A pátý jezdec je Strach

Při pohledu na filmy jako Rosselliniho PAISA, ŘÍM OTEVŘENÉ MĚSTO nebo Truffautovo POSLEDNÍ METRO - ve výčtu bylo možné dále pokračovat - se může nakrátko zdát, že filmy podobného dosahu a hloubky naše národní kinematografie hraného filmu postrádá. Brynychův STRACH - a není osamělý - dokládá opak. Působivá konfrontace s dobovou současností vzniku filmu dnes - ve světle toho, co je známo - svou mnohovýznamovostí mrazí. Dusivá atmosféra druhé heydrichiády - to je nejpravděpodobnější časové zařazení filmu, který ve svých časových mikroměřítcích důsledně usiluje o opak - otevírá mezní situaci, v níž se obnažují charaktery v celé své nahotě: Někdy velké, jindy záprdkovské a až příliš často ničemné. Otázkou je, jak to všechno vymezit. Příběh neokázalého hrdiny doc. Brauna, skvěle ztělesněného Miroslavem Macháčkem, pro nějž to byla životní role, stojí na vrcholku této pyramidy. Z mozaiky dalších osudů reprezentativního žižkovského domu vyniká rodina dr. Veselého, jejíž dominantní charakteristikou jsou užaslé, nicnechápající a všemurozumějící dětské chlapecké oči nejmladšího člena rodiny. Skvostnějšího krhounkovského padoucha, jak jej v pro sebe zcela atypické úloze skvěle ztělesnil Josef Vinklář, si lze jen stěží představit (v této souvislosti se mi vybavuje Hrušínského Spalovač). Za zmínku stojí i výtečné kreace Evy Svobodové a - jako dokumentace i jako výkon - zejména Olgy Scheinpflugové. Výtečná je i dokonalá neosobnost gestapáků; zde se na své nejvlastnější interpretační parketě dokonale pohybuje Jiří Vršťala a zcela atypicky, ale naprosto přesvědčivě působí Jiří Pleskot a Milan Mach. Ve výčtu rolí-postav by bylo možné pokračovat. Zdá se, že filmu prospěl kolektivní scénaristický přístup, ale nadto všechno je nutné vyzvednout mimo literární předlohy Hany Bělohradské Brynychovu režii a Kališovu kameru, pro mne osobně nejpůsobivější v introspektivních scénách, jimiž postupně prochází značná část protagonistů STRACHU. V tomto filmu dostala česká - tehdy československá - kinematografie jednu z nejvýraznějších a nejpromyšlenějších analýz-pohledů na odvrácenou tvář okupace. Na pozadí toho, proč na počátku července 1942 250 000 Čechů hajlovalo k uctění památky katana nejen českého národa, ale vlastně celé okupované Evropy Reinharda Heydricha (exilová vláda tento fakt výstižně vyložila slovy, že ruce sice hajlovaly, ale v očích byl patrný o to jednoznačnější nesouhlas, odpor a nenávist) lépe chápeme povahu lidí, jimiž jsme i my sami. Člověk je stvořen ke štěstí tak jako pták k letu. Ale křídla lze zlomit a vůli létat potlačit nebo zcela zničit. I to je lidská povaha a lidství vůbec. (30.12.2007)

