Režie:
Václav KřístekScénář:
Marie KoldinskáObsahy(1)
21. června 2021 uplyne přesně 400 let od popravy dvaceti sedmi českých pánů na Staroměstském náměstí. Tato událost, která patří k základnímu učivu a znalostem české historie, se stala námětem pro řadu knih i tématem pro různá filmová zpracování. Česká televize si pro připomenutí kulatého výročí vybrala osobnost, která byla rovněž odsouzena, ale k její popravě v rámci staroměstské exekuce nedošlo. Touto osobností byl měšťan a později rytíř Martin Fruwein z Podolí. Tento elitní právník doby předbělohorské byl osobností, která byla všude tam, kde se dělo něco politicky důležitého. On byl autorem apologie, obranného spisu, který celé Evropě měl vysvětlit, proč české stavy přistoupily k defenestraci Martinice a Slavaty. Martin Fruwein byl po Bílé Hoře velmi brutálně zmučen. Po svém odsouzení k smrti na Staroměstském náměstí si uvědomil, že by podruhé už neunesl extrémní dávku bolesti a podařilo se mu uniknout sebevraždou. Proto je dnes v dlažbě Staroměstského náměstí dvacet sedm křížů a ne dvacet osm. Dokument Martin Fruwein – osmadvacátý odsouzený je dokument, který šesti pečlivě vybranými hranými scénami vysvětlí celou problematiku předbělohorské politiky a ukáže na základě současných moderních historických bádání, proč muselo zákonitě k této osudové události dojít. (Česká televize)
(více)Recenze (18)
Velmi podrobné informace o počátku třech vln rekatolizace, zatímco nyní máme proces dekatolizace, kdy každý rok zmizí obrazně jedno okresní město velké jako Pardubice katolíků. Dokument je ke shlédnutí v archivu České televize. Scény jsou sice aranžované, ale působí překvapivě přirozeně. Není to žádné nudné shrnutí dějepisu. Představitelé historických osobností se sami ptají na podrobnosti odborníků. Vyprávění stojí na dialozích a je sympaticky nejednoznačné. ()
Nápaditý, znalostí historické matérie podepřený dokument je současně pohledem do kuchyně historiografické vědy a současně zasvěcováním herců do obsahu jejich rolí, tj. prolomením rutiny a sestoupením do přítomnosti dávno mrtvých postav českého stavovského povstání, na jejichž odkaz dnes tak či onak navazujeme. Marie Koldinská zaslouží úctu a obdiv. ()
Martin Fruwein z Podolí je zde označován za osmadvacátého odsouzeného. Ale neměl by to být devětadvacátý? Pokud Jan Theodor Sixt z Ottersdorfu byl odsouzen, ale na popravišti omilostněn. Dokument je to zdařilé provedený. Polohraná forma tomuto dokumentu prospívá. ()
Mám rád takto podrobné dokumenty o veľkých udalostiach, ktoré skrývajú zaujímavé detaily. A o tých sa na dejepise neučí: https://dokumenty.tv/martin-fruwein-osmadvacaty-odsouzeny-dokument/ ()
Čekal jsem špatný výsledek, ale byl jsem velice mile překvapen. Forma dokumentu se skládá z více částí. Jedna je hraná, další je příprava herců na svoje role a mezí tím mluví historička Marie Šedivá Koldinská a historik Otakar Foltyna. Opravdu nápadité a poutavé vyprávění! Advokát Martin Fruwein patřil mezi k smrti odsouzené účastníky Stavovského povstání, jenže před popravou byl zajat a mučen, popálen na genitáliích a když byl nad ním již vznešen rozsudek kdy už věděl, že smrti neuteče, tak před dalším mučivým výslechem se mu podařilo spáchat sebevraždu skokem z vikýře Bílé věže do Jeleního příkopu. Po tomto činu mu i tak byla sťata hlava, jeho tělo rozčtvrceno a kusy byly pověšeny před městskými branami, hlava pak byla přibita na šibenici na Koňském trhu. Skutečně podrobné informace o tomto historickém období našich dějin, typ takového dokumentu je svěžím závanem mezi rutinními pořady České televize. Martin Fruwein tak patří k sedmadvaceti popraveným pánům na Staroměstském náměstí, i když byl paradoxně popraven jako první. ()
Je úžasné, jak se Marie Koldinská profiluje, nejen jako skvělá spisovatelka a historička, ale i jako zdatná scénáristka dokumentárních filmů. S osobitým stylem a dramaturgickým citem. Hodně mi to připomnělo jiný počin, na kterém se podílela: o Kryštofu Harantovi - Cesta intelektuála k popravišti. I ten byl složen ze scén, v nichž se herci připravují na svou roli a historici jim slouží jako rádci pro co nejpřesnější pochopení tehdejší skutečnosti a souvislostí. Zde je to jen ještě o třídu filmovější a rozhodně i nákladnější. Celé pojetí: necháme to jako polofilm, do jehož zákulisí budeme vstupovat a vše dovysvětlovat, byl chytrým tahem. Celé to působí o to dynamičtěji, a přesto nesmírně záživně. Měl jsem zprvu jisté obavy, ale ty byly po deseti minutách zapomenuty. Tento počin je mnohem lepší, než film České televize: Bůh s námi. A též je lepší, než dokumentární podoba tohoto filmu: Defenestrace 1618. Takže děkuji a plný počet hvězd posílám. 85% ()
