Asteroid City

Čeho je moc, toho je příliš: Wes Anderson edition.... Takový tvůrčí fuck-off Wese Andersona, ve kterým si dělá co chce a je mu absolutně u šušky, co si o tom myslí ostatní. Jindy by tenhle vzorec [tedy neomezená tvůrčí volnost] neměl u režiséra tak extrémně inovativního kalibru nijak vadit – exemplárním důkazem budiž jeho předloňský French Dispatch, v kterým se utrhl ze řetězu tak moc, až z toho nejeden cinefil slintal blahem. Jenže tentokrát je to kupodivu víc ku škodě, jak ku prospěchu.... Asteroid City bohužel není vůbec tak hravý, nápaditý, ani zábavný jako jiné Wesovy filmy. Nejde o žádný crowd pleaser, ale spíš o oddechovou konverzační blbinku s obřím hvězdným castingem zasazenou do éry kosmického optimismu, která střídá dvě narativní polohy – zákulisí divadelní hry, a samotnou divadelní hru – a zde výčet kuriozit naneštěstí jak začíná, tak končí. Paradoxně však všechna tahle rádoby fancy stylistická tapisérie působí dost prázdně a znuděně. Wes zde totiž namísto toho, aby svůj autorský rukopis někam posouval, objevoval nové finesy, a překračoval jeho hranice, pouze jenom nezajímavě recykluje tolikrát viděná schémata jeho filmografie. A s vědomím, že se jeho nezaměnitelný, svérázně osobitý hipsterský styl vyčerpal [ať už v rámci vyprávění či vizuálního manýrismu], se mi na jeho nový filmy fakt chodit nechce.... PS: I zde jsou zcela evidentní náznaky toho, že tvorba Wese Andersona by se měla radši ubírat produkcí stop-motion animáků; udělal by tak líp. (19.07.2023)

Wes Anderson kdysi skrze svoji svojí svébytnou dollhouse formu přilákal diváky k příběhům o různě polámaných lidech snažící si zachovat svoji hrdost a sebeúctu navzdory tomu, že něco se mění. Poslední dobou se více uzavírá do svého světa projekcí, vzpomínek a představ, kde si vše filtruje tou svojí specifickou krajinotvorbou, ale diváci ho teď pomalu opouštějí, stěžujíce si právě na tu formu, která je k němu prve přitáhla. Příznačně se tak stává typickým protagonistou svých filmů. Tedy postavou, která kdysi na tvůrčím vrcholu si kolem sebe vytvořila bizarní mikrosvět, který se čím dál více uzavírá do sebe, on samotný ztrácí přízeň diváků i kritiků, ale přesto se všemi silami snaží udržet si tu vlastní vybudovanou platformu k vyprávění osobních příběhů, ačkoli mu možná již přináší více strastí než slastí. Asteroid City dokáže iritiovat tím, kolik je tam nevyřčeného navzdory tomu, jak jsou jeho postavy přímočaré ve svém jednání i vyjadřování a všudypřítomná robotičnost působí, jakoby v dalším filmu měli mít už všichni herci přímo zaražený v zadku natahovací klíček. Zároveň je to však v rámci Andersonovi tvorby vzácný snímek tím, že má přímý vztah k současné realitě - vypráví o tom, že v 50. letech přistane před očima několika lidí mimozemšťan, ukradne meteorit a odejde, přičemž pro všechny ty lidi se vlastně nic nemění a oni se horko těžko snaží v sobě probudit to očekávané nadšení a zaujetí, které by z dané situace mělo vzejít. Svým vlastním způsobem tak popisuje pocit mnohých v posledních letech, kdy po několika world-changing událostech od pandemie, přes počínající třetí světovou válku až po první viditelné projevy klimatických změn, je mnoho lidí překvapeno s tím, jak bojuje spíše s pocity vlastní apatie, nenaplněnosti a osobním selháním. Hledání pojítek mezi padesátými lety, jako nejzkurvenějším obdobím v zásadě everywhere, a současností bude teď chvíli asi hip. "It's been a great ten years Schubert and I don't regret a second of it. Clark still loves you. I still love you." "But not like before?" "But not like before." (21.09.2023)

Andersonov štýl mi nikdy nesadne a jeho filmy považujem až za zbytočné, nudné, nič nevypovedajúce. A tak to vyvažuje pôsobivým zoznamom hercov, lebo tí berú roly v jeho filmoch bez prečítania scenára. Takže jediný zážitok z jeho filmov sú mená na plagáte a potom Scarlettin odraz v zrkadle, na ktorý celý čas chuťovkári čakali. (12.07.2023)

Moudří lidé z Cinepuru, ale aji běžní smrtelníci z řad zdejších komentátorů se leckdy shodují v tom, že Wes Anderson se opakuje, vykrádá sám sebe, že za oním byť stále specifickým, originálním a úžasným vizuálem se nic hlubšího neskrývá, jinými slovy, že líbivá naleštěná forma nemá obsah, ba dokonce, že postavy jsou plochými loutkami... já říkám, nechť si Anderson hraje, vždyť je to krásné. Mě tyhle roztomilé malé světy, kde má každý detail svůj význam, kde je mizanscéna vybroušena k dokonalosti a barvy hladí po oku, neskutečně baví. Do toho prolamování čtvrté stěny a pár vtípků jako vystřižených ze scénáře Monty Pythonů, me gusta. (29.08.2023)

Nezaměnitelný styl Wese Andersona se zde trochu vymknul kontrole a skončil v kotrmelcích. Experiment, který se dá těžko popsat, o čem vlastně je. Dokonalá ukázka, že i mnoho slavných herců včetně režiséra s úspěšnými filmy může narazit do zdi. Film exceluje hlavně v tom, jak se mu daří neustále snižovat zvědavost vidět další scény, a tak postupně přechází do solidní nudy. Anderson se zasekl ve své režijní šabloně, a tak si především natočil film sám pro sebe a možná pro pár intelektuálů, kteří se asi nebudou moc bavit, ale určitě tam najdou uměleckou hodnotu. Třeba scény jsou vizuálně povedené, dialogy působí vyspěle, ale herci mají za úkol hrát jak roboti, což podivnost nesourodého konceptu, který nikam nevede jen umocňuje. Dílo jako stvořené pro odmítnutí kritiky větou "Nelíbí se ti to, protože jsi to nepochopil". Zde už nezáleží na tom, jak moc chytře, nebo umělecky to působí, protože emoční prázdnota a nezájem o celý tento vysněný paskvil přehlušuje téměř všechno. /15%/ (14.04.2024)