Balada o sedmi oběšených

Nemohu říci jinak než úžasné! Slovenská tvorba nám dokáže odhalit překrásné skvosty své pokladnice, o kterých člověk neměl ani tušení. Liška opět exceluje svou neuvěřitelnou hudbou v tomto jedinečném psychogickém filmu o vině a trestu. Přesto, že je každý z filmů dobově i žánrově z jiného soudku, jak říká mchnk, cítím i já lehký nádech Markéty Lazarové. (22.08.2013)

Kvalitná a dosť depresívna sonda do duší odsúdencov tesne pred popravou. Čiernobiela farba tú depku ešte zvýrazňuje a o dokonalej hudbe Z. Lišky , ktorá je plná zborov "Gospodin pomiluj...", ani nehovorím. Herecké výkony slovenských hercov sú tradične špičkové. Atmosféra , ktorú sa podarilo M. Hollému v temných interiéroch vytvoriť je úžasná. Miestami mi trošku vadila až prílišná komornosť snímku, ale treba si uvedomiť, že ide o tv film a tak ho treba brať. Čo ale ďaleko presahuje hranice tv filmu je posledných 20 minút . Tie sú naozaj silné a nezabudnuteľné a hlavne vďaka nim sa film právom drží v červených číslach. Súhlasím s užívateľmi, že ide o vrchol televíznej slovenskej tvorby. Objektívne za štyri, ale ak vezmem do úvahy fakt, že sa jedná o tv film , musím dať hviezdičku navyše. 90%. (20.10.2010)

60 roky slovenského filmu, boli tým najplodnejším obdobím slovenskej kinematografie. Väčšina filmov vyprodukovaná za túto dekádu naozaj stojí za zhliadnutie a Balada o siedmich obesených je presne takým filmom. Film podľa poviedky Leonida Andrejeva previedol do filmovej podoby Martin Hollý - ktorý v ňom skĺbil presne tú bezútešnosť, úzkosť, strach a zúfalstvo aké je v značnej miere obsiahnuté aj v literárnej podobe. O postavách sa dozvedáme pomocou retrospektív, ktoré často krát slúžia aj ako spomienka, alebo predstava, ktorá zostáva nenaplnená, alebo nedokončená. Dostávame sa postupne do pocitov všetkých 7 odsúdencov, u ktorých dochádza k zmiereniu a na druhú stranu k neschopnosti zmieriť sa s osudom. Posledných desať minút má pre mňa rovnakú silu ako posledných 10 minút Kladiva na čarodejnice. Balada o siedmich obesených je rozhodne výrazným a čo sa týka štylizácie, kompozície a narácie veľmi zaujímavý snímok, ktorý vyčnieva z radu mnohých slovenských filmov, či už s podobnou tématikou, alebo s podobným prevedením. Veľmi silný zážitok, ktorý netrval tak dlho, ale ktorý si budem ešte dlho pamätať. (07.03.2012)

Tohle drama je obrovská emoční síla!!! Svým vyprávěním ždímá pocity tak zdrcujícím způsobem, že jsem nemohl ani dýchat. Zejména závěr a odsouzenci když jdou na popravu a řadí se do dvojic a rozdělují se kdo s kým půjde do oprátky, to je strašlivý peklo! Balada o siedmich obesených je další zdárný příklad, co se v Československu natáčelo v 60. létech. 7 lidí se střetnou ve vězení, kde jsou odsouzeni na smrt. V retrospektivách se jim vracejí vzpomínky na dřívější život a skrze co se do vězení dostali. Obsazení všech osob je fantastické a z výkonů, co tam všichni předvádějí dokonale mrazí po celém těle. Tohleto je absolutní špička a nejvyšší úroveň. Nádherná Emília Vašáryová dokonce odhalí svá krásná ňadra (nikdy už to ve filmu neudělala, zde to ale má svoje opodstatnění a není to na sílu). Z dalších hereckých osobností je těžko někoho vyzdvihnout, nejvíc mě ale asi utkví v hlavě neustálý křik Jansona (Viliam Polónyi) "já nechcem obesiť!!" Další mocná scéna je, když atentátníka Golovina (Igor Čillík) ve vězení navštíví jeho otec a matka (L´udovít Greššo a Naďa Hejná). Dlouho mě takto nějaký film nedostal na kolena. Všude ve světě snímek sbíral různá ocenění, jen u nás ho komouši na popud ruské propagandy, které se nezamlouval zavřeli na 21 let do trezoru. Hovada, kteří ubíjeli jakékoliv umění. Martin Hollý patřil k nejlepším slovenským režisérům, u mě je na prvním místě a jeho filmy mluví za vše, namátkou připomenu například : Hriech Kataríny Padychovej, Smrť šitá na mieru, Signum Laudis, Zámek v Čechách, Tichá bolest, Noční jazdci....Génius! K naprosté dokonalosti se počítají perfektně nasnímané záběry a detaily kameramana Stanislava Szomolányiho (také špička ve svém oboru) a jak jinak než úchvatná hudba Zdeňka Lišky, složená převážně z recitovaných chorálů Kuhnova smíšeného sboru. "Hospodin pomiluj" mě pořád zní v uších. Tento filmový skvost je dokonalý zážitek pro každého opravdového fanšmejkra. Opravdu se skláním před prací dřívějších filmařů, bylo v tom sakra cítit srdéčko!!! Ještě musím dodat, že v nově restaurované verzi je to totální pastva pro oči!!! (29.06.2020)

Tady si Martin Hollý troufl zdolat laťku hodně vysokou. Pokud by se chtěl vyrovat Adrejevovi (přitom ani Andrejev není žádný Sergej Bubka) v oblasti psychologiie postav, asi by jeho tyč byla příliš krátká. Hollý zvolil jiný jazyk, řeč náznaků, krátkých spojek, dohledávek, výpustek atp. A pokud bylo Adrejevovým cílem popsat "žít na pozadí smrrti a zemřít v popředí života", pak se domnívám, že uspěl... Skutečně jen pro zajímavost uvedu dva příklady ze samého začátku kolem motivu "v jednu po poledni": Příklad 1. FILM: atentátníci schovaní za stromy parku, v rukou pistole, granáty, výbušniny, jeden po druhém, tváře, gesta. KNIHA (pouze): "..a nyní je každý jejich krok sledován tajnými; chtějí se sejít s ručními granáty a revolvery u vchodu a čekat, až ministr vyjde. Tam budou také pochytání. Příklad 2. FILM (pouze): ministr se nepříliš důvěryhodně převaluje v posteli. KNIHA: "Připomínal si jeden za druhým všechny ty nedávné hrozné případy, kdy na lidi stejné hodnosti, nebo dokonce i z vyšších kruhů, než byl on, dopadaly granáty a tyto granáty jim na kousky rozervávaly těla, rozstřikovaly mozky po špinavých cihlových zdech, vytrhávaly zuby z dásní. A jak tak vzpomínal, připadalo mu už těď jeho tlusté nemocné tělo, rozvalené na posteli, nějak cizí, jako by už ohnivou sílu výbuchu zakusilo; a měl dojem, že se mu ruce v ramenou oddělují od trupu, zby vypadávají, mozek se drobí na kousky, nohy dřevěnějí a leží pokorně s prsty nahoru, jako kdyby už umřel." (05.02.2018)