Děti Nagana

Nagano byl náš největší hokejový svátek a možná nejkrásnější událost v naší společnosti za posledních 30 let. Film sice přímo s Naganem nesouvisí, ale zato se mu daří přenášet lásku k milovanému sportu, dětské zaujetí a vrací nás do doby, kdy ještě děti nefungovaly skrze mobilní telefony, ale chodily zkrátka ven něco dělat. PS: Pod Hynkem Čermákem bych nechal na hřišti poslední zbytky sil. 60% (12.05.2023)

O Naganu, ale bez skutečného hokeje. O dětech a jejich snech pro dospělé pamětníky, kteří zažili otevírání zlaté brány a přepisování dějin českého sportu. Pánek se snažil, z vlaku ukázal domácí násilí, křečovitě obsadil i Haška, ale funguje mu tam pouze nostalgie. Bohužel je to hrozně amatérské a nedotažené. (25.05.2023)

Jeden si přidřepne a za zády rozhodí hokejky… to byly časy. K tomu Jardova žvejka, Zárubův ječák, dvacetikorunová bankovka, Tamagotchi, devadesátkové káry, móda, nostalgie a „specifický“ výchovný styl. Ale taky skrz naskrz průměrný a průhledný příběh. Nemá to dynamiku, nemá to tah na bránu, nemá to ani moc humoru. Kluci (a nej holka ze třídy) dostanou na plácku u hospody klepec od party z druhého stupně, ujme se jich bývalý extraligový hokejista, kromě tréninků padne i pár „životních“ rad, takže odveta bude jiné kafe. Nic víc, nic míň. Nagano (hlavně ten dopad na společnost), které bylo minimálně pro jednu generaci zásadní událostí, se už nikdy nezopakuje. Dané době docela rozumím, příběhu méně. Dan Pánek totiž otevírá řadu témat, která nezvládá, neumí s nimi pracovat a vlastně je ani nedokáže nějak solidně uzavřít. A asi ani nechce. Takže pokud něco funguje, tak právě nostalgie. (27.05.2023)

V roce 1998 fandil Dominik českým hokejistům, když hráli v Naganu o zlato. A chtěl být jako oni. Alespoň trochu, takže se spokojil s tenisákem a hraním na plácku. Jenže zápas proti týmu starších kluků může být v očích fanouška Dominika Haška stejně důležitý jako Nagano. Dan Pánek natočil fajn rodinnou podívanou, která hodně spoléhá na nostalgii a očividně odžité zážitky. A dovede díky tomu být natolik zábavná, že člověk celkem ochotně přehlédne slabší herecké výkony i nedotaženost některých podzápletek. (22.02.2023)

Čirá nostalgie. Do liduprázdného kinosálu jsem nešel s příliš velkým očekáváním a to dost možná pomohlo mému hodnocení. Takovýchto českých filmových počinů, zasazené dějové do 90. let příliš mnoho není. Když už se u nás něco takového natočí, jde zejména o životopisné dramata nebo kriminálku. Děti Nagana jsou tak příjemnou změnou, plnou vtipu a notné dávky nostalgie. Jelikož jsem se narodil též na konci minulého století, je tenhle počin přímo určený přímo pro moje filmové očko. Po filmové stránce by se dalo samozřejmě vytknout všelicos. Zejména tak casting dětských herců, na kterých by se dalo trošku zapracovat. Zároveň chápu, že asi nebylo z dnešního "tiktokerského" arsenálu kde brát. Jak jsem již zmiňoval, mé hodnocení je spíše ovlivněno nostalgií, kterou tenhle počin pana Pánka otevřel. Zavzpomínal jsem na mé hokejové dětství (měl to štěstí ho strávit i na ledě). Zavzpomínal jsem si díky tomu i na benďák na ulici. Na hokejku Lion, zakoupenou v papírnictví. Na brankářské sítě ze záclon ušité od mamči. Na věčně zastřelenej tenisák za sousedovic plot. Na kšiltovku místo lapačky. Na sběratelství hokejových kartiček. Na "Í-EJ-SPORT-C-N-GÉJM". A spoustu dalšího. Kdo chce, tak se v tom najde, zejména ti, co devadesátky prožili jako caparti. ___ (Cinestar, Hradec Králové) (13.03.2023)