Mám z toho dojem, že Koldinská si napsala dokument pro sebe na míru, kdy jí sekunduje Foltýn. Ačkoliv forma zpracování je zajímavá, nekonečně se to vleče a člověk u toho usíná. ()
Hrané dobové pasáže jsou velmi vydařené, rovněž chválím typově přesné herecké obsazení. Zbytek dokumentu mi tak úplně nesedl. (65%) ()
Příjemný formát, který tím, jak střídá žánry, nestihne nudit. Možná by stálo za to zpracovat takto více pozapomenutých osobností českých dějin... ()
Tři hvězdy za informativní charakter , ale jinak tenhle guláš dokudrama mluvících hlav, hraných scén a jakýchsi making of s otázkami herců na historiky mi moc nesedl. Škoda, že tvůrci nevsadili jen na tu hranou část, protože ta samotná měla solidní informativní hodnotu. Samozřejmě, že nejvíc by si události kolem roku 1620 zasloužily velkofilm za půl miliardy ()
Kvalitní dokument o snaze změnit směr vývoje politické svrchovanosti stavovských pánů. Osoba Martina Fruweina se tak alespoň trochu přiblíží dnešnímu divákovi. Čechy jakou soudek s prachem a u zápalky stála i tato osoba, která nemá svůj kříž TAM, kde by být měl. Rozdělení na částečně hraný a částečně mluvený dokument je podařený. ()
Čekal jsem spíš samostatný film. Jenže tohle byl film jen tak z jedné třetiny, z druhé třetiny dokument a především z té třetí třetiny příprava herců a tvůrců filmu, kteří konzultovali s historiky dění od Bílé hory po onu slavnou popravu. Mě tento počin teda nijak nenadchnul. O to více si teď cením knihy Čtení o zámcích a hradech od Eduarda Petišky, který v ní popsal tyto události. Možná ten Petiška jen nasadil moc vysokou laťku. [12. hodnocení, 2. komentář, 83%] ()
Je velkou zásluhou dokumentu, že oživuje postavu významného a zapomínaného aktéra a přitom podává přesný obraz doby, rozvržení sil a analýzu postav a vztahů, at vtahující formou prolínajících se výpovědí, diskusí, zkoušek a inscenace. (90%) ()
Tak takhle si představuji výuku dějepisu...smekám a tleskám. A děkuji... ()
Hezký, stravitelný hraný dokument s kvalitními herci a historickým kontextem, který se více soustředí na motivace účastníků a tehdejší nábožensko-politickou situaci v Čechách a Evropě než na jednotlivé aktéry, tedy samozřejmě krom těch nejpodstatnějších. Přál bych si, aby podávání historických informací podobným způsobem bylo běžnější, jak v dokumentech tak ve školách. ()
Výborná volba Lukáše Příkazkého do role Martina Fruweina. Jasný, nekomplikovaný a výstižný komentář historiků (Marie Koldinská je žena na svém místě). Zajímavý motiv seznamování herců s jejich rolemi. Jednoduše perfektní dokudrama! Kéž by takových bylo víc... ()
Velmi dobrý naučný pořad, a to nejen díky tématu - málo známému příběhu na motiv úloha jedince v dějinách. Zásadní moudra dodával jeden z historiků "offline", díky kterému mi např. došlo, že principielní rozpor v pojetí státu "protoparlamentního" typu, tedy tj. se silnou šlechtou, kde panovník je první mezi rovnými, a tradičním monarchistickým systémem, kde panovník řídí moc pomocí pyramidy loajálních úředníků, nemohl v 17.století na našem území dopadnout jinak, než vítězstvím monarchie, protože naše šlechta nebyla dostatečně ekonomicky ani politicky vyspělá (jako třeba ta holandská). To je to hlavní a nikoli deklarovaný náboženský spor. Důkazem je, že i v okolních zemích s podobným stupněm rozvoje společnosti, se prosadil stejný princip (přinášející onu povinnost jedné víry - "koho vláda, toho víra" ), ačkoli státní náboženství byla navzájem odlišná. V pořadu na mne působilo rušivě střídání hraných epizod se zákulisními záběry a rozhovory, naštěstí jen mírně. Příjemné bylo i nešokující podávání některých vývodů, pro které nejsou důkazy, ale jen pravděpodobnostní odhady. Ale zase to bylo méně zábavné, než fabulace ve stylu Zdeňka Mahlera. ()