"Tatínku, kdo je to hrdina?" - "To je člověk, který umřel zbytečně. Narozdíl od těch ostatních, kteří zbytečně žijí." Když jsem nedávno hodnotil Brynychův Transport do ráje, napsal jsem, že jde pravděpodobně o jeho nejlepší film. Jenže to jsem ještě neviděl jeho snímek ...a pátý jezdec je Strach, který od toho okamžiku považuju za skutečný vrchol jeho tvorby. S Transportem do ráje má tenhle film řadu společných prvků, je vidět, že je tvořil jeden tvůrce v jednom tvůrčím období. Černobílý obraz, zajímavá kamera, expresivně vyznívající scény, tragika lidí v bezvýchodné situaci. Tenhle snímek ale líp využívá svůj prostor, nejsou tam dlouhé prázdné záběry. I ty pražské uličky bez lidí mají svůj význam a vyvolávají pocit stísněnosti a tušení reálné hrozby. Brynychův hrdina výborně zahraný Miroslavem Macháčkem je nešťastný člověk na špatném místě. Žid v protektorátní Praze, který dobře ví, kam vše směřuje, a díky své inteligenci a vědeckému analytickému myšlení si nedělá o svém osudu nejmenší iluze. Snaží se odreagovat od neradostné reality pečlivým vykonáváním své práce a opatruje zkonfiskované hodiny na příslušném okupačním úřadu. Jednoho dne se mu naskytne příležitost pomoci zraněnému příslušníkovi odboje a svým způsobem se pomstít režimu a ještě naposledy projevit své lidství. Film je výborně obsazený a je jen málo podobných kousků, kde se na tak malé ploše objeví spousta slavných jmen naší kinematografie v epizodních rolích. V uzavřených prostorách pražského činžáku obsazeného gestapem se taky velmi dobře obnažují lidské charaktery, které znovu naruby převrací instinkt sebezáchovy a strach ve všech možných podobách. Mám jen jednu připomínku - život mě naučil, že lidé pod tlakem se chovají často naprosto jinak než v době pohody a zklame často ten, do koho byste to neřekli. Tady je slabý článek od začátku jasný a režisér, resp. scénárista, si neschovává žádné překvapení. Celkový dojem: 85 %. (11.05.2014)

Nádherná filmová podívaná, která jednoznačně zahýbe s mým osobním žebříčkem nejlepších českých filmů. Všechno je přesně tam, kde to má být, aby dívání svíralo srdce na správných místech. Filmy. Lidé. -"Tati, kdo je to vlastně hrdina?" -"Člověk, který zbytečně zemře, narozdíl od těch ostatních, kteří zbytečně žijí." ♥ (06.06.2011)

Dávali na CS Film v rámci filmů pro "náročného diváka". Předpokládám, že nenáročný divák se pozná tak, že se mu líbí úplně všechno; zatímco náročnému se jen tak něco nezavděčí. Ovšem tenhle snímek by se mu líbit měl, když byl přímo pro něj určený. No a já jsem tak zjistil cosi zajímavého o sobě... prsa se mi dmou pýchou a hlava ulítává do kosmu... že totiž nejsem obyčejným náročným divákem, ale supernáročným! Mě totiž ani tohle dílo nezaujalo. Už zezačátku mi přišlo divné, že se děj odehrává v šedesátých letech a pak najednou přepne do doby okupace... nejdřív jsem si myslel, že ten hlavní hrdina vzpomíná, jaké to tehdy bylo, a že on je tím malým klukem. Pak mi ale došlo (neb supernáročný divák je samozřejmě divákem vysoce inteligentním), že by to jaksi časově nehrálo, kluk z okupace by vyrostl v šedesátých letech v relativně mladého muže a né že bude vypadat jako důchodce. No a pak měl supernáročný divák silný problém s udržením koncentrace... vadily mu totiž některé výrazně nerealistické či nepřesvědčivě zahrané scény, jako rozčilování se toho bývalého doktora, že nebude operovat, pak, že nesežene morfium, pak to morfium sháněl kdesi v baru a nahlas tam vykládal, že ho potřebuje pro postřeleného a vůbec se nebál, že ho někdo práskne. No a to už supernáročného divákova hlava začala být unavená přemýšlením o takovýchhle složitých věcech, začala klimbat a probudila se až v okamžiku, kdy ten doktor spolkne jakýsi jed a zahyne. Tím pádem se znova zamotala, protože jak ten doktor mohl žít v šedesátých letech, když zároveň zemřel za okupace... Ne, to už né. (26.06.2013)

"Tati, kdo je to hrdina?" "Člověk, který zbytečně zemře. Na rozdíl od jiných, kteří zbytečně žijí." Vždycky, když sahám po podobně starých filmech, trošku se obávám, zda mně budou bavit. Ale pak se rachle najednou mé obavy ukáží naprosto liché a já se nechám strhnou. Nejdřív jsem si chtěl povzdechnout, proč se takové filmy už moc netočí, pak jsem ale zjistil, že je třeba to vyjádřit jinak: Proč se TAHKLE už moc filmy netočí. Ta forma je skvělá, až nepříjemně atmosférická a temná. Doslova jsem z postav cítil jejich rozpoložení a duševní stav. A k tomu výborní Macháček, Adamíra, Vinklář... (16.12.2013)