Valčík pro milión

Budovatelské namlouvání aneb Můžeš si najít Pražáka, když se ti líbí chuligáni. 1) Inu, jazzový orchestr byl jistě milou změnou oproti budovatelským či folklórním vystoupením jako znaku nové doby. 2) Rovněž potěší pohled na 21letého studenta DAMU Jiřího Hrzána ve své filmové prvotině (Včela), 23letého Jana Přeučila (Pepek) či 37letého Vladimíra Ráže (profesor Zika, který vede výpravu jazzových hudebníků). 3) I dobová pražská Letná a Strahov stojí za zmínku. 4) Ale i tak to víc než jednu hvězdičku nevydá. (28.01.2015)

V roce 1960 proběhla v Československu II. celostátní spartakiáda, což bylo hromadné veřejné tělocvičné vystoupení, celkově pojaté také jako ohromná slavnost spojená hudbou a tancem, kdy si každý cvičenec přál dostat se do Prahy na Strahov. A protože se skutečně jednalo o ohromnou událost, bylo nemyslitelné, aby o tom nebyl natočen, samozřejmě v rámci agitace, hraný film. A vznikly dokonce rovnou dva. Ryze dětský ´Kouzelný den´ (1960) a tento, pro změnu pojednávající o svazácích. Snímek, v obrazovém formátu technologie Cinemascope, plný hudby, úsměvů, typických lumpáren a hlavně nějaké té romance, což je hlavní dějová linka. Ano, od prvních minut tu jde především o lásku a když si vezmeme celý koncept snímku jako takového, lze jej pojmout něco jako předfilm daleko slavnějšího filmového počinu ´Starci na chmelu´(1964). Patřičná ideologie je daná, naivita zrovna tak, ale celkově se nedá říct, že by byl snímek nějak špatný. Je to jen obyčejný zamilovaný příběh jazzového trumpetisty a tanečnice, který má kupodivu romantickou šablonu, jaká se dnes hojně v romantických filmech používá. Pražské prostranství s krásnými scenériemi a spartakiádní atmosféra už slouží jen jako kulisa. Dnes je historicky nejzajímavější scéna z Karlova mostu, po kterém, jak lze vidět, ještě jezdí auta. Kazí to jen samotný závěr, kdy jsou použity přímé záběry průvodu cvičenců jdoucí Václavským náměstím v Praze. Tady již z toho vyvěrá hořká pachuť propagandy. Nutno podotknout, že je totéž i u druhého již dětského filmu, výše zmíněného. (10.11.2021)

Venkov dobývá spartakiádní Prahu nespoutaným jazzem, prostotou a nesmělostí. Veskrze banální dílko mě oslovilo již při prvním shlédnutím lehce naivními scénkami nočního vyhrávání na střeše kolejí či na pražských vozovkách, mileneckého tokání v uvolněných socialistických exteriérech či na periferii, kde vyrůstají obludná sídliště, hlídaná sentimentálními staříky s harmonikami… Karla Chadimová a ta muzika ovšem rozptýlily veškeré kouzlo nechtěného a z celého panoramatu zbyly jen ty vzpomenuté vtahující scény, na něž se pokaždé, když se k filmu vrátím, těším nejvíc, a ty písně, na něž se nedá zapomenout, jakkoliv hlavní hrdina vskutku nebyl žádný Armstrong. Pominu-li propagandistickou stránku filmu, dá se mu vytknout více věcí, zvláště příliš omezená délka, která nedala vyznít i ostatním postavám, které tak jen sekundují ústřední dvojici. To mě zamrzelo zvláště u Ráže a Hrzána, jejichž hrdinové by se ve spartakiádním reji mohli uplatnit mnohem výrazněji. Přesto, když motorky ze Strakonic projíždějí kolem Zlíchovského kostelíka, vidím se vždycky sedět omládlý na skále pod sochou svatého Jana Nepomuckého, jak někde za řekou vyhlížím dívku sušící si vlasy… Romantika. (03.12.2017)

Film, který je zajímavý, ani ne příběhem (byť párkrát jsem se od srdce zasmál), nýbrž tou škálou herců včetně těch, kteří si zde odbyli svoji filmovou premiéru...bylo fakt super vidět tak mladé herce, jako jsou Poloczek, Zahajský, Molčík nebo i Hrzán. K dohledávání postav a herců využívám fdb, ale opět tam píšou pár nesmyslů. Je zde uveden jan SKopeček jako vrátný, ale jediný vrátný je ten, který v závěru filmu vyhazuje Adamoviče bez průkazu. (možná ho Skopeček mluví v postsynchronech?) a co se týká postsynchronů....opět chyba...je uveden Bohumil Švarc jako hlas pořadatele Milana Neděly...pořadatele pan Švarc skutečně mluví, ale není to pan Neděla. Ten hraje v podstatě ostrahu a společně s Víťou Černým vyhazují Adamoviče ze hřiště, ale ani jeden nemluví. (07.11.2020)

Film plný písniček, optimistických úsměvů, radosti a sportovních úspěchů. I to byl život nejmladší generace poválečného Československa, vstupujícího v této době do další etapy národních dějin, vrcholících Pražským jarem a tzv. obrodným procesem. Propastný rozdíl chápání a pojímání historické úlohy v rámci politických proměn padesátých a přelomu šedesátých let je zvláště citelný např. v porovnání s Kohoutovým budovatelským eposem Zítra se bude tančit všude. Fenomén zlatých šedesátých v čele se Šlitrem, Suchým a semaforským humorem je teprve na startu. (14.09.2009)