Přítelkyně z domu smutku

Co mě na tomto čtyřdílném televizním filmu dost bavilo, byly herecké výkony a to především ve vedlejších rolích. Herecké výkony byly bez rozdílu super. To ostatní mě až tolik neoslovilo. Všechno většinou jen velmi pomalu inscenované, prostředí vězení však docela věrohodně podané, ačkoliv Bočanova režie byla hodně obyčejná a hnusně televizní, anebo to bylo tou vyloženě hnusnou kamerou. V podstatě je to dobré, ale spíše jen v jednotlivostech, než jako celek. 60% (28.11.2011)

Jak už tu kdosi napsal přede mnou, je docela sranda vidět herce, kteří se jen o pár let dřív hojně angažovali v normalizačních seriálech, jak zde pro změnu tak svědomitě ztvárňují role ukřivděných chartistů. Holt změnila se politická situace, tak i herci museli převléct kabáty a začít kopat za vítěznou stranu (tedy pokud nechtěli být ihned po listopadu až do své smrti zakázáni tak jako charakterní Švorcová). Rovněž je velmi vtipné srovnání zdejšího hodnocení tohoto seriálu s podle mnohých silně prokomunisticky agitačním Druhým dechem, přitom v obou se hlavní role zhostila táž herečka. Jo, dvojí metr v zemi pokrytců funguje na jedničku. Ale zpátky k Domu smutku. Nebýt to záměrně až přespříliš politizované a jednostranně podané, dal bych lepší průměr 3 *. Českých seriálů z kriminálu není mnoho, čímž se prostředí stává atraktivním. Bohužel chátra 77 to pohnojila svými politickými mindráky, proto dám pouze 2 * a i to především za role, jež ztvárnily Bohdalová s Růžičkovou. Vtipné pasáže s nimi hravě strčí do kapsy až příliš vážnou roli Chýlkové. A poznámka na závěr: pravdoláskaři mají plnou hubu keců, že před 1989 byly pomeranče k dostání pouze na Vánoce a tady je politická mučednice obdarovávána pomeranči celoročně při každé návštěvě advokáta. To autoři zrovna moc nevychytali.:) 35% (20.02.2018)

Je zajímavé, že na záběry do kriminálů padesátých let jsme si museli počkat až se Sedláčkovým 20. stoletím a na film o komunisty zavražděné Milady Horákové asi budeme čekat ještě dlouho, tak ukázka onoho "nezměrného" utrpení, které nám tady soudružka Kantůrková prezentuje, stačily pouhé dva roky po tzv. sametové revoluci, ve skutečnosti jedné z těch zdařilých akcí STB. Inu, bylo potřeba udělat z lidí jejího typu hrdiny a ukázat, že největší zločiny a nejhorší zvěrstva se nepáchaly v padesátých letech, kdy mladá soudružka stejně jako většina ostatních disidentů - osvoboditelů patří k i díky rodinným vazbám ke komunistickému establishmentu, ale děly se až v sedmdesátých letech, kdy vrcholem útlaku bylo pár měsíců ve (v porovnání s 50. léty) fešáckém kriminálu...tvrdit, že lidem jako je Kantůrková vděčíme za svobodu je stejné jako oslava Rudé armády. A stejně je zajímavé, jak pro tyhle Kantůrkové, Dienstbiery nebo Kohouty začínají jejich životopisy až rokem 1968 (ačkoliv tyhle události byly jenom střetnutím mezi starými kádry a po moci dychtivými mladšími kádry a jelikož ty staré kádry byly stále ještě do morku kostí stalinistické, začali si ti k moci se deroucí včerejší fanatičtí mládežníci ohánět lidskými tvářemi a demokratizací. Když si přečteme Dva tisíce slov, není to nic jiného, než požadavek na výměnu kádrů z důvodu budování "lepšího" socialismu. Takže, milá paní Kantůrková, já nad tímhle tím vaším furt dokola omílaným opusem řeknu jediné, dostala jste jenom zlomek toho, co jste si zasloužila a věčná památka obětem (skutečným) režimu, který jste v mládí tak příkladně budovala. (01.03.2017)

Román Evy Kantůrkové má stejnou strukturu jako Hellerova Hlava 22. Je to série portrétů vězenkyň, které se v autorčině cele vystřídaly, a její vlastní příběh zůstává v pozadí. Nelze bohužel říct, že neskromně. Paní Kantůrková se místy líčí až nelidsky kladně. Takže rizikem dramatizace se mohlo stát totéž, co později ve Zdivočelé zemi, kde se tvůrci nespokojili s prostým vyprávěním strhujícího příběhu Jiřího Stránského, ale "pro sichr" udělali z hlavního hrdiny plakát věčně mudrujícího, neomylného pana Spravedlivého. O to víc si cením Přítelkyň. Podobné banalizaci se vyhnuly už ve scénáři, ale hlavně zásluhou inteligentní Ivany Chýlkové. Troufám si spekulovat, že 9 z 10 hereček by Martu interpretovalo jen povrchně jako trpělivý hromosvod cizích emocí. Ta role k tomu svádí - častěji než aktérkou je posluchačkou a pozorovatelkou výlevů ostatních, herecky nepoměrně vděčnějších postav. Ale všimněte si, jak jemně, někdy sotva postřehnutelně, svou roli "polidštila". Jako politická vězenkyně mezi zlodějkami a mordýřkami jim někdy "nahazuje repliky" mírně arogantně, elitářsky. S odstupem člověka, který nepřestává věřit, že Spravedlnost není slepá a že ji do tohoto očistce uvrhla jen přechodně. Každým nonverbálním projevem, ať už svrchním tónem řeči nebo uzavřeným posedem při čtení, si až štítivě vymezuje osobní prostor, i tehdy, když se slovy projevuje opačně - ze slušnosti. Vlastností velkých hereckých osobností je, že nám přiblíží postavu více podvědomou než přímočarou akcí. Přesně to Ivana Chýlková dokázala. Ironií osudu je, že paní Kantůrková se pak vyjádřila v tisku nespokojeně, že prý herečka nic nepochopila, že opravdu trpěly atd., jako by to snad Chýlková popírala. To je, myslím, velmi český přístup. My prostě chceme ty plakáty. Ale já s dovolením ne. 100% (12.01.2007)

4/4 Vynikající. Skvělé téma, výborné zpracování. Obdivuhodné herecké koncerty. Skvostné setkání hereček několika generací. Geislerová (půvabná, křehká a zároveň velmi silná a agresivní) a Kuklová zastupují ty nejmladší, za střední generaci je tu Chýlková s Blanarovičovou a z nejstarších Bohdalová, které opravdu stačí jen několik málo obrazů, aby vykreslila ve své roli celý život tak plasticky, jak jen je to možné. Lze litovat pouze jediného, totiž, že se jedná o minisérii. (01.04.2019)