic jiného ta zastavení neznamenají. [...] Staré paní v koutku svém, shrbené a světem zapomenuté, staré paní jimž děti odešly a zemřely, staré paní nečekající na vrznutí dveří, plačící jen ze slabosti očí. [...] Staré paní plné tmy a odcházení, ruce spadlé v klín dvé mrtvých věcí zkřížených, v klíně v paláci života bývalém, ó domove života domove rozpadlém, krov kolem je zřícen jen siroa tam hnízdí, mé staré ženy klímající pod světem. [...] Mrtvá odpoledne nedělní, smutná tvářemi starých žen v nichž se již neobráží, jenom skomírání jenom nemoc, není vzpomínky není zasnění, není toužení ani naděje, jenom stáří jenom červ ještě spící. Vy tváře starých žen, s clonou minula tak těžce visící, jen kůži odhrňte a je to smrt, vy tváře starých žen, osiky bezlisté, monstrance nepozdvihované, mozaiky strastí, delty slzí, masky pošinuté, pohřebiště úsměvů, heraldiko bez vysvětlení, scvrklá jablka poznání, plástve vybrané, zápisy pomíjejícnosti. [...] Ó smutná odpoledne nedělní, na kříži starých žen. (19.12.2005)

Pro mě to bylo celé unavený, únavný a unavující příběh, který mi nic nedal. Každý velký herec má svůj poslední film, málokterému se ale dostalo takové publicity. V případě Babího léta je podle mě medializace nadhodnocená. A skládat ódy na Vlastimila Brodského (kterého si jinak vážím) jenom proto, že to byl jeho poslední film, se mi zdá pokrytecké. Stejně tak Český lev udělený stylem "rychle ho musíme ocenit, co kdyby brzo zemřel". Sporadicky zajiskřil jen herecký projev Stelly Zázvorkové. A pokud mě měla dojmout scéna u rozvodového soudu, tak nedojala. K tématu stáří mě víc bavily starší filmy Hvězda nebo Konečná stanice. (07.03.2009)

Michálek splatil svůj dluh vůči důchodcům. Jim ještě nevěnoval žádný ze svých filmů. Angažoval trio Brodský- Zázvorková-Zindulka, které možná mělo z hereckého hlediska to nejlepší už za sebou. Těžko však tihle herci mohli něco zkazit. A zážitek z filmu silně vylepšují. A dokonce předvádějí i nový rozměr svého herectví, patrné je to hlavně u hereckého chameleóna Brodského. Dojem kazila mizerná technická kvalita filmu. Především bych pracky zlámal zvukaři. Hercům nebylo mnohdy jeho vinou rozumět, do mikrofonu se nachytaly všemožné okolní rušivé srance. Dialogy byly originální, komfortní poslech nebyl umožněn, neb zvukař měl zřejmě k dispozici jen bambusovou tyč na konci obalenou molitanem. Ale ani obrazově film neexceluje. Celou dobu má film televizní proporce, ze kterých nesleví. Vše působí dost levným dojmem. Jako televizní film ideální, do kina nevhodně natočeno. Asi tahle, kdo zná Hubačovu scenáristikou tvorbu, ví přesně, co od toho může očekávat. Mě zesnulý Hubač příjemně překvapil, protože šedivost stáří má z jeho pohledu rozměr ironického nadhledu, který značně umocňuje vhodně zvolená herecká sestava. U dvou protagonistů, Brodský a Zázvorková, se jednalo o jakési neoficiální uzavření jejich bohaté herecké kariéry. Bylo by tedy z mé strany neuctivé poslat jeden z jejich posledních filmů do spodních polic jejich tvorby jen proto, že film měl slabé technické zázemí. Michálek je poměrně zajímavý režisér, který si s nástrahami náročného scénáře poradil dobře. Televizní obrazovka citlivě, vtipně i nadneseně natočenému snímku sluší dokonale. 60% (03.08.2015)

Jako na jaře probouzí se příroda, tak i v člověku počne probublávat pramínek života počínající dětstvím. Jaro střídá léto, pro někoho nejkrásnější roční období, které považuje většina z nás za nejúžasnější část života. Z dítěte se stává dospělý člověk, jenž musí čelit radostem a strastem, které mu byly postaveny do cesty. Všechno ale jednou končí, a proto jak čas plyne, léto překlene podzim, známý pro svou nevlídnou náruč. Nezmínila jsem však jednu část roku…babí léto. Stejně jako to chodí v přírodě a v babím létě rozkvétají poslední květiny, tak i lidská duše přijímá poslední zbytky paprsků. Tragikomický příběh o stáří, se kterým se hlavní hrdina Fanda odmítá smířit. Bojuje proti stereotypu, naplňuje své sny, zkrátka se pokouší navrátit do let raného mládí. Proč ne? Vždyť koho by bavilo věčné stěžování si na život, čekání na smrt, které je tak depresivní. Aneb staří jsme natolik, nakolik se cítíme, a proto mi byla postava Fandy obzvláště sympatická. Ve filmu se prolínají špičkové herecké výkony postavené především na Vlastimilu Brodském a Stele Zázvorkové, jejichž filmový vztah mne dokonale odzbrojil. To dokonalé soužití, pochopení, obrovská míra tolerance, která je pro úspěšný vztah hodně důležitá a vlastně i zvyk jednoho na druhého…Jak je možné, aby se tolik odlišní lidé milovali po celý život? On s věčným optimismem, ona úplný opak. Po partnerské krizi se Fanda naprosto změní, snaží se vyhovět manželčiným požadavkům, proto ztrácí elán, chuť do života a vše mu začíná být lhostejné. Nic ho netěší, jen tupě zírá z okna… Žena záhy zjistí, že ho miluje takového, jaký je. Dojemné vyprávění dvou starých lidí, který otevřel dvířka do mého nitra. (21.03.2008)