Společnost mrtvých básníků

Slovy kromobyčejně obtížně postihnutelný film, což vlastně ideálně koresponduje s nesmyslností mechanických rozborů básní. Jeho první polovina se na počáteční dojem zdá býti poněkud bezprizorní a nevýrazná, leč zdání zastírá skutečný potenciál. V posledním dějství (což je cca závěrečná půlhodina) totiž přichází nádherný "tropus" a logický zvrat událostí (téměř jako u anglického sonetu), který z celku činí něco Velkého, Nezvyklého a Kultovního. Domnívám se, že zdaleka nejsem jediný, koho ta finální smršť precizně vystavěných a vygradovaných scén uvedla v transcendentální blaženost. O nadělení "pětihvězdí" jsem při náběhu závěrečných titulků ani na zlomek času nezapochyboval, a to i přes fakt, že na mě to neustálé čarování se zoomem působilo značně rušivě, neřkuli levně. Peter Weir je génius a Robin Williams jeho, řekněme "genius loci". (03.09.2008)

Tak trochu Pomsta šprtů a High School Musical v jednom. Což je samozřejmě blbost:) Milej film, který mě ale přes veškerou snahu nedokázal nakazit svou rozzářenou optimistickou náladou v první polovině, ani pohnout v druhé části, na to jsem prostě měl moc cynickou náladu. Kdybych to viděl v nějakých 16 17 letech, tak na to mám asi o hodně jiný názor. (16.08.2009)

Velice citlivý a hluboce lidský film, který, nejen že zobrazuje bez příkras zatuchlý puritánský školní systém Ameriky 50. let, ale zároveň nakopává prdel konvencím, konzervatismu a starosvětskému učitelskému a rodičovskému despotismu. Vrcholí lidskou slabostí a ústí v nádherný dojemný závěr, malému (ovšem nikoli bezvýznamnému) chlapeckému hrdinství. Peter Weir natočil na první pohled obyčejný film. Ovšem pod jeho slupkou se schovává něco mnohem většího. 95%. (05.02.2008)

Bezpochyby jde o velice dobrý film, skvěle natočený, s výborným scénářem a zajímavým podtextem, ale něco mi tam malilinko vadilo nebo chybělo... Těžko přesně pojmenovat co, ale neměl jsem z toho ten pětihvězdičkový dojem jako mnoho lidí tady. Několikrát tu byla zmíněna "nenápadnost" Weirových filmů, ale tenhle kus mi přišel nenápadný až příliš. Místy mi Společnost mrtvých básníků připomněla (vzdáleně) Andersonův film Kdyby.., děj se odehrával ve stejném prostředí a společná byla i touha hlavních hrdinů po svobodném myšlení, vyjádření a nepodléhání ztuhlosti školních řádů (Carpe diem...). Nicméně Společnost mrtvých básníků je přece jen o něčem jiném. Kdyby.. je alegorie, kdežto Weirův film jde do všeho zpříma a bez oklik, má jasnou zápletku, tragické výústění i působivé finále. Moc se mi líbila scéna, kdy student četl úvod do poezie od jednoho ctihodného autora, jenž požitek z poezie měřil takřka matematicky, a především komentář k němu pronesený učitelem Keatigem:"Exkrement... To si myslím o panu J.Evans Pritchardovi, PhD...Neklademe tady nějaké potrubí. Tohle je poezie!! Není to žádná písničková soutěž: 'Mně se líbí Byron - dám mu 42, ale špatně se na něj tancuje...' " Robin Williams v roli Johna Keatinga byl dobrý, ještě víc se mi líbil student, kterého hrál Ethan Hawke. Ve filmu mi ale chyběla nějaká výraznější a poutavější atmosféra. Pěkné 4 hvězdičky. (11.07.2006)

Vzpoura proti konformitě, která má skutečně smysl, náboj, obsah. Vzpoura touhy snít, mít ideály, prožívat naplno. I když to je vedle odvahy a síly přijmout pokoření jen jedna ze složek silné osobnosti, je to právě ta, která lidem dává to nejcennější, radost ze života a naději. Společnost mrtvých básníků nebouří drogami ani adrenalinem, ale zušlechťováním. Weirovo oblíbené téma jedinec - pravidla - povinnost - společnost. Konec je nádherný: "Ó kapitáne, můj kapitáne.." (14.10.2007)