Václav Vích

Kameraman Václav Vích se narodil 19. ledna 1898 v Karlových Varech. Nejdříve se vyučil holičem a od šestnácti let byl vášnivým fotoametérem. Za první světové války se velmi zdokonalil a sloužil jako vojenský fotograf na frontě, v zákopech a na bojištích, kde mu hrozila i ztráta života.

Po návratu z vojny okamžitě vstoupil do služeb české kinematografie, kde začínal od píky u všech oborů. Poprvé se s filmováním dostal do styku jako představitel cirkusáka v komedii VENOUŠEK A STÁZIČKA (1922) režiséra Svatopluka Innemanna s Adolfem Branaldem a Zdenou Kavkovou v titulních úlohách.

K herectví se ještě vrátil v první polovině 30. let jako divák na hokeji v Innemannově komedii SŇATKOVÁ KANCELÁŘ (1932), fotograf v operetě POLSKÁ KREV (1934) Karla Lamače a kameraman v české i německé verzi komedie Martina Friče a Vlasty Buriana HRDINA JEDNÉ NOCI (1935).

Roku 1923 již začínal jako druhý kameraman u Otty Hellera (ÚNOS BANKÉŘE FUXE) a Josefa Kokeisla (DVOJÍ ŽIVOT, DĚVČE Z HOR). Již roku 1925 působil jako samostatný kameraman u řady významných režisérů, například u Karla Antona (DO PANSKÉHO STAVU, OTEC KONDELÍK A ŽENICH VEJVARA I. a II. či POHÁDKA MÁJE), Svatopluka Innemanna (ŠVEJK V RUSKÉM ZAJETÍ, VE DVOU SE TO LÉPE TÁHNE aj.), Přemysla Pražského (PODSKALÁK), J. S. Kolára (SVATÝ VÁCLAV), Vladimíra Slavínského (Z LÁSKY) a zejména Gustava Machatého, kdy slavil světový úspěch svým vizuálním ztvárnění jeho EROTIKONU (1929). Mimoto natáčel krátké a osvětové snímky (PRAHA, MĚSTO STA VĚŽÍ, PRAHA V ZÁŘI SVĚTEL, MLÉKAŘSKÁ DRUŽSTVA, OD ZRNA AŽ K CHLEBU, POKUSY S MODELY JEZŮ).

Jako žák Otty Hellera vynikal skvělým zachycením české krajiny a konvenčních ateliérových scén. Často své filmy snímal ve spolupráci s dalšími kameramany (např. s Ottou Hellerem či Janem Stallichem). Bohužel zachycení portrétních snímků pro něho bylo největší obtíží. Se zvykem staré kameramanské školy snímal osoby od hrudníku po oči či od kotníků k bradě, takže často nebyl obličej snímané osoby ani vidět. Přesto se mu povedlo pozdvihnout fotografickou stránku více jak 40 filmů 1. poloviny 30. let.

Také ve zvukovém období spolupracoval s nejlepšími českými režiséry: Svatoplukem Innemannem (FIDLOVAČKA, PSOHLAVCI, MUŽI V OFFSIDU, KAREL HAVLÍČEK BOROVSKÝ, ŠENKÝŘKA „U DIVOKÉ KRÁSY“, PŘED MATURITOU, VRAŽDA V OSTROVNÍ ULICI apod.), Karlem Lamačem (C. A K. POLNÍ MARŠÁLEK), Gustavem Machatým (ZE SOBOTY NA NEDĚLI, NAČERADEC, KRÁL KIBICŮ), Jindřichem Honzlem (PUDR A BENZIN, PENÍZE NEBO ŽIVOT), Martinem Fričem (U SNĚDENÉHO KRÁMU, ŽIVOT JE PES, MAZLÍČEK) ale často i s těmi průměrnými – M. J. Krňanským (př. ZE SVĚTA LESNÍCH SAMOT), Miroslavem Cikánem (DŮM NA PŘEDMĚSTÍ, HRDINNÝ KAPITÁN KORKORÁN atd.) nebo Vladimírem Slavínským (ZLATÁ KATEŘINA, MATKA KRÁČMERKA, STUDENTSKÁ MÁMA).

Svou dosud dobrou mezinárodní pověst upevnil svou kamerou u česko – francouzských dramat VOLHA V PLAMENECH (1934) Viktora Turžanskije a Duvivierova GOLEMA (1936), jež byly natáčeny v nových barrandovských ateliérech. Roku 1936 se nechal zlákat nabídkou Gustava Machatého, aby s ním odjel do Itálie natočit drama BALLERINE / TANEČNICE (1936), které skončilo naprostým fiaskem. Ale díky skvělé kameře získal Vích nové nabídky italských producentů na spolupráci.

V Itálii se natrvalo usadil a tvořil zde pro řadu významných italských režisérů (př. G. Alessandrini, C. D'Erric, M. Soldati). Kromě italských filmů (IL CORSARO NERO, IL CONTE DI BRECHARD, CORONA DI FERRO, CESARELLA) natočil Vích také francouzské (NOUS NE SOMMES PAS), anglické (NIGHT BEAT), německé (MADELEINE UND DER LEGIONÄR, DIE SÜNDERIN, ES GESCHEHEN), americké (THE DEVIL MAKES THREE), jugoslávské (DJEVOJKE I MUŠKARCI) a rakouské (DER SCHÖNSTE TAG MEINES LEBENS). Naposledy filmoval roku 1962. Za kameru u filmu DANIELE CORTIS (1946) získal Stříbrnou stuhu /Nastro d'Argento/ (1947). Průkopník Václav Vích zemřel 14. září 1966 v italském Římě.

Jaroslav "krib" Lopour