Její tělo

Nulová psychologie postav i režijní invence. Pouze autorsky neangažované sledování kuriózního životního příběhu. Jako kdybych si četl povrchní bulvární článek nebo koukal na průměrný televizní produkt. Ale vidět detail vaginální penetrace na velkém kino plátně, i když jenom na dvě vteřiny, zážitkově potěšilo a překvapilo odvahou tvůrců. (17.03.2024)

Když je Andrea v jednu chvíli napřímo dotázána, proč skáče, nemá na to odpověď. Tvůrci se s tím spokojují a po jejích motivacích po zbytek dvouhodinového filmu nepátrají. Její tělo je tudíž přiléhavý název. Film se vůbec nesnaží o její psychologizaci (a je v tom důslednější než nedávno Bratři). Zblízka vidíme, co v různých fázích života zakoušelo její tělo, ale do hlavy jí nevidíme. Scéna rozhovoru s novinářem naznačuje, že ani neměla moc co říct. V kontextu životopisných dramat, která mají potřebu vysvětlovat, proč někdo udělal to a ono, je to neotřelý přístup. Jenomže co z toho? Neschopnost jít hloub není kompenzována originalitou nebo intenzitou stylistických postupů. Na body horor je film málo tělesný, málo tvrdý. Opravdu nepříjemná je akorát scéna, kdy Andrea po úrazu klečí na čtyřech a protahuje si pochroumané tělo. Jinak se na to kouká až podivuhodně snadno. Dokonce i když protagonistka leží v nemocnici s krunýřem na krku nebo nádorem na mozku, vypadá výborně (víckrát jsem si vzpomněl na Ebertova slova o „Ali MacGraw's Disease“: a movie illness in which the only symptom is that the patient grows more beautiful until finally dying). Ve skutečnosti jsou bolestivé ještě rodinné scény s otcem nebo matkou, jenomže pro svou divadelní křeč a nepřesvědčivost, kdy jsem měl pocit, že sleduju několik cizích lidí (kteří napříč časem ani nápadně nestárnou), předstírajících, že je pojí pokrevní příbuznost. O fungování pornoprůmyslu na přelomu milénia se dozvíme minimum informací. Příběh je osekán na základní události. Žádný kontext (přitom zrovna akcentování v devadesátkách normalizované posedlosti výkonem a úspěchem by motiv práce s tělem jako s nástrojem mohlo učinit vrstevnatějším). Andrea má prostě jen sex s různými pornoherci. Nic okolo neřeší. Nemusí. Všichni jsou extrémně milí a chápaví. Je sympatické, že film k pornu nezaujímá moralistní postoj (na rozdíl třeba od švédského Pleasure). (On tedy kvůli opatrnosti v přístupu k životům reálných lidí nezaujímá žádný postoj k ničemu.) Jde jen o další fyzickou aktivitu, ve které chce být ctižádostivá hrdinka nejlepší... kterážto paralela je polopaticky zdůrazněna Adamovou replikou „tady nejseš na závodě“ (a podobně zbytečných, návodných replik je tam plno).  Ale co dál? Problém nespočívá v tom, že by film málo vysvětloval, co vidíme, ale že prostě nemá co vysvětlovat. Je prázdný, nebaví, nedojímá, nevytváří dramatické napětí. Nemá jasné téma a hledisko (problém dramaturgie). Jen bez překvapení rekonstruuje pár volně pospojovaných epizod ze života Absolonové. Byla výborná skokanka, pak se zranila, pak se bez nějaké viditelné námahy stala slavnou pornoherečkou a pak v mladém věku zemřela. Blízký vztah měla akorát s mladší ségrou, což je ale ve filmu potácejícím se mezi dokudramatem a rodinným melodramatem stejně chabý, nepropracovaný motiv jako všechny ostatní (např. porucha příjmu potravy). Žádné drama a emoce navíc, žádná hlubší reflexe čehokoliv. Jen její (stále hezké) tělo. 50% (07.11.2023)

Pokud mě u filmu absolutně nezajímá jeho protagonistka, vidím v tom dost zásadní problém. Možná to byl záměr, ale Andrea, byť skvěle zahraná Natálií Germáni, je v podstatě figurka, která takřka nemluví a neprojevuje emoce, takže je těžké k ní cokoliv cítit. Podobně mrtvolně pak působí celé Její tělo, které se pomalu sune směrem k finále, aniž by nabídlo jakýkoliv výraznější moment či něčím překvapilo. Jako by si nebylo jisté, nakolik chce být dramatem a nakolik klasickým dokumentem. Nabízí se přitom hned několik motivů k rozpracování, ať už vztahy v rodině, vliv pornoprůmyslu na osobní život či snaha být za každou cenu nejlepší. Jenže tvůrci vše rychle přejdou, nejdou do hloubky a výsledkem je zcela povrchní a nezáživný snímek. Linka se sestrou má sice relativně dost prostoru, ale zobrazení všech vztahů je strašně nepřirozené a absolutně nefunkční. O to více mě překvapilo, jak nápaditě se zde pracuje s kamerou i se zvuky, které často imitují podvodní svět. Ale k čemu to je, když film nezvládá předat nic nad rámec základní synopse, a i to naprosté minimum podá neatraktivním způsobem? 4/10 (17.11.2023)

Císařovská sa od začiatku sústredí na detailnejšie, ale aj väčšie, zábery Andreinho tela, až môžete nadobudnúť dojem, že sledujete artový film vyjadrujúci sa pomocou metafor, navyše ak tu máme rybičku v akváriu. Lenže neskôr sa od tohto prístupu upúšťa, záberov na rybičku v akváriu pribúda, motivácie nie sú príliš presvedčivé a konflikt stále nikde. Do rodiny sa navraciame až v roku 2000 po polovici stopáže a mňa by vážne zaujímalo, čo sa počas tých zopár rokov doma dialo, pretože asi by to bol zaujímavejší materiál na spracovanie než len chronologicky zobrazených zopár momentov z hrdinkinho života a strohé informácie o tom, že rodičia sa doma hádajú. Germani je síce skvelá, avšak väčšie prekreslenie všetkého vo filme by musel poskytnúť už scenár. (10.03.2024)

Velmi sugestivní [a nikterak předpojatý] vhled do života mladý holky, která se poté, co se kvůli vážnému zranění nemůže věnovat kariéře profesionální sportovkyně, se začne věnovat kariéře v pornu. Možná je to sice ta klasická filmová storka o získání úspěchu – tedy o cestě na vrchol a následném pádu na dno – jako ze škatulky, navíc dle skutečných událostí. Přesto jde o setsakra poutavý snímek, po jehož zhlédnutí možná nezačnete polemizovat o kariéře v pornu [nebo možná i jo?], ale určitě po něm začnete polemizovat nad klasickým krédem "žiješ jenom jednou" alá Million Dollar Baby od Clinta Eastwooda.... jedno je však jistý: Natalia Germani po hereckým kariérním žebříčku stoupá čím dál tím výš; a já jí to jen a jen přeju. (09.04.2024)