Procitnutí v Garden State

„Pokud se nebudeš umět zasmát sám sobě, tak se ti bude život táhnout víc, než bys chtěl.“ Andrew se plouží životem v odevzdaném útlumu. Až úmrtí matky ho donutí poodhrnout mlhu svého světa sedativ a vydat se domů, do New Jersey na pohřeb. „Stalo se ti, žes překročila tu hranici, kdy si uvědomíš, že dům ve kterém jsi vyrůstala už dávno není tvým domovem. Najednou, dokonce i když máš stále střechu nad hlavou, se vidina domova rozplývá. Jako kdyby se ti stýskalo po místě, které ani neexistuje.“ Kromě kamarádů ze střední, na které naráží doslova na každém kroku a otce s kterým se nenávratně odcizil. Tady potká živel jménem Samantha. Něžný film o hledání pocitu bezpečí, důvěry, sebe. Trochu smutný, trochu veselý, trochu k zamyšlení a jeho pohodová nálada se dokázala přenést i na mě a to i díky skvěle vybrané hudbě. (19.02.2006)

V první scéně filmu sedí hrdina v letadle, které se zjevně ocitlo ve vážných problémech, a my sledujeme zděšené cestující, kteří si nasazují kyslíkové masky a jen s největšími potížemi, narozdíl od hlavního hrdiny, zvládají nastupující paniku. Ta scéna navnadí k očekávání emotivní podívané, jenže v následujících okamžicích naladí tvůrci na úplně jinou notu a sledujeme typicky festivalovou produkci na téma jak se vyrovnává dospívající hrdina s traumaty ze svého dětství a hledá své místo v životě. Což by mohlo být opravdu zajímavé, kdybych neměl pocit, že ty emoce jsou nějak umělé a hrdina, stejně jako celý film, je pod sedativy. Pod vlivem uklidňujících prostředků byl podle mě i scénárista a nejspíš i celý štáb. Můj pocit z filmu dobře vystihuje komentář Rex Mundi. Dialogům filmových postav a jejich emocím nevěřím a film mi přijde jako líbivá vykalkulovaná záležitost pro festivalovou porotu na Sundance Film Festivalu. Celkový dojem: 40 %. (04.09.2010)

Příjemně a citlivě natočený film,ze kterého si kousíček ponaučení každý odnese.Vynikající ''ulhaná'' Natalie Portman je zde roztomile ztřeštěná,Zach Braff mi jako herec dvakrát nepřirostl k srdci,ale poté co jsem se dozvěděla že film režíroval a napsal k němu scénář tak musím uznat že má něco do sebe... „Pokud se nebudeš umět zasmát sám sobě, tak se ti bude život táhnout víc, než bys chtěl.“ (24.04.2010)

Po dlouhém odkládání došlo na tento film a rozhodně jsem tedy nečekal, že bych mu fláknul 5* a ze začátku to ani tak nevypadalo. Ovšem jen, co se objevila Natalie Portman, tak to začalo být tak zatraceně milý! :) Hrála úžasně a její postava byla skvěle napsaná. Stále jsem se musel smát nebo usmívat. Málokterá romantická komedie si mě získá, ale týhle se to fakt povedlo, zvlášť když je ještě okořeněná chytrým scénářem. Prostě dost líbivý snímek, ani ne tak originální, jako opravdový. Má svoje kouzlo. Poslední věta oficiálního obsahu prostě vystihuje vše: Vtipná, inteligentní a dojemná komedie. // Směju se a netvrdím, že nebrečím. Ale mezitím se směju. A vím, že je hloupý brát cokoli moc vážně. A těším se na pořádný pláč. Je mi po něm dobře. (05.01.2013)

Film, ktorý (ako spomína i Adrián) sa feelingom veľmi podobá pre mňa nepochopiteľne ospevovanému Sideways. Je to film z ktorého mám pocit, že mi chce povedať niečo „veľké“, cez zobrazovanie malých veľkých vecí, ale akosi nevie ako to má urobiť ani čo presne chce povedať. Celý film pôsobí strašne rozťahaným dojmom, jednotlivé scény sú na seba radené bez zmysluplnejšej nadväznosti. Garden State stojí a padá na jedinej osobe a tou je Natalie Portmann, ktorá vo svojej postave asi ako jediná má čo hrať a kedykoľvek je na scéne, zatieňuje i pána hercorežiséra Braffa. A práve kvôli jej postave a nehynúcemu obdivu k Natálkinmu umeniu si Garden State veľmi rád pozriem znova, ale nad 7/10 sa film u mňa nedostane. (09.06.2006)