Těni zabytych predkov
Tini zabutykh predkiv
Tiene zabudnutých predkov
Shadows of Our Forgotten Ancestors
Obsahy(1)
Sovětský hraný film, poema podle motivů stejnojmenné povídky Michajla Kocjubinského. Vypráví příběh huculského Romea a Julie, mladých lidí z dvou nepřátelských rodů, Ivana a Maričky. Příběh se odvíjí v rámci půvabné přírody ukrajinských Karpat a je opředen mýty a legendami huculského lidu, který byl donedávna deptán bezvýchodnou bídou, ponížením a tvrdou prací. Uprostřed přírody vyrůstá velká láska, která spojuje dvě lidská srdce, jejichž věrnost je dotvrzena smrtí obou milenců. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (65)
Lyrické a poetické filmy veľmi nemusím. Hlavne preto, že pre mňa je dôležité, aby mal film dej a niekam sa posúval. Toto bolo dosť ťažké na pozeranie, trvalo mi to 3 hodiny, pretože som si zámerne robil prestávky, aby som to zvládol. Takmer nič sa tam nedeje, poväčšine len spieva, čo mi tiež veľmi nerezalo. Oceniť však musím réžiu a kameru, ktorá bola veľmi živá a hľadala si netradičné uhly snímania (hlavne od zeme). Na to, že film má 50 rokov, tak to bolo originálne a netradične pojaté. Takže v súhrne - zaujímavo podaná nuda a žiaľ u mňa je výsledkom len priemer. ()
Láska až za hrob v etnickém rouše a nejkomplexnějším rozměru. Skvostné provedení. ()
Myslím, že Jakubisko tento film videl viac, ako len raz. Psychedelická, mierne hororová, miestami rozprávková, poetická, romantická balada, ktorej nechýba živosť a svižnosť. Viem si predstaviť v tomto pekelnom vizuálnom háve lepší príbeh, resp. žáner, ale určite nie som sklamaný. ()
Jeden z těch nezapomenutelných filmů. Už na úplném začátku, když na dřevorubce padá strom a kamera je umístěna jaksi namísto toho stromu, takže padá z výšky na nebohého herce, je jasné, že půjde o avantgardní, zábavné a působivé dílo. Paradžanov za pomoci lidových zpěvů a výjevů z různých oslav a rituálů dává dohromady film s úžasnou lyrickou atmosférou ,,z koutu světa, zapomenutého Bohem i lidmi". Hlavní příběh je zcela jednoduchý, ale to nevadí, protože doslova v každé minutě je nějaká úchvatná scéna, výjev, obraz... A mě tak napadá, že nepustit si tento film jen proto, že je ukrajinský a k tomu z roku 1964, by byla fakt pitomost. Krásný film je prostě krásný film; a nezáleží na místě a době vzniku. ()
Hudba mi občas trhala uši, ale rozhodně šlo o zásadní příběh a jistě i zásadní film. Je zajímavé objevovat tradice jiné kultury. A halvně film byl natočen tak, že vás dostane úplně do tranzu. ()
Stominútové čakanie na to, kedy sa ten song od Ruslany konečne začne. Nezačal sa. ()
Vizionářsky natočená etnografická freska, lidová magie v magickém objektivu kamery. "Stíny zapomenutých předků", to je detailně propracovaný svět huculských tradic v překvapivě záživném provedení okořeněném neotřelými, ale vždy naprosto účelnými audiovizuálními experimenty. Klenot. ()
Filmově je to rozhodně zajímavé, protože tohle prostě jen tak neuvidíte. Spojení poetiky a filmu s klasickými ruskými národnostními prvky, a to v podobě, která má téměř formu pohádky. A v podstatě bez toho, aby zde byl jakýkoli děj. Sice zajímavé, ale rozporuplné pocity nakonec převládly nad nadšením. ()
Z Tieňov zabudnutých predkov sa ako hybne princípy sveta vynárajú premena a stálosť. Neustále pohyby a metamorfózy „uväznené“ v cykloch, v striedaní dňa i noci, v striedaní ročných období, vo vzniku a zániku života, lásky, vzťahov, v krúživých jazdách kamery, vo fyzickom i citovom pohybe postáv, v ozvene trembitov... Pohyb a premena v kruhu sa stávajú totalitou, ktorá v sebe zahŕňa celý film. Koncept prevzatý z pozorovania a interpretácie okolitej prírody, v ktorej v podstate nič nezaniká, ani nikam nesmeruje, iba večne pretrváva v zdanlivo iných a pritom rovnakých stavoch. A nejde tu nutne len o pohanské pohľady na život, ale aj o kresťanské obrazy, najmä obraz Ježišovho zmŕtvychvstania. Paradoxy dualizmu a logiky tu strácajú relevanciu. (...) Druhým kľúčom k filmu je smrť. Hneď v úvodnej scéne je hlavný hrdina poznačený kŕčovitým dotykom umierajúceho. Tento dotyk akoby predznamenal celý film. Tiene predkov – otca, brata, matky, súrodencov, rodu, zvykov, legiend, piesní - tu mocne (tragicky, ale občas i láskavo) dopadajú na ľudské osudy. Akoby tu skôr mŕtvi, než živí určovali chod a fungovanie spoločnosti a života. Veď aj baladická láska protagonistov je len ozvenou osudov Poloniny a Vysokého Beskyda. Punc fatálnej osudovosti, z ktorej sa nedá uniknúť. (...) A toto všetko, táto mohutná vlna ľudových zvykov, mýtických balád, neustálych prírodných premien, mŕtvych predkov a osudovosti prerastá cez štýl a vytvára obrazy takej intenzity, až sa zdá, že musia uniknúť z pásu a požrať tento svet svojou tryskavou, až eroticky fyzickou mocou, živšou než samotná realita. (napísané pre Hviezdne noci, 2019) ()
