Thelma a Louise

Butch Cassidy a Sundance Kid nakombinovaný v ideálním poměru s tím nejlepším z U-Turn - a to celé po žensku, ve vlastní šťávě a sarkastickém příběhu. Čili zásadní a dokonalý skvost, pilíř, který mi - jak zpětně vidím - chyběl do pochopení pyramidy dalších snímků, které se od těchhle odvozovaly, rozvíjely je, extrapolovaly nebo k nim vtipně odkazovaly (právě Tarantino a Stone). Půl filmu jsem vzdychala blahem a rozjařením, zbytek času tajila či popadala dech a mezitím dělala dlouhá aháááá. Brad Pitt a Hans Zimmer - vůbec jsem netušila, že se na tomhle filmu tak zásadně podepsali. Nebo že už tady se objevil Michael Madsen. Zkrátka těch aháááá bylo fakticky dost. Díky za letní kino v Nákladovém nádraží Žižkov. *~~ (23.07.2016)

Thelma a Louisa se rozhodly vypadnout ze svých rolí a během vizuálně podmanivé cesty zjišťují, že není nad život bez závazků, že je fajn být hrdinkami mužských žánrů a že pokud jako žena jednou porušíte pravidla patriarchátu, je sakra těžké zachovat si důstojnost a přežít. Teprve v závěru, který mi přišel spíše zdrcující než osvobozující, vychází plně najevo, jak tragický podtext ta vesmes zábavná jízda po celou dobu měla. Jinak všechna čest Scottovi, který se nevzdal svých "malířských" trademarků (širá westernová krajina Thelmy a Louisy, neonoirové svícení a déšť detektivního vyšetřování) a přitom natočil film, který je ženský a může na to být hrdý. 80% Zajímavé komentáře: Melies, Visáč, dobytek, Cimr, becki_tu (29.07.2005)

Celý problém Thelmy a Louisy tkví v nešťastném propojení precizity klasického hollywoodského stylu s evropskou tematikou aplikovanou na americké prostředí. Na jednu stranu se film tváří jako evropské vyprávění, kdy není děj motivován primárně příčinou a následkem nebo naplňováním deadlineů, ale pracuje s mnohem uvolněnějšími kauzálními vazbami a vědomým neujasněním si cíle, na druhou stranu rozvolněná šedesátá i deziluzivní léta sedmdesátá dávno odezněla. Nacházíme se v Americe, v post-klasickém Hollywoodu let devadesátých, s nimiž se pojí nutnost vršit deadliney – tedy jakési limity, do kdy musejí postavy vyřešit určitou věc. Takový deadline představuje kupříkladu vzetí / nevzetí Brada Pitta (na rozhodnutí mají postavy vymezený čas, protože Brad na ně věčně čekat přirozeně nebude), sehnání peněz nebo překročení hranic do Mexika. Nejvýraznější deadline je pak policie, jež obě dívky stíhá a jež rámuje celý příběh (proto dojde ke kontaktu dívek s policí až u konce). Jak vidno, deadliney jasně převažují nad uvolněným evropským vyprávěním, s kterým nemá film zhola nic společného, přestože po něm permanentně - minimálně synopsí - háže očkem. Postavy se v hollywoodských filmech osvobodit a odpoutat zkrátka nemohou. I když možná za tím nevězí normy hollywoodského vyprávění, ale omezení, které na dívky klade patriarchální model společnosti. Rovněž proto se těší Thelma a Louisa tak značné oblibě mezi teoretičkami genderových, feministických, post-feministických, kulturálních a queer studií. Přesto všechno je film nesmírně zajímavý jednou věcí – zdá se, jako by prohazoval příčinu a následek, protože obě dívky teprve až po objevení deadlineu (budoucího následku) začínají konat, ale tomuto deadlineu se snaží pokaždé vyhnout. Směřuje se tu od deadlineu, nikoliv k němu. Jak mazané, pane Scott! (03.05.2009)

"Na nic se mě neptej a já ti nebudu lhát." Tak to je slušná nabídka, kterou určitě někdy v životě použiju. Jenže Thelma a Louise netoužily po podobné nabídce, ale chtěly si o víkendu zachatařit. Jenže alkohol je svině, chlapi prý taky a tak se z nich staly desperátky, toužící po svobodě a bezpečí Mexika. Nebudu tvrdit, že jim tak úplně rozumím, protože nejsem žena a pocit svobody mi ještě nikdo nikdy neodcizil. Na druhou stranu mě zaujal ten příjemně vanoucí vítr ve vlasech při projížďkách v kabrioletu a taky skutečnost, že si to dokázaly užít až do konce. Je to inspirativní, takže je škoda, že u nás nejsou tak jedinečné silnice, pěkné počasí a pohodlná posouvátka, protože při představě jízdy v dešti ve Fabii s uřezanou střechou po D1 to tak nějak ztrácí na romantice. (23.11.2016)

O tomhle filmu jsem už hodně slyšel, a proto jsem k němu přistupoval opatrně. Nejednou se mi stalo, že filmy, o kterých jsem hodně slyšel, mě těžce zklamaly. Naštěstí tenhle ne. Ridley Scott je prostě génius - průměrný režisér by z tohoto filmu udělal pohádku o tom, jak se dvě ženské mstí všem těm "fujky fujky" mužům, on přidržuje otěže a brání tak snímku stát se jen tupou feministickou břečkou. To vše podkresluje dokonalá práce s kamerou, boží hudba od mistra Zimmera a hlavně dva skvělé výkony v hlavních rolích. Vím, že (opět) půjdu proti proudu, ale říct, teda napsat, to musím. Geena Davis by si zasloužila Oscara, protože její Thelma je naprosto dokonale ztvárněný charakter. A kdo říká, že ne, tak tomu závidím, protože v životě ještě nepoznal nikoho takového (já za svůj poměrně krátký život poznal už pár Thelm (divné slovo, že) a právě proto oceňuju právě Geenin výkon.) Susan byla taky skvělá, Brad Pitt mě pobavil svým akcentem a Michael Madsen přesvědčil, že umí hrát. Na tuhle nevšední jízdu se určitě vydám ještě několikrát… 100 %. P. S. A abych nezapomněl, při závěru jsem měl husí kůži i přesto, že bylo jasné, co se stane. Možná i to svědčí o režisérově umu. (12.11.2011)