Jak je důležité míti Filipa

Jedno z mnoha zpracování klasické WIldeovy látky, tentokrát ve skvostné sestavě tuzemské herecké špičky. Srovnám-li s verzí z roku 1952 (Anthony Asquith), je tato "naše" přeci jen málo britská, chybí uhlazenost, jakási anglická šlechtická odměřenost. Což ovšem nemusí být na škodu, nýbrž naopak výhodou. V diskurzu dobré znalosti všech zde zúčastněných herců a jejich dalšího hereckého působení se divákovi může zdát, že Michael Denison a Michael Redgrave se na své role "hodili" přeci jen o trochu víc než Jaromír Hanzlík a Josef Abrhám. Jejich Algernon a Jack jsou o něco veselejší, rošťáčtější, šibalštější. Ani Stela není taková "fuchtle", jako ve stejné pozici Edith Evans. Libuška i Naďa však naopak jistě budou divákovi bližší. Na rozdíl od kolegy Oskara však hodnotím zcela opačně, protože britská verze je mi o něco sympatičtější. Jiří Bělka by však nemusel smutnit, odvedl skvělou práci. (08.02.2009)

Dobří herci a hlavně dobré skeče nesmrtelného Oscara Wildea nemůžou snad zklamat, přesto je tato verze o chloupek slabší než její anglická sestřička z roku 1952. Ovšem perly lady Bracknellové jsou nejlepší ze všech... "Algernon je nesmírně schopný mladý muž. Nemá nic a vypadá na všechno, to je vám snad málo?" (24.05.2015)

Velmi zdařilá adaptace skvělé hry Wildea, i přes televizní kulisy všechno funguje jak má být, hlavně díky špičkovým výkonům české elitní herecké jednotky, a tak si divák může vychutnat všechny ty hříčky a vtípky naplno bez toho, aby ho otravovalo se vůbec dívat na obrazovku (což se dnes může často stát). Dobré, velmi dobré. Abrhám byl vždy skvělý herec a tady to jen potvrzuje (25.01.2011)

"U důležitých odpovědí je rozhodující věcí styl, ne upřímnost." Pokusím se zformulovat, proč této verzi Filipa straním před jinými, které jsem viděl. Operetní strojenost protagonistů na první pohled zapůsobí protivně, jako zastaralé přehrávání. Má ale svou platnost v režijní koncepci a později se bohatě zúročí. Herci tak totiž nehrají proto, že by jim snad secesní kostýmy a kostrbaté bonmoty nedovolily ztvárnit lidi z masa a krve, ale proto, že samy Wildeovy postavy se chovají strojeně. Hrají tedy někoho, kdo SI hraje NA někoho. Ve Wildeově světě jsou společenské konvence normativním evangeliem a zhřešit proti nim spontaneitou si nikdo nedovolí. Nakolik přesvědčivě jsou hrány jednotlivé společenské role, závisí na věku a protřelosti každé postavy. No a vtip je v tom, že když zápletka "vykolejí" z předpokládané dráhy, postavy se pokoušejí chovat stejně konvenčně i v situacích, na které je žádný obecně uznávaný řád nepřipravil. Zmítány emocemi, vypadávají ze svých rolí jako gramofonová jehla z drážky desky, včas si to uvědomí, zase se zkusí vrátit do té "společenské" verze sebe sama a vymýšlejí si stále absurdněji znějící vysvětlení pro to, co se děje a za jakých okolností je to přijatelné. Příkladně Stellu Zázvorkovou máme zafixovanou převážně z rolí až neomaleně spontánních žen z lidu; peskují své okolí, zatínají pěstičky, dovolávajíce se poslušnosti a nikdy nemají daleko ke křiku, kterým si zjednají kázeň. Lady Bracknellová jim nezůstává nic dlužna svým charakterem trhovkyně, ale ten rozeznáváme jen implicitně. Navenek je to kvazinoblesní dáma, která se nepotřebuje vnějškově prosazovat. Má ty své pompézní róby a šperky, které jsou výmluvné jako generálské distinkce, a proto se všemi jedná s blahosklonnou přezíravostí té, která si to může dovolit. Spodní tóny řeči ji ale usvědčují z potlačované agrese a popuzenosti z toho, že se věci vymykají její kontrole. Josef Abrhám, zahanbený jejím rutinovaným výslechem, cedí "zdvořilé" odpovědi skrz zaťaté zuby, Libuše Šafránková prokládá švitořivou koketerii hrdelním hlasem nelíčeného zklamání atd. atd. Zkrátka pod tou předstíranou nonšalancí a nedbalostí prosvítají sympaticky lidské vlastnosti. :-) Tato dvojí hra dodává beztak vtipným Wildeovým štychům ještě přidanou hodnotu, kterou v jiných zpracováních nenacházím. Tak proto 100% (01.01.2010)

O dvanáct let starší adaptace Wildeova Zločinu lorda Savila, režírovaná přímo Sadkovou (která k Filipovi jen vypracovala scénář), je mnohem zdařilejší: celá hra je sladěná kolem dokonalé, skvostné ústřední dvojice Voska - Beneš. Bělkův Filip neladí celkově a zaostává i v konkrétech. Sluha Kostelka se Benešovi nemůže rovnat, ale i sám Beneš ve Filipovi coby farář není zdaleka tak zajímavý jako Hodrův vikář v Savilovi. Kostelka a Beneš zde ovšem hrají vedlejší postavy. Při sledování těch hlavních se zdá, že režisér zúčastněné herce nepoučil o charakteru hry jednotně. Zázvorková asi jako jediná hraje adekvátně roli. Abrhám s Hanzlíkem se fraškovitě pitvoří (arci nikoli nevkusně). Nejlepší jsou holky - Šafránková i Konvalinková hrají své postavy tak, jako by ulítávaly v nějaké jiné dimenzi a to mě baví. Vlastně hlavně díky tomu mě bavila celá hra, zejména ovšem pasáž, v níž se slečny spolu seznámí. Následný závěr a la Vichr z hor zřejmě k Wildeovu divákovi nějak promlouval, což by přítomná inscenace mohla a měla být, nicméně není schopna zprostředkovat. Byla to fraška nebo parodie na frašku? Nebo stále ještě satira tehdejší společenské smetánky? Např. Hanzlíkovi prostě nevěřím, že jeho postava nezná jméno vlastního otce. Prostě na Bělku slabý. Ať už mám nebo nemám smysl pro humor, od režiséra inscenací Aksál či Bellevue snad smím očekávat více. (24.01.2016)