Tři přání pro Popelku

Chápu pozadí toho, proč Norové natočili remake naší Popelky. Je to u nich stejně tradiční jako u nás. Taky moc dobře vím, že se hodně snažili. Nicméně mi tam strašně chyběla ta "pohádkovost" a ty správné vibes. Toto mi přišlo až moc filmové a emočně ploché. Chyběla tomu hloubka a vtip. Nicméně snaha dobrá. (29.12.2021)

Naštěstí to není jen shot-for-shot předělávka Vorlíčkovy Popelky, tvůrci si všimli jejích zjevných slabin a snažili se z nich poučit. Postavy kromě účelu mají i určitou míru hloubky, kterou jim žánr dovolí: nevlastní sestra Dora tu oproti verzi z roku 1973 není jen záporák, ale spíš mladá naivní dívka manipulovaná svou matkou; princ se odmítá oženit, nejen protože chce být i nadále neřízeným floutkem, ale také protože žádnou z nevěst nezná a nic k ní necítí; princ s Popelkou mají více interakcí než v originále, jejich zalíbení jeden v druhém je daleko uvěřitelnější. Některé dějové nedomyšlenosti z Tří oříšků zde konečně dávají smysl: Popelka nemá závoj, aby prince zlobila svou hádankou, a neutíká z plesu jen tak z plezíru, ale závoj má ze strachu, že bude na plese rozpoznána macechou, a utíká právě ve chvíli, kdy se její obavy začnou naplňovat. Tohle vše je nutno přičíst tvůrcům k dobru a Tři přání pro Popelku tak nejsou úplně zbytečným remakem. Co však oproti české verzi chybí, je jakákoli osobitost. Chybí Svobodova hudba, chybí humor, chybí výraznější herecká akce a není to nijak vizuálně zajímavé. 5/10 (20.01.2022)

Norská verze naší Popelky rozhodně neurazí. Odehrává se v krásném prostředí, hudba je příjemná, herecké výkony potěšující (podoba královského páru s německými herci ze Třech oříšků asi není náhodná) a velmi drobné obměny v ději nejsou nutně na škodu. Na Libušku jako Popelku a Trávníčka coby prince sice norští kolegové nemají (tím neříkám, že nejsou sympatičtí, herečka Popelky se mi líbila), zakomponovaná homosexualita je zbytečná, ale i díky citlivému adaptování Vorlíčkova díla, držení se předlohy i v detailech, oceňuji tento počin 4* a už se těším na vánoční reprízu té naší milované verze. (21.12.2023)

Tak to bychom měli.  Naše, vpravdě národní "Tři oříšky pro Popelku" (1973) mají dívčí půvab a nevinnost, ale i milé rošťáctví a vzdor Libuše Šafránkové, vtip, svěžest, fantazii, nadhled a kreativitu by mohly rozdávat a jejich hudební složka je nezapomenutelná. "Tři přání pro Popelku" vedle nich působí dosti chudě a trochu ponuře. Berou se strašlivě vážně, neumějí vykřesat tu správnou pohádkovou jiskru, která by je oživila a která by mě s nimi smířila. Tam, kde opisují, jsou jednoznačně horší ... a řídké okamžiky, v nichž volí vlastní cestu, neumějí prodat - pokaždé je z nějakého záhadného důvodu dokonale zazdí. Dokonce ani v tricích nevynikají, navzdory téměř neomezeným možnostem digitálního věku. Pravda, pyšní se pěknou polární září, ale bez té se docela dobře obejdu. Nepřesvědčivé 2,5* (05.01.2023)

Je to strašně zvláštní, protože tahle Popelka je delší, a hektičtější, než původní, a přesto se v ní téměř nic nestane a působí strašně okleštěně. To, na co Norové spoléhali nejvíc, svou přenádhernou krajinu, nasnímali nudně, mezi Popelkou a princem není žádné pnutí, a macecha je trapně přepálená. Nic z toho, co Noroé přidali svého, není dobré, a divil bych se, kdyby nad touhle kuriozitou za pár let ani nevzdechli. Jo a Popelka vynadá princi, aby nezabíjel zvířata která nemá k jídlu, a o minutu pozdějš sundá ptáka v letu, aby dokázala, jaký je čarostřelec. Asi tak. (07.02.2022)