Poslední dny disca

Jakožto hudbymilovný člověk s rockovým srdcem, ve kterém se během času a vlivem narůstajícího věku, který by měl přinášet moudrost v podobě tolerance i vůči tomu, co přesně nezapadá do mých subjektivních představ o „ideální“ podobě hudby, probudila i láska k jazzu, vážné hudbě, folkloru atd., musím se vší upřímností uznat, že ačkoli mě disco v době svojí největší slávy moc neoslovovalo (s výjimkou Bee Gees; a vlastně taky Blondie, u kterých je ale žánrové zařazení poněkud diskutabilnější), s odstupem tuhle v podstatě docela jednoduchou muziku oceňuju. Její konjunktura měla svoji historicky danou logiku - po 60. letech, která jednoznačně prokázala, že pop a hlavně rock jsou už na natolik kvalitativně vysoké úrovni, že se nemusejí obávat nazývat samy sebe uměním, což i nadále potvrdil vývoj v oblasti hard rocku, art rocku a především jazz rocku, se musel zákonitě dostavit pocit, že populární hudba se už příliš vzdálila svému původnímu poslání, tzn. být hudbou určenou především k zábavě. A reakcí tudíž byl jednak „tříakordový“ punk a souběžně s ním i vzrůstající obliba disco music, která ovšem na rozdíl od punku nevyhřezla jako něco nového, ale navázala plynule na černou taneční hudbu 60. let (Marvin Gaye, Isaac Hayes, Supremes, Jackson 5, Stevie Wonder a mnoho mnoho dalších). V tomhle filmu sledujeme generační pocity newyorské mládeže z vyšších a vyšších středních vrstev, která se ocitá - v souladu s doznívajícím vlivem diska - v období přechodu mezi bezstarostným disco-mládím a nejistou dospělou budoucností. Moc se mi líbí nadhled, se kterým k tomu režisér přistupuje, a díky kterému jsem i ochotný odpustit mu zdánlivě přílišnou ukecanost filmu. Zdůrazňuju slovo „zdánlivě“ - protože ty kecy ve výsledku vůbec nejsou blbé: buď mají hlubší a sofistikovanější obsah, anebo ve svojí povrchnější podobě přispívají nenápadným humorem ke zmíněnému nadhledu. Tvůrčí metoda, kterou Whit Stillman dovedl k dokonalosti ve své prvotině Metropolitan (1990), se tady bohužel neprojevila ve stejně vysoké kvalitě, ale i tak jsou Poslední dny disca velmi poctivý film. (23.01.2015)

Partička mladých intelektuálů spojená nadšením pro disko hledá naplnění života. Pletenec vztahů provázejí dialogy ve kterých se občas dá něco "intelektuálního" najít, ale o nijak výjmečný klenot se nejedná. Hlavními lákadly jsou zde dvě kočky v podání Kate a Chloë na než se dobře dívá a díky nimž lze nad lehce nudným příběhem přimhouřit oči. (6/10) (18.08.2012)

To bych snad radši seděl doma na prdeli a čuměl do zdi, než jít na takovou příšernou snobskou diskotéku, kam pouštěj lidi podle toho, jak maj drahý hadry. Navíc ten rezidentní DJ nebyl ani zdaleka tak boží jako Arnoštek. A tuhle diskotéku navštěvujou nejrůznější "yuppies" (Když jsem si přečet na wikipedii přesnou definici tohoto výrazu, napadlo mě, že to nemá moc daleko k definici zmrda.), se kterejma bych teda rozhodně nechtěl trávit čas. Co se týče příběhu, tak jsem ho nějak neobjevil. Postavy spolu většinu času diskutujou o blbostech, občas se pohádaj, občas spolu šukaj, ale děj se nikam neposouvá. Ve finále teda přijde jakási metafora, že konec disca přišel ruku v ruce s koncem snů hlavních postav, když se všichni sejdou před pracákem. Jinak tento styl hudby mě moc nebere, takže ani za soundtrack nebudu dávat vyšší hodnocení. Akorát hodnotim celkem pozitivně písničku Andrea True connection - More, more, more, která ve filmu několikrát zazní A ještě si neodpustim poznámku, že na začátku 80. let frčely trochu jiný účesy a hadry. (19.01.2013)

Na tyto "disco filmy" z konce devadesátek mám poměrně slabost (viz Klub 54). Sevigny a Beckinsale jsou sexy kočičky, které řeší to, co většina holek jejich věku. Kluky, noční život, postupy v práci. Ačkoliv hlavní parta víceméně zůstává, kluci v životě dvou krásek se mění poměrně rychle. Čtvrtou hvězdu přihazuji za bezva soundtrack. To, že postavy nemají účesy a šaty brzkých 80s je sice zásadní chyba filmu, mě však nevadila. Přeci jen móda pozdních 90s byla mnohem lepší. (20.02.2017)