Těni zabytych predkov
Tini zabutykh predkiv
Tiene zabudnutých predkov
Shadows of Our Forgotten Ancestors
Obsahy(1)
Sovětský hraný film, poema podle motivů stejnojmenné povídky Michajla Kocjubinského. Vypráví příběh huculského Romea a Julie, mladých lidí z dvou nepřátelských rodů, Ivana a Maričky. Příběh se odvíjí v rámci půvabné přírody ukrajinských Karpat a je opředen mýty a legendami huculského lidu, který byl donedávna deptán bezvýchodnou bídou, ponížením a tvrdou prací. Uprostřed přírody vyrůstá velká láska, která spojuje dvě lidská srdce, jejichž věrnost je dotvrzena smrtí obou milenců. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (65)
Geniální režie a filmový zážitek, na který nikdy nezapomenete! Jen vedení kamery omráčí snad každého filmového fandu. Hlavně se ale jedná o zcela odlišný přístup pohledu na film než jaký známe ze západních filmů. Je to jedna velká metafora, balada snů, filmová báseň par exelance, zabalená do jedinečného koloritu ukrajinských Huculů. Jestli budete mít možnost tohle vidět, vřele doporučuji! Je to úplně něco jiného, ale nemá to chybu! ()
Někdo mi Paradžanova líčil jako šílence, jehož filmy nemám šanci pochopit, pokud nejsem povznešený akademik. Sakra, tohle ale byla pecka. Ta fenomenální kamera! Už za úvodní scénu, kdy Ivanova bratra zabije padající strom, by si zasloužila 5 hvězd. Jurij Iljenko se za kamerou vyřádil a povznesl ji na svébytnou, možná dokonce dominující složku. A krom toho ta Paradžanova práce s mizanscénou, radost se dívat. I když spoustu věcí nedokážu docenit (např. používání červené barvy; mnohé ukrajinské zvyky), film jsem si strašně užil. ()
Experimentálne ladení ľúbostný príbeh s tragickým koncom. Príbeh z prostredia Ukrajinského folklóru odetý v psychedelickom háve. Až doteraz som si myslel že niečo v takejto kombinácii sa nedá presvedčivo vytvoriť. Dá sa. A na veľmi kvalitnej úrovni. ()
Nádherná kamera i zpracování, ale po stránce dějové, mě to vůbec nezaujalo. ()
Pokud se v souvislosti s tímto dílem mluví o „filmovém magickém realismu“ či o „ukrajinském poetickém filmu“, je to rozhodně na místě. Zároveň je to jeden z nejpodivnějších filmů, které jsem kdy viděl. S kamerou, která závratnou rychlostí krouží a poletuje mezi herci, s epizodickým dějem (sledujícím spíš osud Ivana než Maryčky a mísícím realitu s fantazií), postavami působícími, jako by byly z jiného světa a se silným důrazem na zachycení rituálů všedního i nevšedního života v odlehlých Karpatech. A je to právě část odehrávající se na horských planinách, která je vizuálně nejpůsobivější. Není asi moc s podivem, že měl Paradžanov během celého svého života problémy s režimem. Stíny rozhodně nejsou typický sovětský film. Vlastně nejsou vůbec typický film. Rozhodně jsou ale malým ukrajinským klenotem, který stojí za to vyhledat. ()