Betlémské světlo

Film pro starší a pokročilé. 1)  Osvědčený režisér opět zpracovává předlohu svého otce, zatímco střih svěřil synovi. Půvabné nápady jsou mile starosvětsky zfilmované a hladí po duši._____ 2)  Nicméně ve druhé polovině příběhy ztrácejí drajv, nápady řídnou a film začíná poněkud nudit._____ 3)  Snímek je spíše určen starším lidem, kteří už vědí svoje a ocení svěrákovské vidění světa. To nejlepší má 85letý (k roku natáčení 2021) Zdeněk Svěrák očividně už za sebou. Ale pořád má co říci a já i nadále jsem a budu jeho pozorným čtenářem, posluchačem či divákem._____ 4)  Výstižný koment: Marthos***, Big Bear***. (13.01.2024)

„NENÍ TO TEN SPISOVATEL ŠEJNOHA? ON JEŠTĚ ŽIJE?…“  O krizi „posledního“ věku, schovaný do křoví, vytvořenýho z postav a příběhů Svěrákových povídek. Hele… jede si to tím svým klidným tempem, a nás, co máme Zdendu rádi, to ani moc nenudí, ale… Vlastně jaký ale? Co už se z tohohle poslepovanýho příběhu, kterej odráží další životní etapu Svěráka otce – dědy, dá vymáčknout? Sice je tu přítomen onen laskavý, ale je ho málo. Vlastně málo je toho tady hodně (kromě Kotka a Ramby). Dám za tři, ale bude to spíš pro fandy a ty, kterých se to nějak dotýká (tedy chtějí vidět mladou holku, jsou chycení v pasti „stoletýho“ manželskýho vztahu…).     /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Nečtu Povídky psané Zdeňkem Svěrákem. 2.) Nedokážu si představit Vánoce bez Betlémského světla.               PŘÍBĚH  **  HUMOR  *  AKCE  ne  NAPĚTÍ  ne (01.03.2023)

Jan Svěrák scenárista si tentokrát naběhl a pospojovat tři úplně rozdílné povídky svého otce do smysluplného tvaru nedokázal. Sice začíná nadějně, ale bohužel úvodní scéna z filmu značně vybočuje, a navázat se na ni moc nedaří. Jan Svěrák režisér a kvalitní herecké osazenstvo ale film udrží nad vodou, takže jsem se nezačal vyloženě nudit. Druhá silná scéna je až těsně před závěrečnými titulky. (11.03.2022)

Myslím, že pro Betlémské světlo jsou nesmírně důležité dvě ženy - manželka spisovatele v letech v podání Daniely Kolářové a Tereza Ramba jako postava jeho povídky. Když je postavíme vedle sebe, vynikne smysl filmu. U Šejnohů doma vidíme, jak se autor, evidentně proutník ve výslužbě, nechce vzdávat literárních nápadů ani světa, který dříve znával nebo o němž si idealisticky myslí, že takový byl. Manželku přitom víceméně ignoruje, ale není to zlý úmysl - prostě se mu myšlenky toulají jinde, a tam, kde svým literárním postavám může linkovat životy, je mu fajn. Právem mu manželka vytýká, že vůbec nerozumí tomu, co ona chce, a že vlastně nerozumí ženám vůbec. Že má pravdu, doloží právě povídka s Terezou Ramba a Vojtěchem Kotkem, ve které my coby diváci z reality vidíme hlavně přehnaný toxický vztah dvou mladých lidí, ovšem ne tak Šejnoha, který je s vývojem děje zdá se spokojen a ačkoliv ho za uslintanost a oplzlost kritizuje jak manželka, tak jeho postava, píše si to stejně podle sebe. V tom vidím smysl filmu - kontrast reality a fantazie, která sice osvobozuje, ale zároveň může i odcizit. Betlémského světla jsem se zprvu trochu obával - upoutávka vypadala televizně a ani Jan Svěrák, v několika rozhovorech opakující, že ho už režie moc netěší, při vzpomínce na Po strništi bos důvěru nevzbuzoval. Ovšem hned při úvodní scéně mi bylo jasné, že to s obavami nebude tak horké. Scénář je sice zmatek nad zmatek, zmíněná povídka by zasloužila zkrátit a najdou se scény, které měly být působivé, ale nějak se to nepovedlo a jsou spíše trapné ("drama" v Ruslanovi a Ludmile), jenže právě díky tomu, o čem film je, se to vlastně daří maskovat. Film i krásně vypadá a hraje (Ondřej Soukup složil fakt úžasný soundtrack)... No a pak je tu samozřejmě Zdeněk Svěrák v hlavní roli a jeho typický humor, který nemá problém rozesmát celé kino, ať už to je dialog zestárlých manželů, správně padnoucí vulgarita ve stylu Cimrmanova šrapnelu nebo neodolatelné vtírání se do spisovatelovy přízně v podání Vladimíra Javorského. Já jsem překvapený a moc spokojený. (22.03.2022)

Svěrákova pocta legendárnímu Philippe de Brocovi a jeho Muži z Acapulca. Nejsofistikovanější a nejodvážnější dílo Jana Svěráka, ve kterém divákovi prezentuje prostřednictvím postavy svého otce myšlenkový chaos kreativně smýšlejících jedinců, mezi něž se mimo jiné také směle řadím. Tuto myšlenkovou změť zobrazuje s naprostou přesností, a pakliže bych měl někomu vysvětlit co mi v životě neustále proudí hlavou, pak bych ho odkázal právě na tento film. Svěrákovi se daří transformovat na plátno své myšlenky v plné síle, naprosto explicitně a velmi přímočaře, což je s ohledem na složitost látky přímo dechberoucí. Betlémské světlo je pro mě větším zážitkem, než byl v minulém roce Zátopek. Odvážně se ho dovolím zařadit po bok Pelíšků a Vlastníků, které jsou pro mě vrcholem české komediální tvorby, a které si s chutí pouštím opakovaně. Jedinou výtku mám k použité zvukové stopě, která mi evokovala levnou televizní produkci, to však nemění nic na pětihvězdičkovém bodovém ohodnocení. 👌 (14.03.2022) (15.03.2022)