Následky lásky

Formálne strhujúce a dejovo neustále prekvapujúce. Uhraničivý Toni Servillo. Po skončení ale s nulovou katarziou, vyšumené do prázdna. Tematicky podobný Corbijnov Američan nie je o nič menej artový, a je zmysluplnejší, harmonickejší a emocionálne aj myšlienkovo uspokojivejší. (14.10.2015)

Velká škoda, že se italský film, který se snad jako první začal zabývat obyčejným člověkem žijícím v obyčejném světě, přepnul na luxusní svět celebrit, zločinu a přepychu. Velká nádhera, ano, ale k čemu? Příběh padesátníka začíná opět impozantně (tak jak má Sorrentino ve zvyku); meditací o tom, jak je pro samotáře důležitá fantazie. Ta se ale rozplyne do dvou křivolakých příběhů, o mafiánské kolaboraci a nenaplněné lásce, které se nesejdou, ale také proč by měly... Z aktivní fantazie zůstávají jen heroinové noční můry insomniaka. Tím ovšem nechci upírat fantazii režisérovi, scénáristovi ani hudebnímu skladateli. (16.01.2016)

Film na ktorom na zaujala vycibrená forma, ale menej už obsah. Režisérov pomalý filmársky štýl je veľmi pôsobivý a originálny. Okrem perfektnej kamery vyzdvihnem ešte zaujímavé hudobné pozadie. Film vo mne vyvolal dlhšie dozvuky, tak si ho rád s odstupom času pozriem opäť a možno upravím aj svoje hodnotenie. (15.08.2021)

Režisér Paolo Sorrentino mě svým filmem Velká nádhera natolik zaujal, že jsem si dal za domací úkol číhat na jeho filmy v kině a při první příležitosti na ně vtrhnout. Upřimně řečeno Následky lásky mě sedly ještě líp, než Velká nádhera. Jedná se o příběh, který je plný osamělosti, ale nikoli smutku, to zejména proto, že k hlavní postavě si až do finálové fáze těžko hledáte vztah. Neznáte, nevíte, emočně se nějak neprojevuje, ale způsob vyprávění je veden tak zajímavým způsobem, že mě ta emoční neutrailta totálně dostala. Některý dialogy skvěle navazovaly na předchozí scény (chybějících 100. tisíc + scéna s Oliviou v garáži ) a pokud jde o souhru Toni + Paolo, tak ta funguje výborně a skvěle tam zapadá i krásná Olivia (taky bych si s ní střihnul nějakej ten následek lásky, to ne že ne ). Tuhle modrookou Italku bych ještě rád někdy potkal na plátně. Líbí se mě jakým způsobem jsou pojaty všechny dramatické scény, jsou dělány v duchu "jako by nic", ale přitom jsou neskutečně silný (invalida, zpověd, telefon s rodinou ) . Hudební složka filmu je taky kvalitka nad kvalitku, ale všechnu tuhle chválu zastiňuje závěr, ten považuji za hodně zdařilý, silný, emotivní, ale přitom v duchu celýho filmu, tedy "jako by nic" . (30.01.2014)

První třetina filmu je až neuvěřitelně dobrá. Rafinovaná hra s tajemstvím a jeho důmyslným odhalováním, elegance, s jakou režisér charakterizuje postavy, vizuální, akustické a verbální žonglování s detaily a jejich symbolickými významy - dech beroucí! Když se však zhruba od poloviny snímku příběh dá do pohybu a epická stránka nabere vrchu, film paradoxně ztratí svoje napětí a stane se obyčejnějším. Závěrečná katarze mi potom nevyzněla natolik přesvědčivě jako entrée. Vytvořit originální filmový jazyk funkční a poutavý, to je nesmírně těžké. Dokázat však pomocí tohoto jazyka vygradovat film až k úplnému závěru, to je ještě mnohem těžší. Přesto (nebo i právě proto) SMEKÁM KLOBOUK! 90% (11.02.2011)