Děkuju, pane profesore

No, Eduard Cupák si ke svému jubileu zasloužil lepší kus, ale jeho výkon je spolu s Jiřím Adamírou s přehledem nejlepší. Tak nevím...má to být opravdová kritika, či jen socialistická výchovná agitka, nebo jen nabubřelý vykradený námět tohohle? Fakt nevím, asi od každého něco... (06.03.2007)

Taky jsem se divil, co si soudruzi dovolili už v roce 1982. Ale asi se to nějak udělalo, aby se kritika kolektivizace zamaskovala v osobním konfliktu, a pak to hoši pěkně v tichosti šoupli do trezoru. Když nad tím víc přemýšlíte, vlastně se ani o kritiku nejedná, protože i soudruh profesor dospěl k názoru, že není důležitá pravda, ale princip. Takže fakt, že zprasením polí pohnojili (ne doslova) přírodu mnoha dalším generacím, se v průběhu jaksi vytratí. Líbily se mi postavy ztvárněné Cupákem a Sklenčkou, zaujal mě i ředitel školy Pleskot, velmi přesně byli obsazeni Větrovec a Jelínek. Hrozné je spojení Čenský Adamíra. (19.11.2017)

Příliš je vidět, že paní scénáristka je jen pohádkářka, která se v tomto žánru zrovna nevyzná. To že se režie chopil pan Filip a angažoval kvalitní herce, z tohoto dílka udělalo naštěstí docela slušný filmek. Kdyby tomu ale bylo jinak, bylo by všechno jinak. Scénář je při bližším pohledu hodně slabý a nedává ani prostor pro nějaký výraznější počin. Takže to vlastně zase celé leží na hercích. Zejména samozřejmě na Edovi, z jehož úst ten spletenec citátů a mouder, v nichž autorka zjevně našla zalíbení, a které ne vždy dávají smysl, působí docela snesitelně a uvěřitelně. Škoda, že tento dobrý námět a taková herecká sestava nebyla lépe ošéfovaná. (12.10.2022)

Výborný snímek o lidské slušnosti, vzájemné úctě a především o tom, že svět není černobílý. S filmem Škola základ života tento snímek nemá nic - kromě motivu stíhání studenta za jeho názor - společného, takové srovnání je jen mladickým projevem nepochopení tématu. Život totiž není černobilý a ne vždy lze jít hlavou proti zdi. O tomto je příběh, ve kterém se učitel snaž svému studentovi vysvětlit, že člověk má právo na svůj názor, ale vyjádřit jej v pravou chvíli často vyžaduje i ohleduplnost vůči ostatním. Člověk prostě není vždy zodpovědný jen za sebe. (27.03.2007)

Hledat pravdu, hájit pravdu... Pohled na jedno z nejtemnejších období našich národních dějin, na padesátá léta, bývá většinou silně omezován na společensky exponovaná témata, ale i mimo širší záběr se někde v pozadí odehrávaly malé i velké lidské tragédie, malá i velká protivenství. Filipova inscenace přivádí k životu působivý dramatický konflikt, v jehož středu se ocitá nadaný student, začínající žurnalista, který se vinou své nezáludné upřímnosti ocitá tváří v tvář bezcharakterní době, plné nepochopení, strachu a krutosti. Defilé špičkových hereckých výkonů, z nichž nelze nejmenovat alespoň Cupákem přesvědčivě ztvárněnou postavu profesora Blahynky, v němž jakoby naplno rezonovaly dozvuky klasické prvorepublikové výuky, podtrhuje charakterovou vyhraněnost objevivších se postav a dává zároveň tušit, že jsme opět svědky mimořádné umělecké sounáležitosti. Zachovat si právo na názor, jakkoli je kritický a jakkoli s ním nemusíme nebo nechceme souhlasit, v době, která lidem odpírala vlastní myšlenky, je hrdinství. Tehdy i dnes. (13.11.2017)