Stíny zapomenutých předků

Tohle je úplně ideální film na jaro, na zapalování lejtek, bacha na Hanekeho. Láska podaná nepateticky, bez kanoucího cukrkandlu. Je vyjádřená jen pohledy, jedním či dvěma obětími. Přesto, že se odehrává vesměs v prostředí nespoutané zeleně, okolní vesničané vědí, drby jsou jedním z mála oživení koloběhu těžké práce a církevních svátků. Strašně pěkně se na to pobíhání po lese kouká, teda jen kdyby okolnosti neukončily ústřední vztah tak brzo. Pak už následuje jen agónie a trýzeň hlavního hrdiny, který se snaží zapomenout a žít obyčejný život. Ale když ona ta srnka se furt motá okolo a on další ženu nedokáže udělat šťastnou, čímž se skupina citově zraněných zbytečně zvyšuje. Na zlom v polovině snímku si spousta diváků stěžuje, ale osobně mi brzká tragika neva, Stíny totiž primárně nejsou o lásce, jsou o Huculech, jejich životním stylu a roztančenou kamerou zachyceným folklorem. (03.06.2013)

Je takmer neuveriteľné a predsa pravdivé, že som tento film videl pred päťdesiatimi rokmi. A som veľmi rád, že aj po takej dlhej dobe mu môžem ponechať pôvodných päť hviezdičiek. Ide o úplne výnimočný film, pretože všetko, k čomu by sme ho chceli prirovnať bolo nakrútené oveľa neskôr. Strhujúca hra obrazov, farieb a hudby je sama o sebe taká pútavá, že dej ju iba dopĺňa. Príroda i ľudia tvoria jeden čistý a nepoškvrnený celok. Všetko je jasné a vyprofilované, relativizácia je neznámym pojmom. Som rád, že okrem huculských koníkov som vďaka tomuto filmu spoznal aj huculských ľudí. (11.08.2015)

„Tiene zabudnutých predkov” z Karpát, so starými ľudovými legendami a zvykmi, či zrovna v tomto prípade i dvomi extrémne znepriatelenými rodinami na život i na smrť, to jest Palijčukovci a Guteňukovci, pričom Ivanko z jednej a Marička z druhej, stoja práve na tejto osudovej križovatke, čo je zároveň aj jedna z celkovo 11. kapitol, do ktorých je rozdelené toto majstrovské, poviedkové dielo režiséra Sergeja Paradžanova, nevymenujem ich ale všetky, lebo by som tým pádom vyzradil hlavnú pointu, a tak zopár predsa napokon prezradím, trebárs, aspoň každú tretiu, že musím jednoducho začať s tou úplne prvou, „Ivanko a Marička” , pretože Ivan ma jednoducho sprevádzal absolútne všetkými ostatnými, a to konkrétne až do samého záveru, čiže predtým určite zachytíte napríklad aj tieto, nadviažem, pre zmenu od konca, „Krčma, Vianoce, Samota” . V maximálne sugestívnom poňatí, áno, totiž vďaka ručnej kamere, ktorá ma presne priblížila k postavám a k prostrediu, keď dokonca jednu z nich, Ivana, sledujem počas »slasti i strasti« , čo sa neustále medzi sebou vymieňa, i keď toho «zármutku» , je o trochu viac, čo inak veľmi dobre vidieť i v otváracom zábere, ako padá strom... Jeden z najlepších ukrajinských snímkov všetkých čias, ak nie najlepší !? (04.12.2020)

Národopisná filmová výstava o karpatských Huculech, která bere dech svými divokými formálními postupy a často mate svými hledisky v tom, co nám chce vlastně daná scéna říct a z jaké pozice ji vlastně pozorujeme. Paradžanov takto ale cíleně dosahuje vykreslení karpatských horalů jako plnokrevného divokého národa ošlehaného nelehkým podnebím, jehož neustálá přítomnost úskalí a smrti často nutí upadnout do zhoubného fatalismu. Je zajímavý, jak se životy těchto odlehlých národů před nějakými sto padesáti lety vlastně reálně podobaly zasazením klasických fantasy příběhům howardovského střihu. Tragický příběh o Ivanově šílenství obsahuje události mimo dosah člověka, která ovlivňují jeho život a tíhu všedních dní v míře takové, kdy pouhé bytí představuje dramatické dobrodružství. Dočkáme se příslibu příjezdu vzdálených poutníků či setkání se skutečným mágem. Nakolik jsou v základních kamenech vlastně všechny příběhy univerzální dokazuje chvíle, kdy poté, co druhá Ivanova žena nedokáže otěhotnět, začne praktikovat čarodějnictví. U nás jim dnes říkáme ezopíče. (31.05.2020)

„Bůh jim nedal potomka a Palahna se dala na čáry.“ A tímhle krokem začalo definitivně šplouchat na maják oběma…Opravdu roztodivná podívaná. Kolega Macejko ji shrnul vtipně a vlastně docela přesně…ale není to úplně fér. Film totiž má několik nesporných kladů. Zajímavě přibližuje folklór náhledem na zvyky a hudbu (spousta písní), nabízí hned několik působivých scén (za mě by to byly třeba „okno“, „kouzelná bouře“ či „iluze v lese“), výraznou kameru (netypické snímání je ozvláštňující), spoustu barev a nápadité kostýmy. Jenže superlativy už nemůžu plýtvat ohledně postav (prakticky všem „hrabe“, nejvíc pak hlavnímu hrdinovi) a především „děje“. První cca půlhodina snad ještě může připomínat netradiční ruskou verzi Romea a Julie, ale potom se z toho vyvine něco úplně jiného, velmi zvláštního a nesourodého. Prapodivné vedení kapitol (epizodičnost pak jen přispívá k roztříštěnosti děje), pochybné závěry scén, díky čemuž některé zcela vyznívají do ztracena (bez pointy), a konec je už pak čistá anarchie beze smyslu. Celkově slabší průměr. (07.06.2020)