Pupendo

Stejně jako v jiných filmech, na kterých spolupracovala dvojka Hřebejk a Jarchovský je Pupendo, hlavně komedií, která se snaží být vtipnou v situacích, při kterých do vtipu rozhodně nebylo a hlavní je, že úspěšně. Přesto, ale musím přiznat, že se mi Pupendo, jako film nelíbilo natolik jako Hřebejkovi předešlé filmy. Ty další šly kvalitou ještě níže, o nich nemůže být ani řeč. Já jsem sice v té době nežil, ale rozhodně bych to nechtěl zažít, osobně. Stačí, když vidím tento film. Ihned si dokážu představit, jak to v tu chvíli muselo fungovat. Klasicky výborná atmosféra a lehce ztřeštěné postavičky. Problém je, že ne každá scéna je tak geniální jako například v Pelíškách. Já, jako divák, jsem si zapamatoval jen určité chvíle a zbytek se víceméně rozplynul. Ale to je jen můj názor. Beztak je tento film jedním z nejúspěšnějších českých filmů v 21. století a když budu mít chuť, s radostí se na něj znova a rád podívám, ale vůči jiným Hřebejkovým filmům, je tento na trochu jiné úrovni. --- Ale můžeš mě ještě překvapit a popsat mi ženské pohlavní orgány. - Já bych vám je popsal, soudružko, ale já nemám křídu. (21.11.2007)

Jsem rád, že jsem filmy typu Pupendo nebo Musíme si pomáhat viděl znovu až v pozdějším věku. Tehdy mi nebylo ani dvacet a oba jsem vnímal všelijak, každopádně určitě ne tak pochvalně jako kouzelné Pelíšky. Návrat po letech ke snům o výjezdní doložce na dovolenou, k poselství budoucím generacím v podobě mozaiky ve vestibulu školy, ke společnému poslechu Hlasu Ameriky nebo k rodinné schránce přání mi totiž zatraceně chutnal. Sochař Mára před lety nesklonil hlavu a umělecké výzvy jsou mu tak od té doby zapovězeny. Rád si přihne, rád si posedí s prutem u vody, klesl k výrobě keramických prasátek. Přežívá s hubatou (a oddanou) manželkou a dvěma syny. A není mu úplně zle. Tu a tam debatují s jinou rodinou (loajální režimu), kterou zastupuje zejména Márova bývalá žačka a milenka a ředitel gymnázia. Mají k sobě blíž, než by se mohlo zdát. Zatuchlá a šedivá léta. Jan Hřebejk je v mnoha momentech naprosto přesný a zkušený. V práci s herci obzvlášť. Nehodlám nikoho z ústřední čtveřice výrazněji vyzdvihovat, ale Míla Břečka v hlučném podání Jaroslava Duška je kouzelný. Výsledek je plný nejen skvostných hereckých výkonů, ale i řady silných momentů a štiplavé pravdy. Díky za to! (29.04.2019)

Vzhľadom k nepriazni osudu som tento film zhlaidol až 17 rokov po jeho vzniku. Hřebejk v Pupende pracuje prakticky s rovnakou stratégiou ako Troška vo svojich Kameňákoch – daj dohromady 30 srandovných scénok a máš film. Kto s ňou vlastne prišiel ako prvý, neviem, oba filmy sú z rovnakého roku. Scénky v oboch filmoch idú jedna za druhou, nič by sa nestalo, keby tá z prostriedku bola na začiatku a tá z druhej štvrtiny v tej tretej. „Včera, dnes a zítra“ vs. „V sobotu večer, v neděli ráno“, Čechoslovák vie, o čom je reč. Avšak zatiaľ čo Kameňák som nedopozeral, lebo som to nedokázal, Pupendo mi postupne začalo pripadať ako rozbitá nádoba, ktorá sa zázračne spojila a ten pocit vystihujú pre mňa jedine slová klasika: „Dáma nebola najmladšia a nebola ani pekná. Pozoruhodné však bolo, že nepekné črty tváre mala usporiadané tak pekne, že sa z toho mohol človek zblázniť“. V závere režisér zaradil výhybku – Balaton je metafyzický ako Antonioni a groteskný ako Fellini. Tu naozaj mohlo fungovať máločo, ale vzniklo majstrovské dielo. Vďaka polodokumentárnemu drajvu sa z filmu bohužiaľ nedá odčítať, do akej miery tvorcovia pohŕdajú konformistami. Existujú totiž zlí konformisti, ktorí ubližujú, no a tí druhí. Nie každý je (či môže byť) typom hrdinu. Ak by bol, nepotrebovali by sme nebo. (05.01.2020)

Pupendo rozhodne nie sú Pelíšky II. Treba napísať, že režisér sa podstatne zamotal do množstva charakterov a niektoré minipríbehy zostali v deji nedotiahnuté do konca v podstate zabudnuté. Prekvapujúco umelo pôsobí aj exhibicionistická scénka nahej Vilmy Cibulkovej, ktorá bola skôr demonštráciou vylepšených predností ženského tela, ako metaforou úplného odhalenia osobnosti. Okrem jedného pozitíva a to kamery je Pupendo charakteristické aj svojou hudobnou stopou - tvorenou archívnymi skladbami daného obdobia, čo diváka veľmi poteší. Režisér Jan Hřebejk sa raz vyjadril že sa vždy snažil točiť filmy, ktoré sa dajú pozerať aj niekoľko krát. To sa mu v tomto prípade v skutku nepodarilo. Tentokrát nám servíruje podpriemernú nostalgicko-smutno-komickú, jednoduchými metaforami osadenú filmovú zlátaninu. Diváka chce predovšetkým inteligentne baviť a nie ho trápiť skutočnou situáciou rokov osemdesiatych. Nemyslím si, že ho ale za to treba kritizovať. (06.03.2019)