Paradžanov, alespoň pro mě, překračuje hranice filmu, nebo je posouvá, nebo filmu přináší něco novýho, nebo...... Je to malíř, básník, skvěle používá hudbu, jak řekl Godard: "Je to mistr v chrámu filmu". Stíny zapomenutých předků jsou velmi hlubokým vystižením povahy života určitýho národa (Huculů na Ukrajině), promísení pohanství a křesťanství, nenávisti a lásky, tmy a světla. ()
Lyrické, poetické filmy nikdy nebyly úplně pro mě, proto jsem se Stínů zapomenutých předků bála, i když vím, že Paradžanov patří do zlatého fondu kinematografie. Život na Ukrajině je ukázán se vší pečlivostí a svědomitostí, ač nejsme svědky nějakého kontinuálního příběhu, ale spíše několika epizod, uděláme si hezkou představu o tamějším údělu i folklóru. Dýchne na nás krutost přírody a chudoby, ale i láska. Oceňuji také formu - hra s barvou, kamerou, to vše je velice zajímavé. Jenže přese všechno mě, podle očekávání, tento film nestrhnul. Ne že bych se úplně nudila, ne že bych byla zklamaná, ale není to můj šálek čaje. ()
ocenenia : Mar del Plata Film Festival 1965 - Najlepšia produkcia, Cena film.kritikov za far.kameru, za scénografiu a za špeciálne efekty ()
Gruzinsky reziser Paradzanov natocil len priemerny film, ktory siel sovietskym vladnucim sudruhom pekne po chuti, lebo neukazal nic, co by im vadilo /Gulag, Velky Hladomor 1932 - 33, Balsaju Cistku 1937 - 38/. A preto na mna nefunguje tento film, samotny Paradzanov mal neskor problemy so sovietskymi uradmi a obmedzovali jeho cinnost : 50 % ()
Dodnes jsem si myslel, že Paradžanov prostě není pro mě. Jak Barva granátového jablka, tak Ašik-Kerib mě moc neoslovily a dost nudily, byť jsem na nich dokázal ocenit tu jinakost a poetiku. Ke Stínům zapomenutých předků jsem nepřistupoval zrovna s nějakými nadějemi, jenže nakonec mě ten film dostal. Snad jediná jeho vada je v tom, že některé scény trvají zbytečně dlouho, ale jinak už nemám co vyčítat. Natočené je to totiž naprosto bravurně, každá scéna je perfektně promyšlená a zarámovaná a já si tak každý záběr patřičně užíval. I zde se ukazuje, že Paradžanov je v mnohém svůj a díky tomu se dočkáme i mnoha zajímavých a krásně poetických záběrů, které už nejsou jen doslovně rozpohybovanými obrazy (jako u Granátového jablka a Ašika), ale něčím víc, co dokáže skutečně zaujmout a uchvátit. A i když je zde příběh až druhořadý (hlavním tématem filmu je ukázání života Huculů a jejich lidových zvyklostí), i tak je perfektně veden, od zrození Ivana až po jeho smrt. Jen tu poslední scénu jsem moc nepobral a přišla mi taková navíc. Jinak je to ale všechno - vlastně neustále - podkresleno skvěle vybranou hudbou, která jen umocňuje celou tu atmosféru a poetiku filmu. Fakt hodně mě ten film překvapil a o to víc potěšil. Pro mě je to každopádně důkaz, že Pardžanov mě dokáže něčím zaujmout, i když ve mě ty jeho další filmy zanechali pouze pocit, že to bylo jiné, ale ne úplně pro mě. Slabých 5* ()
To bola čista genialita vo svojom osobnom zmysle slova :-) Príbehovo veľmi emotívne nádherné, i keď trošičku kopírovaný Shakespeare. Lež vizuálne spracovanie zaujme viac. Neveril som, že takéto pestré dielo s mnoho pokrokovými prvkami mohlo vzniknúť na Ukrajine, v roku 1964. Poctu by som zásadne kládol super-prvotriednej kamere, kde sa kameraman nebál chytiť do ruky a tvoriť s ňou tie najkrajšie kreácie (možné prirovnanie ku kamere vo filmoch Gaspara Noé).-- K tomu pripojené aj výborné zoom efekty. Na magickej hudobnej zložke sa skutočne nešporilo a medzi celou hrou vynikala čo najvýraznejšie. Tam sa činil hlavne zvuk trembity. Takýto zážitok u mňa ešte dlho ostáva, a tak snáď ešte budem venovať svoje voľné chvíle ďalšej Paradžanovej tvorbe. ()
Epizodni film ze zivota Ivana, huculskeho mladika z ukrajinskych Karpat. Dej je prosty, zpusob, jakym ale Paradzanov ztvarnil bezny zivot Huculu s jejich tradicemi, svatky a folklorem je uzasny. Baladicky pribeh, krasna krajina a hudba. Velmi napadita kamera, ktera misty ve spojeni s dejem pusobi az demonicky. Dlouho jsem nevidel, tak "cisty" film. Zazitkovy film pro filmove labuzniky. ()
Príbeh Romea a Júlie po hucúlsky, plný lyriky a poetiky, na pozadí domorodých zvykov takmer od narodenia po smrť. Miestami to pripomínalo baladické filmy Martina Ťapáka, oba však majú bližšie k dokumentu ako k hranému filmu. Paradžanov však na rozdiel od Ťapáka berie všetko smrteľne vážne. ()
Podezírám Frantu Vláčilovýho, že majinko čóroval, ale tohle je očividný majstrštik... ()
Jeden z těch filmů, které se nedají popsat. Musí se vidět a prožít.... ()