Následky lásky

Film síce nie je skoro vôbec romantického žánru, romantiky je tu minimum, ale o to tu nejde. Paolo Sorrentino je neskutočne nadaný, pre mňa novoobjavený talent európskej kinematografie. Nadchýna ma jeho cit pre obraz a precíznosť záberov až niekedy neskutočnej kamery (hlavne v jeho najnovšiom diele). Soundtrack, ktorý je pre mňa vo filme jeden z najpodstatnejších prvkov, vyniká v každom jeho snímku ktorý som doteraz videl. A Toni Servillo? Ten charizmatický talian s jeho vnútornými monológmi umocňuje môj celkový pocit z filmu a prekopáva sa do mojej topky. (19.11.2013)

Ti, kteří berou film čiště jako konzumní záležitost, by Následky lásky nejspíše během první poloviny vypnuli. Sorrentino totiž divákovi nic nedaruje snadno a vy tak první hodinu sledujete scény ze života muže, o kterém se nedozvíte prakticky nic. Náš hlavní hrdina se totiž s nikým nebaví, nic výjimečného nepodniká. Vlastně posedává v kavárně, nosí kufřík s penězi do banky a občas prohodí pár slov s párem, vedle kterého v hotelu bydlí. Kdo je, jak se jmenuje, jaký je jeho příběh nebo proč to dělá; to vše je nám, pozorovatelům zvenčí, utajeno. Teprve druhá polovina filmu začne zodpovídat divákovy otázky a dávat všechny předchozí výjevyy do souvislostí. A teprve v tu chvíli vám začne docházet, jak geniální je Sorrentino režisér a scénárista. Za sebe musím říct, že v době, kdy tento komentář píšu, uplynul od chvíle, kdy jsem Následky lásky poprvé a zatím naposledy viděla, téměř rok. A přesto si je vybavuji lépe, než řadu filmů, které mi zkřížily cestu v posledním měsíci. (15.01.2014)

Následky lásky je ten typ filmu, pri ktorom spoznávame hlavnú postavu postupne. Nevyhnutné minimum sa o ňom dozvieme na začiatku, avšak vysvetlenie jeho činov a spôsobu života prichádza omnoho neskôr. Príznačne sa podrobnosti dozvedáme z jeho úst, keď je na tom psychicky najlabilnejšie. Potom, keď už chápeme, o čom je reč, môžeme si všetko dovtedy videné spojiť a držať mu palce až do konca. Názov trochu klame, tie následky lásky treba trochu viac hľadať, film by sa mohol volať niekoľkými názvami. Napríklad Osamelý muž na elektrickom vedení. Mal som zafixované, že v dobrom talianskom filme musí byť mafia, krásne ženy, typické talianske manželstvo a futbal. V poslednom čase zisťujem, že to nemusí byť pravda, Následky lásky si vystačia bez futbalu a žena, ktorá by mohla robiť rámus, s Tittom komunikuje len krátko a cez telefón. (08.06.2014)

Z hlediska filmařiny jako řemesla se pro mě Paolo Sorrentino řadí k současné špičce. Je paradoxní, že se u něj stává sledování technické roviny filmu téměř až zábavnějším, než percepce samotného snímku jako narativního díla. Nicméně nelze upřít, že obě roviny jdou ruku v ruce. Je to právě styl, jímž je formováno předávání dějové informace. Nesmírně vytříbené ve své vizuální repetičnosti a pomalém vývoji. (11.11.2013)

Uzavřený, na život rezignující intelektuál žijící ve stísněnosti pokoje jednoho švýcarského hotelu. A krásná, mladá barmanka. Nikdy jí neodpoví na pozdrav. Rafinované spojení psychologického dramatu o životní prázdnotě a stereotypu, do něhož vstoupí láska, a mafiánského motivu činí z prvního významnějšího snímku režiséra Sorrentina výtečnou podívanou. A ta kamera! /Scala 5. 8. 2014 (21.08.2014)