Pohrdání

Nesmírně hluboký a mnohovrstevný snímek o tvůrčí krizi prohlubující se usilovnou prací, lásce jež nemůže být opětována, dobré vůli která se nevyplácí a snaze oddalující cíl. A o pohrdání, citu tak silném a plném, že dokáže přehlušit vše ostatní a ovládnout celý váš svět. Godard je bezesporu génius, natočil jednoduchý příběh a skryl do něho tolik krásy a myšlenek, že s jeho rozborem může člověk strávit snad celý život. Ten krystalicky čistý pocit bezmoci při nárazu na zeď nekompromisnosti nezapomenu už nikdy. (12.07.2012)

Myslím, že to najlepšie na tomto filme je perfektná spolupráca zvuku a obrazu. A tá hudba bola geniálna. Obraz bol zase taký zaujímavo farebný, no v kontexte pointy snímku to malo svoj význam. Myšlienka a pointa filmu mi síce prišli také banálnejšie - klasický trojuholník, no páčili sa mi dialógy a to, ako tu režisér postupne všetko pred divákom odkrýval. Miestami som mal v tomto význame pocit, akoby si hlavná postava (Piccoli) písala sama pre seba film, ktorý sa zároveň aj zhmotňoval v realite. Nadpriemer. 75/100 (29.01.2020)

Vlastním obsahem i zásahy zvenčí cynická dekonstrukce vztahu mezi mužem a ženou, mezi realitou a jejími uměleckými reprezentacemi. Stejně jako se rozpadá manželství Camille a Paula, dochází k pomalému rozpouštění hráze oddělující skutečné životy od fiktivních příběhů (Paul jako Odyseus, Prokosch jako Poseidon a Bardotová jako věrná Penelopa i zrádná siréna – viz její „adaptace“ koupací scény z Langova filmu). Hned úvodní záběr, končící pohledem kamery do kamery, prozrazuje zvolený přístup: film o natáčení sebe samého. Godard jako kdyby se rozličnými podvratnostmi vzpíral svědomitému plnění zadání (širokoúhlá barevná koprodukce s mezinárodními hvězdami a podle slavného románu) a snažil se o nějaký čas oddálit nevyhnutelný konec filmu, již podle Augusta Lumièra vynálezu bez budoucnosti. Neposlušně nakládá s hlavní hvězdou filmu. Nahou Bardotovou, jejíž přednosti jsou nejprve deerotizovány přesným popisem, tak bez jakéhokoli odůvodnění vidíme chvíli přes červený, a hned na to přes žlutý a nakonec přes modrý filtr. Později ji režisér přiměje k nasazení černé paruky, čím je podtrhnuta klíčová idea hraní různých rolí. Tmavovlasou herečku zároveň můžeme vnímat jako Annu Karinu a celý film pak jako Godardovu vztahovou terapii. Ve srovnání s jinými Godardovými filmy je styl Pohrdání podivuhodně zklidněný, třebaže narativní struktura v lecčem připomíná jeho neučesaný debut U konce s dechem (zastavení vyprávění dlouhým interiérovým dialogem). Až do té míry, že Godarda podezřívám, zda si mimořádně dlouhými, avšak nečekanými prostřihy a otevřeným slovníkem nabourávanými záběry, nedělal srandu z intelektuálních vztahovek třeba od Antonioniho. Režie neživé mizanscény (barvy, prostory) nám toho o postavách a o tom, jak se k sobě zrovna mají, často prozrazuje více než dialogy, tradičně utíkající k obecnějším tématům nebo aluzím na Godardovy oblíbené filmy a tvůrce. Godard nakonec, možná částečně proti svému záměru, překládá důkaz, že opravdový film, jehož obrazy nejsou bezezbytku podřízené příběhu ani spektáklu, ještě nezemřel. 80% Zajímavé komentáře: Radko, GilEstel, mortak, Aelita, Akana (28.07.2013)

90% Pro mě asi nejzáživnější Godardovo meta s krásně využitým Jackem Palancem a Fritzem Langem, hodně důsledným interierovým designem a závěrem filmu točeným ve Villa Malaparte. Běžně mě spíš nebaví věci, co skládá Georges Delerue, ale Theme de Camille je nádherná věc, v LE MÉPRIS umocněná neustálým opakováním. (23.09.2019)

Tohohle pána mám radši, když se formálně urve ze řetězu úplně a ne jen takhle napůl. Zvlášť když je příběhový, myšlenkový i psychologický náboj filmu úplně minimální. Něco z godardovské atmosféry, na kterou jsem se těšil, tam bylo, ale jinak jsem vlastně dost zklamaný. Ve své době možná táhla otevřeně propíraná erotická stránka vztahu hlavních postav a Bardotčin nahatý zadek, ale to už je dávno – co bylo tenkrát provokativní, je dneska krotce samozřejmé. Už se těším, až najdu čas zaběhnout do trafiky a po letech zase uvidím Alphaville. (25.09.2010)