Neviditelný

Zříkám se veškerých pokusů o výklad, popis, hodnocení, či nějakých vlastních poznámek, neboť mám pocit, že každý z herců o tom věděl mnohem víc, nepamatuji se, že bych měl někdy tak silný pocit herců ztotožňujících se se svými rolemi, pocit, že je s předstihem angažoval sám Havlíček. Zkrátka pocitový film. Jestli existovala nějaká česká herecká škola, pak je to právě tato.... Film jsem viděl jako TVrip, obraz izohelický, kontury rozplyzlé, zvuk zahuhlaný, přesto však jsem neměl pocit, že mu nic nechybí. Zkrátka pocitový film. A kvůli pocitu ještě první věty Havlíčkova epilogu: "Je tomu bezmála dvě léta, co jsem začal psáti svůj příběh. To znamená, že mému synovi je již skoro jedenáct let. Jedenáct let, věk, v kterém děti chodí do páté třídy. Co všechno dovedou? Číst, psát, počítat. Umějí nazpaměť slova, v nichž se po obojetných souhláskách píše tvrdé y, znají násobilku – do kolika? Snad do miliónu. Vědí něco z dějin, ze zeměpisu, měly již o čtvernožcích, ptácích a plazech. Zjara si nosí do školy petrklíč a jívu a diví se, jak tyčinky práší a jak je pestík lepkavý. Na podzim obkreslují zežloutlé listy javoru a psího vína a snaží se vystihnouti svými štětci jejich barevnou krásu... Po druhém shlédnutí, kterému předcházel poslech románu v sauně během letošní zimy: Nic nového, snad jen, že je to přímo zolovský román. Émilu Zolovi, který se zabýval veškerými úchylkami, ne(z)řízenými vášněmi a bizarními druhy šílenství, tato kniha v jeho bohaté literární tvorbě chybí, a tak ji Havlíček musel doplnit... A ještě: kniha se nedá filmově převyprávět za hodinu a půl. Kéž by se po padesáti letech našel schopný režisér, který by ji podal po jednotlivých kapitolách v rámci "filmu na pokračování" (na seriály se nedívám). (17.04.2017)

Bohužel tady jsem byla trochu zklamaná. Většinou nejdřív vidím film a pak si přečtu knižní předlohu. Tentokrát to bylo naopak, Jaroslav Havlíček byl mistrem ve svém oboru. Co se psychiky postav týče, a jejich psychologických portrétů, přirovnala bych ho k ruským spisovatelům. Bohužel ve filmu se nepodařilo zachytit hlavní postavu tak, jak vystupuje v románu. Luděk Munzar nedokázal zahrát člověka natolik zkaženého, člověka bez citu, jakým Švajcar byl. Ústřední postavou je Neviditelný v podání R. Hrušinského, který zde bohužel nemá mít jen roli duševně narušeného člověka, ale je to určitá symbolika prokletí rodiny. J. Havlíček ve svém díle mistrně popsal strach hlavní hrdinky z generace na generaci předávaného šílenství, zde to byl jen slabý odvar. A Luděk Munzar se mi na Švajcara prostě nehodil. Na to má moc milý obličej a příjemné vystupování. Škoda, mohl z toho být moc dobrý film. (26.01.2012)

„Kam jdeš, ty ubožáku? Kam ty můžeš jít...?“ Ubožáků je v tomto dosti hutném psychodramatu podle románu Jaroslava Havlíčka opravdu hodně. Rodinné prokletí rodiny Hajnů totiž nezná slitování a tak snad každý člen téhle domácnosti (s výjimkou poněkud vypočítavého doktora Švajcara - pěkně zahráno Luďkem Munzarem) musel něco vytrpět. "Ubožákem" je tak trochu i sám divák, kterého sugestivně tísnivá atmosféra umocněná psychedelickou hudbou Luboše Fišera doslova "přiková" k obrazovce. Prostě dokonalá depka... I v tomto případě by ale mělo platit: "Musíte mít k němu ohled. Odhled k člověku." (26.06.2022)

