Šarlatový a černý

Aby byl válečný film atmosféricky silný, nemusí mít notně kabát z počítačových efektů, či tun bojových scén. "Šarlatový a černý" je pouhé konverzační drama, ale jaké? Celý film se točí kolem dvou postav, ale jakých? Tolik vybroušených dialogů a úspornými prostředky vybudovaného napětí v dnešních filmech asi neuvidíte. A jsou vůbec dnes ještě herci, kteří by se do svých postav dokázali takto vcícit?! Gregory Peck monsignora O'Flahertyho stvárnil svým neodolatelným způsobem a noblesou sobě vlastní. Jeho silný, důstojný a rovnocenný protihráč plukovník Kappler je bezpochyby žvotní rolí Christophera Plummera (i v dabingu s hlasem Borise Rösnera je prostě neuvěřitelný). Dalo by se říci pouhý TV film. Ovšem svou působivostí, alespoň v mých očích, překonává i takový "Schinderův seznam". 100%. (07.08.2009)

Kdo ví, zda papežovu chování za války více odpovídá zde uplatněný žádné selhání nepřipouštějící povahopis, nebo názor oblíbený v ateistickém prostředí reálného socialismu, že to byl kolaborant (uplatňovaný ve 4. díle českého seriálu Vlak dětství a naděje). Oba jsou podezřele vyhrocené do nelidských obrysů, ale tato Londonem propagovaná verze se natolik podobá případům idealizovaných historických figur, že mám zase jednou důvod věřit přízemnější verzi ideologického protivníka. (04.01.2013)

Tenhle film je jako podprůměrně vypadající stydlivá ženská s diamantovou duší: prve nad ní člověk ohrnuje nos, posléze jí propadá stále hlouběji, ne proto, že by citově manipulovala, ale proto, že je vnitřně tak skvělá, a závěrečný sex s ní je samozřejmě úžasný. :-) Mimoto, matadoři Morricone, Plummer a hlavně Peck zodpovědně plní svůj standard a propůjčují postavám koňskou dávku respektu a moudrosti (ano, i ten nacista). (26.01.2010)

Naprostá klasika, velký příběh humanismu, dobro proti nacizmu... Reálný příběh Msgre. Hugha O'Flahertyho a Herberta Kapplera, nositele SS-Ehrenringu. Formálně to funguje jako velký biják, ačkoli je to televizní film. Hlavní devízou jsou zralé výkony Gregory Pecka a Christophera Plummera. Pokud máte mezery v italské kapitole WWII, směle do toho. Celou tu mozaiku samozřejmě velmi dobře doplňuje mladší film Čaj s Mussolinim (1999). (05.10.2023)

,,CHODÍ DO NAJLUXUSNEJŠÍCH REŠTAURÁCIÍ, NA NAJLEPŠIE VEČIERKY. BUDE TO PRAVDEPODOBNE PLAYBOY V SUTANE." __ Už tunajšie 84% hodnotenie napovedá, že televízne korene tohto filmu mu v ničom nebránia, aby sa nemohol rovnať s hocakou kino produkciou. Zaujímalo by ma však, nakoľko je dej verný realite a nakoľko sa od nej odkláňa, pretože pri scénach Pecka v prestrojeniach dostáva veľmi odhľahčený, takmer komický rozmer. Vo väčšine deja sa však hrá na vážnu notu a v poslednej tretine aj na nervy diváka, ako je to pri scéne, kedy Peck stojí takmer na hraničnej bielej čiare, zatiaľčo Plummer na neho miery puškou čakajúc, či sa ju odváži prekročiť. Veľmi ma tiež zaujalo, ako sa kontroverzne prijímaný pápež PIus XII. v podaní sira Johna Gielguda snaží ospravedlniť svoje tolerovanie nacizmu ako nemožnosť ohradiť sa voči nemu. Veľké kvality filmu zosobnené najmä v silnom príbehu a hereckých výkonoch sú doplnené zaujímavým filozofickým finále v Koloseu a už tradične výbornou hudbu meastra Morriconeho. (885. hodnotenie, 66. komentár k filmu) (03.05.2020)