Stopař

So Stopárom ma nespája žiadna nostalgia, či už VHS charakteru alebo polnočného sledovania Novy na starej televízii bez ovládača. Ale musím pripustiť, že tá osemdesiatková atmosféra ma stopercentne pohltila. Čo ma nepohltilo, bolo množstvo logických kiksov, ktoré by sme dnes mohli považovať za prehliadku klišé a týka sa to najmä automobilových naháňačiek. Spôsobov, ako utiecť polícií, je tu veľké množstvo, ale nech vás ani nenapadne niektorý z nich vyskúšať, nefungovali by. No a kto je tajomný stopár? Na to si každý nájde vlastnú odpoveď. (30.08.2021)

Neberte stopaře.. Celou dobu jsem čekala na nějaké duchovno- psychopatické poselství, které bohužel nepřišlo, což ovšem snížilo moje hodnocení. Stopař samotný je ovšem kvalitní psychouš, kterého byste nechtěli potkat v noci na silnici, ani za dne v supermarketu a chlapec od něj ten zběsilý nepříčetný výraz nasává po celý film, škoda že to nedotáhli a v druhé polovině mi přišlo, že už tam těch policajtů je trochu moc na můj vkus, takže průměr. (23.07.2014)

,,Neber stopaře, neber stopaře, nebo z toho umřeš." Jenže, co dělat, když jede napříč celou Amerikou a balancujete na hranici vědomí a spánku, tak doufáte, že vás záhadný cizinec alespoň rozesměje. Jenže co když se vás snaží rozesmát od ucha k uchu, ale nožem? Stopař je technicky poctivý thriller, který má slušnou kameru, povedenou akci (samozřejmě nechybí největší klasika té doby: útok na policejní stanici) a hezkou výpravu, ale chybí mu pořádný scénář. Scénárista zřejmě chtěl z lidí dělat blbce a tak spíchl horkou jehlou příběh, který vám vůbec neřekne proč se tak děje a někdy ani jak. Dialogy jsou docela hloupé, jednání některých postav mi bylo také někdy záhadou a hlavně film několikrát naznačí, že se na závěr dozvíme motiv, jenže pak před vámi běží závěrečné titulky a kde nic tu nic. Navíc se Rutger Hauer, který je na roli správně charismatický, ale svým výkonem mě nějak zvlášť neohromil, zjevuje všude jako Deus Ex Machina, což v podání příběhu vyznívá trochu jako supermanská práce. Za pochvalu rozhodně stojí C. T. Howell, který se svém role zhostil opravdu dobře. Takže ve finále za 3*. (13.01.2008)

Koncept Stopaře, v primární rovině odvislého od setkání se zlem proniknuvším do světa smrtelníků, vychází ze dvojího: z proměnlivého vztahu mezi stopařem a mladíkem a ze zpochybnění navenek se jistě jevícího světa, v němž se příběh filmu odehrává. 1, Co se týče vztahu, hrdina si v úvodu počíná lehkovážně a později zakouší teror, kdežto stopař obráceně; v první půlce vypouští hromy, blesky (tím hru iniciuje) a v druhé si s mladíkem již jen pohrává, dokonce tak, že libovolně přetváří a koriguje svět filmu, velkoryse překračuje fyzikální a časoprostorové zákony, a zjevuje se zčistajasna, jak se mu zamane. Zatímco stopař disponuje „žánrovou pamětí" a promptně ji využívá, mladík takové štěstí nemá a všemu musí přijít na kloub svépomocí - trvá mu to dobrých devadesát minut. 2, Ke zpochybnění světa filmu dochází ze strany mladíka poté, co si uvědomí, že stopaře nezastaví ani strážci zákona a že aby ho přemohl, musí porušit pravidla – jak společenská, tak stopařova. Situaci můžeme zobecnit a uvést, jak pracují filmy s divákem v závěrečných minutách. Například potlesk na konci Titanicu je možné „číst" jako příklad autotematismu - ten zrazuje kinematografii tím, že formulku „jsem svět“ nahrazuje formulkou „jsem film“. Tvůrci těsně před koncem film překlápí; již nejsem uvnitř fiktivního světa, ale vně, abychom mohli film adekvátně zhodnotit. Tvůrci tleskají sami sobě - respektive to mi tleskáme tvůrcům; film se vyvedl. Analogii k tomuto procesu známe z thrillerů a hororů, které dosahují napínavého či hrůzostrašného efektu znejistěním statusu fikčního světa. Z tzv. metafyzického obratu (neboli nečekané inverzní proměny ontologické roviny) čerpají svou efektní pointu například filmy Šestý smysl a Ti druzí. V takovýchto případech nevystupujeme vně, jako předtím, ale propadli jsem se ještě o jedno patro dolů do suterénu. Závěrem: Divák je hřebík. Buďto ho třeba vyndat kleštěma (Titanic), anebo zatlouct (Šestý smysl). Ale nemůže jen tak zbůhdarma čouhat z fošny. To by nešlo. (21.06.2009)

Dostalo se mi do ruky DVD se slovy: "Dokoukal jsem to na třikrát, jak jsem se strašně bál." ....a já jsem to nedokoukal, protože jsem se vůbec nebál! A navíc jsem se nemohl zbavit pocitu, že to je přesně druh filmu jaký dávají v něděli na Primě přesně hodinu po obědě. Před dvaceti lety to možná budilo hrůzu, ale dnes to vyvolává už jen úšklebek před mým kamarádem jakej to je posera (29.07.2008)