Je asi trochu nepatřičné, když tě místo hlavních postav herecky, autenticitou, temperovaností a vytříbeností ztvárnění zdaleka nejvíc zaujme postava vedlejší a navíc charakterově nijak zvlášť zajímavá (zde rodinný lékař). Když pak ale v titulkách zjistíš, že ho hrál Zd. Štěpánek, tak je to jasný. Rovněž Hrušínský, který jen mlčí a blbě čumí, je podivuhodně přesvědčivý. Naopak z mluvy Tvrzníkové jsou až komicky jednoznačně znát 60. léta. Na rozdíl od o generaci pozdějšího Svobody, který Cyrila jako postavu velmi exponuje (což sice patří do jeho koncepce, která se ale moc nevyvedla) a ukazuje ho (pěknou kreací Čepkovou) jako vyšnými touhami a nízkými pudy zmítanou psychiku, tvůrci této starší adaptace celkem pochopili, že o osobu vyšinutého Cyrila samotného až tak nejde a náležitě ho koncipují spíš jako (budoucí) přízrak. Jinak z povšechného nicmocu celé tv hry vyniká několik silných momentů, zvláště ve vztahu mezi sábnoucím tchánem a arogantním zetěm, jehož dobový arogantní pokrokářský racionalismus je zřetelně položen jako téma. Racionalismus, jehož prospěchářský, byť nikoli nemravný kalkul je mstěn střetem s "šílenstvím". Ne, vlastním Švajcarovým hříchem skutečně není prospěchářství, nýbrž právě hovadství pokrokářského pragmatického kalkulismu. Ježto ale msta božstev či démonů opačných sil se kauzálně neděje jako reakce na jeho postoje a činy, nýbrž vychází z "prokletí domu Hajnů" (jak svým způsobem příhodně nazve svůj film Svoboda), jehož členové jsou k duševní chorobě predisponováni, je jasné, že se jedná o výsostně metafyzický proces střetu dvou antagonistických potestas. Připadá mi, že každá postava se svou charakteristikou musí mít v tomto dramatu svůj přesný význam (jasný je třeba u staré tety, kdežto výklad tchána bude komplikovanější). Je podivuhodné, že chaos je spojencem nedůtklivého konzervatismu, touhy po "zachování řádu světa": řád (jejž chtěl prolomit i Cyril!) se mstí chaosem, narušitel nemá proti vzpírajícím se silám zásvětí šanci. A Soňa - matka vykazuje nebezpečné podobnosti s Helgou knížete Sternenhocha. (07.12.2018)

„Kam jdeš, ty ubožáku? Kam ty můžeš jít...?“ Některé důležité momenty z jiných filmů si nedokážu vybavit už druhý den po projekci. Tady jsem si víc než 4 roky (než jsem teď konečně našel odvahu podívat se na Neviditelného znovu) pamatoval nejen skličující závěrečnou repliku, všechny výrazné postavy příběhu a dějové zvraty, ale snad ještě i půdorys té rodinné vily a jednotlivé pokoje v něm. Tak silný zážitek to byl! Byť pocitově hodně nepříjemný. Jediné, co mi jaksi neutkvělo v paměti a měl jsem pocit, že to vidím zrovna poprvé, byla scéna, kdy se inženýr Švajcar obklopen spoustou těžkých trablů opíjí s kolegou z továrny namol. Každopádně i tato scéna ve mě dýchla závanem geniality, už jen chvilkovým povýšením hořce depresivní atmosféry až na téměř tragikomický rozměr. To, co jinak Bělka dokázal vytvořit s absolutně směšným rozpočtem na půdě jednoho domu rodiny Heinů, by mu mohla závidět řada hororových tvůrců... a to Bělka netočil žádný horor, pouze psychologické drama, podpořované sugestivně tísnivou atmosférou. Je to dost zajímavé, jak s odstupem několika let měním po druhém zhlédnutí hodnocení „oprášených“ filmů jednou nahoru a jindy směrem dolu, ale Neviditelný si tu pátou hvězdičku navíc zaslouží. Výborný scénář dle klasické předlohy, perfektně vycizelovaná psychologie postav, zmiňovaná atmosféra s výborně gradovaným napětím od samého začátku a herecké výkony ho povyšují na dílo vyvolávající mimořádný zážitek. Luděk Munzar v této době přecházel (na jevišti i před kamerou) z rolí zamilovaných mládenců k psychologicky složitým postavám, často rozporuplného charakteru, a tady tento přechod zažívá doslova. V postavě inženýra Švajcara, spočátku zamilovaného do dcera pana továrnika, se až zneklidňujícím způsobem začne mísit jedna velká oběť rodinné tragedie a zároveň jeden hnusně nenasytný chamtivec. 90% (10.12.2020)