Hranice

Nervydrásajúci film no zároveň veľmi lineárny a čiernobiely vo svojom ponímaní dobra a zla. Zvraty sú nahradené zmenami perspektívy, skutočná skúška charakterov sa tu vlastne nikdy neodohrá aj keď niektoré postavy naoko trpia výčitkami. Postavy majú jasno vo svojich hodnotách a tie pevne zastávajú, kričia a plačú, keď sa im to nedarí. Hollandová dojíma a zraňuje diváka, aby sa mu dostala pod kožu, čo sa jej aj darí, ale v konečnom dôsledku len vrství utrpenie. (20.01.2024)

Po roce či dvou jsem opět vyšel do kina. Na pokladně mě místo paní pokladní však uvítal nápis (opisuji to z mobilu, neboť teprve dnes jsem se dozvěděl k čemu ta věc vůbec je): Od 1. října 2022 prodej vstupenek v Kině Vysočina pouze z prodejního automatu (to bylo černě a nyní červeně) Platba možná jen platební kartou (a opět černě, jenže jiným písmem) Děkujeme za pochopení (a podpis) Kultura. Protože jsem kartu neměl, vypsal mi lístek ručně uvaděč, který mi dal i kartu "Přítel filmu" a tím i slevu 20 Kč. A teď k filmu! A co když ještě ne! Před promítáním jsem se šel podívat ven, kde jsme před 55 lety čekávali na holky. A co vidím! Vidím, že nevidím plastiku, která tam stávala od jeho otevření v roce 1963. Šel jsem se informovat k již známému uvaděči, který mě ujistil, že tam dosud stojí. Ano, byla tam, jenže zarostlá keři a  ve večerním šeru téměř neviditelná... Sám film byl pro mě pocitově hodně rozporný. Individuální příběhy utečenců, jedinců či rodin, jsou seskupovány, redukovány, zřetězovány do určitých akcí. A samozřejmě i protiakcí. Nic se tu nereflektuje, žádná akce není zdůvodněna, je to obnažený akční film. Pokud je reflexe ponechána divákovi, jak má odpovědět na otázky: Skutečně utíká zelenou hranicí (v českém názvu "zelená" chybí, zřejmě známe jen "rudou") tolik žen v pokročilém těhotenství? Tolik llidí se topí v suwalských bažinách? Kolik je v Polsku frankofilních rodin, jejichž děti rapují spolu s emigranty? Pokud je jedinou odpovědí, že Polsko přijalo poté 2 000 000 Ukrajinců, je to odpověď nedostatečná. (22.10.2023)

Co jiného může umělec udělat, než podívat se na problém ze všech strach a potom všechnu tu hrůzu vykřičet do světa? Agnieszka Holland to dělá poctivě, statečně a obdivuhodně - však jí také ubožáci bez mozku vyhrožují smrtí. Je to film, ze kterého bolí oči i duše. Je o nelidské krutosti, o zoufalství a bezmoci. Jenže je také o odvaze, o hrdinství a slitování. Není namířen proti Polákům, to si může myslet leda idiot, který film neviděl. Třeba Jarosław Kaczyński, Tomio Okamura nebo nějaká jiná lidská troska bez morálky. Vidět by tenhle film měli všichni. V Plzni jej promítá jen Cinestar. V sále nás bylo deset… Kde jsou všichni ti, kteří se hrnuli na Kazmu? A takhle si tu na světě žijem. (22.10.2023)

Agnieszka Holland je kvůli svému nejnovějšímu snímku v rodném Polsku velmi tvrdě odsuzována vládními představiteli i prezidentem, nemůže si ale stěžovat na úspěch u diváků ani u odborné kritiky. Není to jednoduchá podívaná ani z hlediska obsahu, ani z hlediska formy (černobílý obraz, téměř dvě a půl hodiny dlouhá stopáž). Režisérce je vyčítána neobjektivita, na druhou stranu netočila dokument, ale fiktivní drama na motivy skutečných událostí (a natáčení předcházely dlouhé rozhovory nejen s uprchlíky, ale také s pohraničníky a obyvateli pohraničí). Divák si musí udělat názor sám. Já už se do druhé projekce nepohrnu, ale některé scény mám pořád v hlavě. (20.11.2023)

// 147 minut uprchlického pekla, ve kterém nenajdete žádné správné odpovědi, jenom hromadu odporného lidského zla uprostřed humanitární krize s pár záblesky naděje od těch několika málo lidí, kterým není svět u prdele. Ani takhle významný příběh nicméně nedokáže zastínit jednoduchý fakt, že Holland prostě má to řemeslo v malíku, a že takto podané syrové drama by s člověkem zůstalo, i kdyby pojednávalo o zcela imaginárních problémech. Bohužel nepojednává, s tím už se ale musí vypořádat jiní, nikoli paní režisérka. 9/10 (17.10.2023)