Vlčí bouda

Tento film jsem poprvé viděl v útlém dětství, kdy jsem u něj umíral hrůzou. Dodnes se mi daří v duchu evokovat jisté reminiscence záchvěvů děsu, jehož do mé mysli tehdy zaneslo zhlédnutí tohoto nevšedního českého snímku (pocházejícího mimochodem ze stejného roku, kdy došlo k černobylské havárii). Nové zhlédnutí Vlčí boudy po letech u mě přináší naopak nemalé rozčarování až zklamání - a po jakémkoli strachu ani stopy (snad vyjma obdivu k "strašidelným" úvodním i závěrečným titulkům, za které by se nemusel stydět ani Lars von Trier - ostatně jeho titulky z Antikrista i Melancholie jsou těm z Vlčí boudy velmi podobné). Asi největší slabinou tohoto filmu je herecké obsazení - kromě famózního Macháčka se sice ve filmu ještě mihne několik dobrých herců, ale naprostá většina ostatních hereckých výkonů je strašlivá, (ne)herci chaoticky tápou ve svých rolích (které jsou spíše jakýmisi archetypy, než psychologicky propracovanými figurami) a tíhnou povětšinou k přehrávání, nemluvě o jejich naprosté neschopnosti srozumitelně artikulovat (spoustě filmových replik většiny postav je skutečně velmi špatně rozumět, což je pro mě zcela nepochopitelné). Odmyslím-li si svoji averzi k děsivým hereckým výkonům a protivné kameře Jaromíra Šofra (strhávající na sebe zbytečně pozornost), pořád mi tu zůstane nevalný dojem z režijně poněkud nezvládnuté moralitky, kterou vnímám v první řadě jako tvůrčí gesto symbolické zhrzenosti Věry Chytilové z předchozích let normalizace, kdy měla dlouhá léta zakázáno točit a její snímky z nové vlny se nepromítaly. Co je pro tento film příznačné? Vlčí bouda svým pochmurným vyzněním jednak spadá do podobné celospolečenské atmosféry druhé půli 80. let, kterou zachycuje například jiný český film z té doby "Zvířata ve městě" (z r. 1989). A jednak nechá nutně při sledování v mysli vytanout asociaci s proslulým stanfordským vězeňským experimentem P. Zimbarda z r. 1971, který Chytilová zřejmě znala, byť ve Vlčí boudě jde spíše o pokus o alegorii na stav tehdejší hluboce demoralizované a celkově pokleslé společnosti v éře končícího komunistického totalitarismu. Současně je to snímek, na který lze v jistém smyslu i pohlížet jako na výrazný kontrapunkt k (o 4 roky mladšímu) filmu "Sněženky a machři", který rovněž sleduje generační konflikt mladého kolektivu a starších vedoucích v horském prostředí, ale na rozdíl od Vlčí boudy je to je v podstatě čistá komedie (zatímco Vlčí bouda žánrově osciluje kdesi mezi hororem a psychologicko-dramatickou sci-fi). Vlčí boudu dnes v první řadě vnímám jako svědectví své doby a v tomto smyslu pořád stojí za vidění, byť vkusu většinového diváka bezpochyby lépe sednou ty zmiňované Sněženky a machři - Chytilová je na průměrného čecháčka příliš filosofující tvůrce, a obávám se, že Vlčí bouda by (při povrchní recepci) už dnes mohla vyvolat nanejvýš tak úsměv z dobových kostýmů, účesů, či Kocábova pokusu o dramatickou hudbu. (26.04.2012)

Zopakovala som si film po možno dvadsiatich rokoch. Zážitok to zďaleka nebol taký intenzívny, ako si ho pamätám z puberty, no aj tak bolo zaujímavé, ako sa režisérka snažila rozohrať drámu po psychologickej stránke. Nie vždy jej to vyšlo, ale Vlčí bouda ešte stále má atmosféru. Dnes sa mi zdá oveľa prázdnejšia, no nezabudnem, ako ma pri tomto filme mrazilo, keď som ho videla vtedy dávno po prvýkrát. (05.06.2007)

Psychologický horor? Vlčí mlha.. Moralita? Bouda na diváka, který není dostatečně „otevřený, vstřícný, pozorný a lačný..“ Bez znepokojivého hudebního doprovodu a krutopřísného Klaatua Macháčka by po tom kompilátu labilní kamery a otřesných ochotnických výkonů neštěknul ani Pišta. Možná bych byl v hodnocení shovívavější, kdyby se objevil zarostlý Kurt Russell s plamenometem a tu Věc o „zpronevěření principům lidského soužití“ rázně ukončil.. (28.11.2014)

Či už ide o nejaké podobenstvo alebo nie (áno, ide - Chytilová by nikdy nenakrútila nič obsahovo vyprázdnené), pravdou je, že niekto tu veľmi operatívne a invenčne nadviazal na princípy amerického hororového boomu z obdobia okolo 1980. Bohužiaľ miestami dosť okato. Chlapík s klobúkom v úvode, tvrdiaci, že "to nejde" evokuje Ralpha z Piatku trinásteho - chlapíka s klobúkom v úvode, tvrdiaceho, že "to nejde". Dievčina, ktorá vysvetľuje, čo je KPZ, akoby z oka vypadla prvej obeti Piatku trinásteho. No a hudobná zložka filmu Manfrediniho šepotavé efekty priamo a bezostyšne kopíruje (tvorcovia zrejme usúdili, že nám ten komunizmus vydrží, takže šanca dostať sa ku komparatívnemu materiálu sa nezdala byť veľká). A to je asi tak všetko, čo by som filmu vytkol. Hneď prvé minúty avizujú, že minimálne po režisérskej stránke rozhodne nepôjde o všedný zážitok, čo definitívne potvrdí "milovanie so snehom". Najlepší čs. horor tých čias to ale nie je (mne vstávali vlasy na hlave z Upíra z Feratu, dokonca i kreslená Krvavá pani je lepšia), ale horor bez krvi, obetí a vrahov, s atmosférou obrazov Caspara Davida Friedricha (mein Gott), kto by to nebral? (19.02.2005)

Pokud by někdo hledal inspirační látku pro nizkorozpočtové turecké sci-fi spektákly, vkčí bouda poslouží vcelku spolehlivě. Musíte však prominout moralizující část filmu, která mi způsobila naprostou nerozhodnost v druhu diváckého zážitku. Při projekci jsem se především divil a uškliboval, ale od skončení mi Vlčí buda pořád v hlavě podvratně pracuje. (01.08.2014)