Šarlatový a černý

K tomuto filmu som sa dostal cez nášho, dnes už bývalého farára. Dnes som sa pri ňom zastavil opäť. Samozrejme katolícka cirkev, ktorej som členom a Vatikán hrali v 2. svetovej vojne rozporuplnú úlohu, boli tam správne rozhodnutia aj nesprávne, tento film je skôr o tých správnych a treba ho kritikom pripomínať, je to dlhý televízny film, ktorý však má čo do seba. Je o európskej vypočítavosti, kľučkovaní medzi zákonmi, dobrom a zlom, má zaujímavé postavy a možno len svižnosť deja tomu uberá, inak je to taká poobedňajšia nedeľná záležitosť. Rozhodne ho odporúčam, z filmu však 80. roky akoby sršali. Po mnohých stránkach veľmi kvalitný film. (11.12.2012)

Aby byl válečný film atmosféricky silný, nemusí mít notně kabát z počítačových efektů, či tun bojových scén. "Šarlatový a černý" je pouhé konverzační drama, ale jaké? Celý film se točí kolem dvou postav, ale jakých? Tolik vybroušených dialogů a úspornými prostředky vybudovaného napětí v dnešních filmech asi neuvidíte. A jsou vůbec dnes ještě herci, kteří by se do svých postav dokázali takto vcícit?! Gregory Peck monsignora O'Flahertyho stvárnil svým neodolatelným způsobem a noblesou sobě vlastní. Jeho silný, důstojný a rovnocenný protihráč plukovník Kappler je bezpochyby žvotní rolí Christophera Plummera (i v dabingu s hlasem Borise Rösnera je prostě neuvěřitelný). Dalo by se říci pouhý TV film. Ovšem svou působivostí, alespoň v mých očích, překonává i takový "Schinderův seznam". 100%. (07.08.2009)

Film velmi podobný svou tématikou " Masakru v Římě". No, řekla bych, že se jedná o tentýž příběh. Jenže zakončení každého filmu je jiné a protože "Šarlatový a černý" je historický skutečný příběh, a hlavně hraje zde 5 superhvězd, tak si myslím, že zde si umělecky režisér nic nepřidal. Gregory PECK zde měl již 67 let a je to už na něm vidět. No, stárneme všichni, ale u takových megahvězd by se to mělo "úředně zakázat". Je to báječný film. Nutno vidět. (27.12.2010)

Úloha katolické církve v druhé světové válce je obecně považována za rozpornou. Na jednu stranu Vatikán nikdy otevřeně nevystoupil proti nacismu a není bez zajímavosti, že sám Adolf Hitler se při několika příležitostech označil za katolíka, čímž samozřejmě nechci naznačovat souvislost s nacistickými zločiny. Na stranu druhou Hitlerovi jeho přiznané katolictví nijak nebránilo v pronásledování mnoha představitelů církve i laiků či v občasné kritice křesťanství jako takového. Církev také Hitlerovi při jeho snažení sem tam pod nohy nějaký klacek hodila, byť třebas tajně a ne takové, které by významně uspíšily pár Třetí Říše. Jeden z těch největších pomyslných klacků vrhl právě hlavní hrdina filmu Šarlatový a černý Hugh O'Flaherty, který vybudoval a řídil rozsáhlou tajnou organizaci, jež velmi úspěšně ukrývala před řáděním nacistů Židy a uprchlé spojenecké válečné zajatce. Film, dle rychlé kontroly O'Flahertyho stručného životopisu, je v zásadních okamžicích skrz naskrz pravdivý a historicky věrný (možná s výjimkou lehce nadsazené dramatičnosti pár "akčnějších" scén). Je to s podivem, neboť vzejít takové dílo pouze z pera scénáristy, možná by někteří z nás tvrdili, že jde o klišovitou patetickou klerikální propagandu s vykonstruovaným koncem. Skutečnost nás ale v tomto vytrestala, protože v sobě nezahrnuje jen různé odstíny šedé, ale i neposvrněnou bílou a černočenou čerň. O'Flaherty s větší jistotou než Schindler představuje prototyp neohroženého, spravedlivého a čestného člověka, který bránil nevinné s nasazením vlastního života. U něj totiž nelze spekulovat o tom, že by "musel". Zatím jsem však ani tak moc nevychválil film, jako jeho protagonistu. Co tedy film? Krom zmiňovaného poctivého zobrazení historie, lze nalézt potěšení i v tom, jak přehledným a přitom ne trapně polopatistickým způsobem snímek dění posledního roku nacistické vlády nad Římem předkládá. Bez degradace skutečnosti je přimícháno napětí, spousty dalších pocitů, charaktery postav jsou obohaceny o drobné osvěžující morálně indiferentní vlastnosti, díky čemuž více dýchají životem (např. O'Flahertyho drzé a výsměšné producírování těsně za bílou linií). Ani Morriccone v poloze velmi blízké tomu, co známe z Italského seriálu Chobotnice, není v žádném případě k zahození. (29.06.2009)

Musím dát plný počet, protože film je od začátku do konce velmi napínavý a zajímavý. Oba představitelé hlavních rolí - vatikánský inkvizitor i římský šéf Gestapa - jsou stejně famózně zahraní. Závěrečné titulky popisují skutečnou událost, podle níž byl natočen. To nevím ani to nechci hodnotit. Byla jsem hodně zvědavá na konec, jak se kladný hrdina zachová. A nezklamal mě. Opravdu vynikající vatikánské válečné drama. (23.10.2014)